II. ÚS 258/05
II.ÚS 258/05 ze dne 12. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Banque Commerciale pour l`Europe du Nord Eurobank, se sídlem Boulevard Haussmann 79/81, Paříž, Francie, zastoupené Mgr. Martou Jarošovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Krakovská 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, č. j. 32 Odo 1304/2004-630, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 23. září 2003, č. j. 5 Cmo 155/2002-566, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2002, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č. j. 47 Cm 812/95-293, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a České pojišťovny, a. s., IČ 452 72 956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, č. j. 32 Odo 1304/2004-630, bylo odmítnuto dovolání žalobkyně (stěžovatelky) jako nepřípustné. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení žalované (vedlejší účastnice). Žalobkyně se dovolávala přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. prosince 2000, neboť se domnívala, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č. j. 5 Cmo 155/2002-566, má po právní stránce zásadní právní význam. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nezbytnou podmínkou ovšem je, aby návrh na připuštění dovolání byl učiněn před vyhlášením rozsudku, resp. vydáním usnesení. Tuto podmínku nesplňuje návrh učiněný v řízení před předchozím zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu. Návrh na připuštění dovolání, který stěžovatelka učinila nejprve dne 2. července 1999 a upřesnila jej dne 14. září 1999 [tedy před vyhlášením prvního rozsudku Vrchního soudu v Praze (rozsudek ze 14. září 1999, č. j. 5 Cmo 645/98-362)], byl v daném případě konzumován rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, jenž na citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze navazoval. Na podporu svého tvrzení Nejvyšší soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1708/2001, podle něhož je předpokladem toho, aby dovolání proti dalšímu rozsudku vydanému po zrušení dřívějšího rozsudku dovolacím soudem mohlo být přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., je nový návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto dalšímu rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh ovšem žalobkyně nepodala. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo přípustné ani podle jiných ustanovení o. s. ř., musel Nejvyšší soud dovolání odmítnout. Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti napadala všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí. Nejprve krátce zrekapitulovala podstatu věci a průběh řízení před obecnými soudy. Posléze se věnovala v první řadě usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto, dle jejího názoru, přípustné dovolání. V napadeném usnesení spatřuje stěžovatelka porušení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postup Nejvyššího soudu znamená dle stěžovatelky i porušení zásady zákonnosti, jako základního principu právního státu. Nejvyšší soud se dopustil odepření spravedlnosti, když dovolání odmítl jako nepřípustné na základě svévolného výkladu právní normy. Nejvyšší soud pochybil, neboť návrh stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání učiněný v roce 1999 nepovažoval ve vztahu k novému dovolání za účinný, protože byl "konzumován rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, č. j. 29 Cdo 2923/99-433". Tento svůj závěr Nejvyšší soud odůvodnil pouze odkazem na své předchozí rozhodnutí ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1708/2001. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že předpokladem toho, aby dovolání proti dalšímu rozsudku vydanému po zrušení dřívějšího rozsudku dovolacím soudem mohlo být podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., přípustné, je nový návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto dalšímu rozsudku. Takovým svévolným výkladem Nejvyšší soud bez zákonné opory oklešťuje ústavně zaručené právo na soudní ochranu, když v rozporu se zásadou zákonnosti stanoví novou podmínku přípustnosti dovolání, která v zákoně stanovena není. Podle názoru stěžovatelky je důvod pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť obecný soud interpretoval zákonné ustanovení natolik extrémně, že tím založil povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona (procesní povinnost podat nový návrh na vyslovení přípustnosti dovolání). Závěrem k této části stěžovatelka zdůraznila, že soudní řízení tvoří jeden procesní celek a účinky platně učiněných návrhů po dobu tohoto procesu trvají, pokud zákona nestanoví jinak. Pokud Nejvyšší soud zrušil původní rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, pokračuje řízení až do vynesení pravomocného rozsudku odvolacího soudu, a to se všemi dříve učiněnými tvrzeními, důkazy a podáními, o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto. Výklad Nejvyššího soudu, podle něhož se z tohoto celku má vyjmout návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro případ, že by odvolací soud vynesl rozsudek, kterým by potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, je v rozporu s povinností soudců interpretovat jednotlivá ustanovení z pohledu a smyslu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod a rovněž je v rozporu s principem právní jistoty účastníků řízení jako základním principem právního státu. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s ostatními v záhlaví uvedeným rozhodnutími obecných soudů. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č. j. 5 Cmo 155/2002-566, jí byla kromě výše uvedeného práva na spravedlivý proces způsobena i újma na majetku v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze trpí tak zásadními právními vadami, že prakticky neguje právo stěžovatelky na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Z konkrétních věcí namítala, že se Vrchní soud v Praze nezabýval návrhem stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, že věc neúplně posoudil z pohledu zásady dobrých mravů a z hlediska zásady nezpůsobit škodu druhému. Tím, že soud potvrdil, že nelze po vedlejší účastnici žádat plnění z neplatného právního úkonu, který učinila, a jehož neplatnost způsobila a zároveň odmítl zabývat se návrhem stěžovatelky na náhradu škody tím způsobené, zabránil stěžovatelce účinně hájit svá práva před soudem, a tak popřel i zásadu rovnosti zbraní. Zásah do vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v tom, že státní orgány (soudy) stěžovatelku zbavily její pohledávky. Dále brojila proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2002, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, neboť i v tomto rozhodnutí došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Dovolací soud svévolně překročil své pravomoci, když předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem sám přezkoumal i z hlediska skutkových zjištění. Tím porušil pravidla dokazování v dovolacím řízení. Stěžovatelka rovněž poukázala na vnitřní rozpory v právním hodnocení provedeném Nejvyšším soudem. Stěžovatelka konečně napadla i rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č. j. 47 Cm 812/95-293, který podle názoru stěžovatelky trpí stejnými zásadními vadami, které jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces a na ochranu majetku, jak jsou vytýkány napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěr o nepřípustnosti dovolání považuje za správný. Vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Vrchní soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení k otázce posouzení přípustnosti dovolání uvedl, že návrhy stěžovatelky, zakládající dle jejího názoru přípustnost dovolání, byly konzumovány původním měnícím rozsudkem, kterým bylo žalobě vyhověno a který zakládal přípustnost dovolání bez dalšího. I kdyby skutečně existovaly otázky, které by měly zásadní význam ve věci samé a které dovolací soud dosud v této věci neřešil, mohl by se dovolací soud podle tehdy platných předpisů k projednání dovolání uchýlit. Vedlejší účastnice řízení ve svém obsáhle formulovaném vyjádření k ústavní stížnosti polemizovala s argumentací stěžovatelky. K argumentaci týkající se závěrů o nepřípustnosti dovolání uvedla, že výklad provedený Nejvyšším soudem je v souladu se zásadou zákonnosti a nemohlo jím dojít k zásahu do práv stěžovatele. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že je nutné, aby účastník, který si chce zachovat možnost dovolání proti novému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, nově navrhl přípustnost dovolání, i když již v řízení před původním dovoláním takový návrh vznášel. Mezi konkrétním návrhem stěžovatele na připuštění dovolání a rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání musí existovat zcela konkrétní a nezpochybnitelná souvislost procesní, logická i obsahová. Pokud se návrh účastníka vztahuje k jiné fázi rozhodování odvolacího soudu a předcházel jinému rozhodnutí odvolacího soudu, tuto nezbytnou logickou, procesní i obsahovou souvislost ztrácí. Původní návrh účastníka na připuštění dovolání tak zpravidla nemůže reflektovat nově nastalý vztah. K námitce stěžovatelky, že procesní návrh stěžovatelky na připuštění dovolání nemohl být konzumován dovoláním vedlejšího účastníka proti měnícímu rozsudku uvedl, že návrh na připuštění dovolání se z povahy věci vztahuje k určité procesní situaci, kterou je konkrétní rozhodování o odvolání. Pokud rozhodne odvolací soud potvrzujícím či měnícím rozsudkem, vždy dochází k pravomocnému ukončení řízení; případné návrhy na připuštění dovolání tak právní mocí rozsudku odvolacího soudu ztrácejí své procesní účinky. Dojde-li následně ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, nemohou se účinky návrhu na připuštění dovolání obnovit. Nové odvolací řízení po zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu není totožným řízením s řízením původním. Jedná se o jakési "obnovené" odvolací řízení. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížnost stěžovatelky je v podstatě doháněním procesních pochybení, kterých se dopustila v průběhu řízení před obecnými soudy. Sporné řízení je totiž ovládáno zásadou dispoziční a projednací. Je proto na účastnících, aby řádně zvolenými právními prostředky uplatňovali svoje subjektivní hmotná práva a chráněné zájmy. V tomto směru vedlejší účastníci nespatřuje, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Výklad ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není nikterak extrémní, ani nevybočuje z mezí ústavnosti. V další části vyjádření se vedlejší účastníce věnovala ostatním ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Ohledně napadených rozhodnuti Vrchního soudu v Praze, ze dne 23. září 2003, č. j. 5 Cmo 155/2002-566, Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2002, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č. j. 47 Cm 812/95-293, vyjádřila vedlejší účastnice přesvědčení, že ve vztahu k těmto rozhodnutím se jedná o nepřípustnou ústavní stížnost. V případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Proto lze dovodit, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Vedlejší účastnice konečně polemizovala s námitkami stěžovatelky, které se týkaly merita věci, zejména pak otázek posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu a posouzení nároku stěžovatelky na náhradu škody Vrchním soudem v Praze. Vyjádřila se i k namítanému nesprávnému postupu Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Cdo 2923/99 a jeho vybočení z mezí svých pravomocí. Zde konstatovala, že Nejvyšší soud jednal v souladu s procesními předpisy, neboť nečinil nová či odlišná skutková zjištění, ale pouze prováděl právní hodnocení těchto listin. Ani v tomto případě nespatřuje vedlejší účastnice porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stejně tak nebylo zasaženo do práv stěžovatelky rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, jak správně podotýkají stěžovatelka i vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti podaný opožděně. Podstatnou otázkou, před jejíž posouzení byl Ústavní soud v daném případě postaven, byly závěry Nejvyšší soudu o nepřípustnosti dovolání. Od posouzení této problematiky se pak odvíjí i posouzení zbývající části ústavní stížnosti. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, protože podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném před novelou č. 30/2000 Sb., nepodala před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu návrh na připuštění dovolání. Proti postupu a závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nemá Ústavní soud žádné výhrady. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je způsobilý pouze ve výjimečných případech být průlomem právní moci rozhodnutí, který tak zasahuje v zákonem předvídaných případech do právní jistoty. Ustanovení zakládající přípustnost dovolání tudíž není možno podle názoru Ústavního soudu interpretovat, v souladu s obvyklou právní zásadou o vztahu pravidla a výjimky, neúměrně extenzivním způsobem. Restriktivní výklad přípustnosti dovolání je i v souladu se zněním a výkladem vyplývajícím z Úmluvy, podle něhož je pouze v trestních věcech zakotveno přezkumné právo soudem vyššího stupně. Dovolání v civilních věcech jako mimořádný opravných prostředek, kdy Nejvyšší soud v soudním řízení vystupuje v podstatě jako třetí instance, je pouze jakýmsi dobrodiním zákonodárce učiněným ve prospěch účastníků řízení. Z výše uvedeného lze dovodit i zužující výklad přípustnosti dovolání. Z této premise se odvíjí i hodnocení závěrů Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již konstantně judikuje, že pro splnění podmínky ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. je v novém řízení u odvolacího soudu (po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu) třeba, aby účastník řízení podal nový návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozhodnutí. Tato úvaha pramení z toho, že toto "nové" (o. s. ř. hovoří v § 243b odst. 2 ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. o "dalším" řízení) vychází ze zpravidla fakticky zcela odlišné procesní situace, na kterou musí účastník řízení reagovat. Původní návrh ztrácí svoje procesní účinky pravomocným skončením odvolacího řízení, resp. návrh se vyčerpá, pokud je rozhodnuto Nejvyšším soudem o dovolání. Přitom nezáleží na tom, který z účastníků dovolání podal. S ohledem na nově vzniklou procesní situaci je zapotřebí i nový, této procesní situaci odpovídající, návrh účastníka řízení. V tomto směru tedy Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky zakotvené v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Od výše uvedeného závěru se pak odvíjí i posouzení zbylé části ústavní stížnosti. Již v několika předchozích rozhodnutích Ústavní soud vyslovil právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz např. sp. zn. III. ÚS 40/93, I. ÚS 22/93). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( § 237 až § 239 o. s. ř. ). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Pokud tedy v daném případě bylo dovolání stěžovatelky bylo shledáno Nejvyšším soudem jako nepřípustné (a Ústavní soud tento závěr považuje za ústavně konformní), počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti všem ostatním rozhodnutím od okamžiku doručení tohoto rozsudku stěžovatelce. Z kopie citovaného rozsudku se podává, že nabyl právní moci dne 10. listopadu 2003. Z toho plyne, že nejpozději tímto dnem byl napadený rozsudek doručen stěžovatelce. S ohledem na lhůtu k podání ústavní stížnosti stanovenou v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v této části se jedná o podání opožděné. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že v daném případě se neuplatní § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném, pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V dané věci nezávisela přípustnost dovolání na uvážení Nejvyššího soudu, ale byla dána přímo ze zákona. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části, ve které směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, č. j. 32 Odo 1304/2004-630, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Pokud ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 23. září 2003, č. j. 5 Cmo 155/2002-566, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2002, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č. j. 47 Cm 812/95-293, Ústavní soud ji odmítl jako opožděně podanou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.