II. ÚS 2563/12
II.ÚS 2563/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 26/2012-12443 ze dne 18. dubna 2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. července 2012, doplněnou podáním ze dne 12. července 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo z podnětu stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-12237 ze dne 9. března 2012 a nově bylo rozhodnuto tak, že nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Domnívá se, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva garantovaného v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 5 resp. čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení není dostatečným způsobem odůvodněno. S odvoláním na nález sp. zn. III. ÚS 75/2000 (správně nález sp. zn. III. ÚS 715/2000, N 68/22 SbNU 99) argumentuje, že existencí důvodů vazby se soud musí zabývat v každé fázi trestního řízení, ve které o vazbě a jejím trvání rozhoduje, a nelze pouze odkázat na dřívější rozhodnutí a na rozhodnutí soudu nižšího stupně. Stížnostní soud se proto dle názoru stěžovatele dostatečným způsobem nezabýval otázkou, zda v době jeho rozhodování stále trvá předstižný, resp. útěkový důvod vazby, když pouze odkázal na předchozí rozhodnutí ze dne 18. dubna 2012 (správně 27. února 2012).

3. Poukaz na majetkové vazby v cizině je neakceptovatelný, protože mít majetkové vazby v cizině a v této souvislosti realizovat cesty do ciziny, nemůže být důvodem k podezření, že budou tyto skutečnosti zneužity, a že tyto pravidelné cesty do zahraničí vytvářejí podmínku trvalého pobytu v zahraničí. Takový pobyt by přitom bylo možné realizovat jen v zemi, s níž Česká republika nemá žádnou mezinárodní smlouvu, umožňující vydání obviněného anebo je reálná možnost pobyt obviněného utajit do té míry, aby nebyl zjištěn a vydán. Proto jsou spekulace o útěkových možnostech zcela nepodložené. Ve spise není doložen jediný důkaz, který by svědčil ke skutečnosti, že se stěžovatel připravoval na odcestování či vycestování, že se pokusil o útěk či nějak se vyhnul zadržení policejními orgány. S odvoláním na nález sp. zn. II. ÚS 347/96 (N 155/9 SbNU 349) má za to, že skutečnost, že má z důvodu svého pracovního zařazení v Atletickém klubu Kroměříž vazby k zahraničí, vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkové podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna. V trestní věci stěžovatele přitom proběhlo opakovaně hlavní líčení a stížnostní soud vůbec nevzal v úvahu postoj stěžovatele k trestnímu řízení. K tomu dodává, že pokud by byl stěžovatel z vazby propuštěn a poté by se skrýval anebo uprchl do ciziny, jsou instituty trestního řízení, které umožňují i za této procesní situace dokončit seznamování s vyšetřovacím spisem nebo celé trestní řízení a jsou rovněž účinné prostředky pro pátrání po pobytu osob, které se ukrývají před trestním stíháním pobytem v cizině, a to zejména v zemích Evropské unie. K úplnému zmaření účelu trestního řízení by tak podle jeho názoru přímo nedošlo, ani by se další průběh trestního řízení neztížil a ani neprodloužil.

4. Dále stěžovatel namítá, že napadené usnesení vydal místně nepříslušný soud a byl mu tak odňat zákonný soudce. Poukazuje na to, že dle obžaloby měl stěžovatel a další obžalovaní v rámci prováděných obchodů s minerálními oleji, motorovou naftou a automobilovým benzínem, se kterými obchodovali v řetězci obchodně a personálně provázaných obchodních společností, krátit daňové povinnosti prostřednictvím daňového subjektu PetroJet s. r. o., se sídlem v Praze. Konkrétně stěžovatel s další osobou podal za tuto obchodní společnost na Finančním úřadě pro Prahu 5 přiznání k dani z přidané hodnoty a nechali do účetnictví zaúčtovat simulované obchodní transakce. Tedy v řetězci simulovaných právních úkonů, obchodních a finančních transakcí na začátku i konci byla společnost PetroJet, jejímž příslušným správcem daně byl Finanční úřad pro Prahu 5. Ke spáchání trestného činu, který je stěžovateli a dalším obžalovaným kladen za vinu, proto nedošlo v obvodu Vrchního soudu v Olomouci.

5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadeným rozhodnutím aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
6. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá charakter kontradiktorního řízení.

7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).

8. Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se použitelnosti a významu jeho zahraničních vazeb, tak ta se zcela evidentně míjí s ní posuzovaným rozhodnutím stran existence útěkového důvodu vazby. V posuzovaném případě totiž soud prvního stupně tento vazební důvod shledal toliko v existenci reálné hrozby uložení velmi vysokého trestu odnětí svobody, což s ohledem na kritéria nastavená v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) podrobně rozvedl. Soud druhého stupně se s tímto závěrem soudu prvního stupně toliko ztotožnil. V každém případě závěr o existenci tohoto důvodu vazby nebyl v daném řízení nikým napaden a i proto je ústavní stížnost stran tohoto vazebního důvodu nepřípustná a v souvislosti s tím, je námitka stran existence předstižného důvodu již jen proto zjevně neopodstatněná.

9. Mimoto z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že byl obecný soud na základě stížnosti státního zástupce konfrontován se skutečností, že soud prvního stupně v rozmezí deseti dnů změnil názor na existenci předstižného důvodu vazby u stěžovatele. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 27. února 2012 tento vazební důvod shledal, avšak v usnesení ze dne 9. března 2012 (předcházející nyní napadenému rozhodnutí) shledán nebyl. Naposledy konkrétně dospěl k závěru, že není možno dovodit obavu z pokračování či opakování trestné činnosti s ohledem na (blíže neupřesněné) "změny" týkající se daňových skladů, dále s ohledem na (opět blíže neupřesněné) argumenty stěžovatele a jeho dosavadní bezúhonnost. Současně ovšem soud prvního stupně tento svůj závěr poněkud zrelativizoval, když výslovně shledal přípustnost nabídnuté peněžité záruky i pro případ odlišného stanoviska nadřízeného soudu v otázce tohoto vazebního důvodu. Soud druhého stupně k tomu konstatoval, že zánik tohoto vazebního důvodu soud prvního stupně prakticky nijak nezdůvodnil v situaci, kdy existenci tohoto vazebního důvodu ve svém předchozím rozhodnutí pečlivě, podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Soud druhého stupně poukázal na umístění tohoto odůvodnění v předmětném rozhodnutí a citoval je. Následně pak soud druhého stupně konstatoval, že předstižný vazební důvod u stěžovatele trvá a zdůraznil v té souvislosti délku páchání vytýkané činnosti, její organizovanost, promyšlenost (velmi sofistikovaným způsobem při vzájemné kooperaci více osob) a motivaci velmi vysokého majetkového prospěchu. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem v tom, že obecný soud toliko odkázal na předchozí rozhodnutí. Naopak lze dospět k závěru, že se obecný soud zdůvodněním existence tohoto vazebního důvodu zabýval ve vztahu k ústavněprávním požadavkům dostatečně.

10. Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti soudu je třeba s ohledem na její základ vyjít z toho, že podle stěžovatele je místně nepříslušným nejen soud druhého stupně, ale i soud prvního stupně. Tato skutečnost však stěžovateli evidentně nebránila v tom, aby u (místně nepříslušného) soudu prvního stupně navrhl své propuštění z vazby na svobodu, aniž by tuto námitku uplatnil. Především ovšem stěžovatel sám datuje obžalobu dnem 6. října 2011, aniž by se byť jen zmínil o tom, zda a s jakým výsledkem po podání obžaloby uplatnil námitku místní nepříslušnosti. Přitom právě na místo, kde byla podána obžaloba, je navázána místní příslušnost soudu, který rozhoduje o vazbě uvalené v daném trestním řízení (srov. § 73b odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 5 a násl. trestního řádu). S ohledem na to vše lze tuto námitku odmítnout především jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy a stejně jako předchozí námitky i jako zjevně neopodstatněnou.

11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.