II. ÚS 2561/16
II.ÚS 2561/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Táborská 922, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2016 č. j. 7 T 5/2011-1709 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. 7 To 40/2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále čl. 40 odst. 2 Listiny upravující zásadu presumpce neviny a čl. 14 odst. 2, odst. 3 písm. e) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které zamítly jeho návrh na povolení obnovy řízení, v němž byl odsouzen za zločin vraždy k trestu odnětí svobody v délce trvání 19 let. Stěžovatel tvrdí, že soudům poskytl nové důkazy opodstatňující jeho návrh na povolení obnovy řízení, a to zejména ve formě dalších (nových) svědeckých výpovědí či korespondence vedené s T. P., který byl odsouzen za týž zločin jako spolupachatel.

2. Krajský soud v Hradci Králové návrh na obnovu řízení stěžovatele zamítl. Po shrnutí trestního řízení vedeného proti stěžovateli soud konstatoval, že nové důkazy, které stěžovatel předkládá, by byly pouze opakováním již provedených důkazů nebo by jím navrhované důkazy při provedení nepřinesly nové informace pro rozhodnutí soudu, nebo informace zcela irelevantní (uvádí na str. 3 usnesení). Současně soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel podává návrh na obnovu řízení opakovaně, a to v koordinaci s odsouzeným T. P., přičemž návrhy byly vždy soudem zamítnuty. Nadto v řízení o povolení obnovy na návrh T. P. byla změna výpovědi, na kterou poukazuje stěžovatel a která je dle něj stěžejním novým důkazem, označena jako zcela účelová (konkrétně se jedná o označení jiných pachatelů zločinu, za jehož spáchání byl uznán vinným stěžovatel spolu s T. P.).

3. Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že jde dokonce již o pátý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, přičemž částečně je argumentováno návrhy (důkazy) v minulosti již zamítnutými a částečně zcela novými - navrhování dalších nových svědků stěžovatelem. Soudy však ve věci stěžovatele opakovaně prováděly či měly snahu provádět důkazy, které stěžovatel navrhoval. Po zhodnocení návrhu stěžovatele soud dospěl ke stejným závěrům jako soud nižší instance, tedy k závěru o neopodstatněnosti návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stěžovatelova tvrzení, která se pravidelně v jeho četných návrzích opakují, se týkají spíše eventuální stížnosti pro porušení zákona (ta však není předmětem řízení).
II.

4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti postupu obecných soudů v rámci řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci. V takovém případě je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13). Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, je však výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu. V posuzované věci se obecné soudy námitkami stěžovatele zabývaly, relevantním způsobem se s nimi vypořádaly a současně vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět (tj. nenaplnění zákonných podmínek ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu).

6. Ústavní soud ve svém nedávném usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 2796/16 zopakoval, že novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Ústavní soud však současně upozornil, že nelze v jakékoli nové skutečnosti, nebo důkazu soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].

7. Vztaženo na nyní posuzovanou věc, obecné soudy v rozhodnutí uvedly důvody, které je vedly k závěru o absenci důvodů schopných vyvolat kladné rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení. Jak krajský soud, tak i odvolací vrchní soud částečně již stěžovatelem navrhované důkazy prováděly (výslechy svědků), částečně nikoliv, avšak vždy s vysvětlením důvodů takového postupu. Závěrečné tvrzení obecných soudů o opakovaných návrzích stěžovatele na obnovu řízení rovněž nelze opomíjet. Ústavní soud není oprávněn závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat. Opakovaný nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.