II. ÚS 2560/12
II.ÚS 2560/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Statutárního města Olomouce, se sídlem Horní Náměstí 583, Olomouc, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 12 Co 159/2012 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 11 C 220/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem vyloučil ze soupisu movitých věcí v exekučním řízení proti povinné R. V. (oprávněným je stěžovatel) ty věci, o nichž žalobce R. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) tvrdil, že jsou jeho vlastnictvím a současně zavázal stěžovatele nahradit náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na ust. § 68 exekučního řádu měl stěžovatel možnost předejít soudnímu řízení tím, že by nárok vedlejšího účastníka na vyškrtnutí předmětných věcí ze soupisu provedeného exekutorem uznal, a pokud tak neučinil, musí nést ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náklady soudního řízení nejen své, ale i vedlejšího účastníka.

Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, v němž zejména poukazoval na zákonem uloženou povinnost spravovat obecní majetek, do něhož bezesporu patří i pohledávky, s péčí řádného hospodáře. Bez důkazu, že některé věci, které byly v rámci exekuce exekutorem zahrnuty do soupisu majetku, nemůže v žádném případě uznat, aby tyto věci byly z exekuce vyloučeny. Odvolací soud napadený výrok soudu I. instance potvrdil a zavázal stěžovatele povinností nahradit vedlejšímu účastníkovi i náklady řízení odvolacího. Soud odvolací argumentuje ust. § 68 exekučního řádu a klade stěžovateli i exekutorovi za vinu, že nevyužili možnosti předejít soudnímu sporu a návrh vedlejšího účastníka na vyškrtnutí věcí ze soupisu neakceptovali.

Podle stěžovatele v řízení nebylo skutkově tvrzeno a ani z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se vedlejší účastník před zahájením soudního řízení na stěžovatele obracel, a stěžovatel tak mohl případnému soudnímu sporu svými úkony předejít. Právní zástupce byl nahlédnout dne 22. 9. 2011 do soudního spisu za účelem ověření důkazů, které vedlejší účastník ve své žalobě navrhoval, ale v tento den se v soudním spise takové listinné důkazy nenacházely.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že v tomto konkrétním případě nebylo na místě užití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. u výroku o nákladech řízení a není ani správná argumentace obou soudů, že účelem ust. § 68 exekučního řádu je zamezit soudním sporům a soudní exekutor i stěžovatel měli možnost předejít soudnímu řízení uznáním vedlejším účastníkem řádně uplatněného a potřebnými listinami doloženého návrhu na vyškrtnutí nemovitých věcí z exekuce. Pokud se tak nestalo, za dané situace nezbylo vedlejšímu účastníkovi, než se obrátit na soud, čímž v souvislosti s tímto řízením musel vynaložit účelně náklady na zaplacení soudního poplatku a na právní zastoupení, které musí stěžovatel nahradit.

Soud měl vycházet z ust. § 143 o.s.ř. a přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení, i když neměl úspěch ve věci proti vedlejšímu účastníkovi, neboť svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Pouze se domáhal v exekuci zákonným způsobem svého práva na výkon rozhodnutí a skutečnost, které věci a majetková práva budou postiženy exekučním příkazem, nijak ovlivnit nemohl.

Dle stěžovatele odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá skutečnosti a spatřuje v něm prvek extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení a prvek svévole. Došlo tak k procesnímu excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli, výše uvedené vady dosahují značné intenzity a dostávají se do roviny ústavněprávního problému.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

V nyní projednávané věci byly předmětem ústavní stížnosti náklady řízení o excindační (vylučovací) žalobě. Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález č. 133, str. 669 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".

Záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27. 6. 2007 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V dané věci je patrné, že obecné soudy své rozhodnutí přiznat náklady řízení úspěšnému žalobci logicky a plně odůvodnily a nic nenasvědčuje tomu, že by extrémně vybočily z pravidel upravujících exekuční řízení, jak tvrdí stěžovatel. Nadto je třeba konstatovat, že náklady řízení ve výši kolem 11 tis. Kč se blíží hranici bagatelnosti (viz některá rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice). Požadavek stěžovatele, aby obecné soudy nepřiznaly právo na náhradu nákladů plně úspěšnému žalobci, ale naopak přiznaly toto právo neúspěšnému žalovanému, nelze než považovat za neodpovídající principům spravedlivého procesu, když žalobce byl nucen uplatnit svá vlastnická práva, jež jsou pod ochranou čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná své nálezy zabývající se touto problematikou (např. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012), z nichž vyplývá, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.