II. ÚS 255/05
II.ÚS 255/05 ze dne 23. 6. 2005

N 128/37 SbNU 623
Právo obviněné osoby nebýt nucena k sebeobvinění uložením pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti předložit věc

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 23. června 2005 sp. zn. II. ÚS 255/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. I. B. proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 9. března 2005 č. j. 1 Zn 2506/2004-14 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, II. odboru, ze dne 30. listopadu 2004 ČTS: ORIII-7991/OHK-1-2004, jímž byla stěžovatelce jako osobě podezřelé ze spáchání trestného činu uložena pořádková pokuta.
Usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2005 č. j. 1 Zn 2506/2004-14 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, II. odboru, ze dne 30. 11. 2004 ČTS: ORIII-7991/OHK-1-2004 se zrušují.
Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 5. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, II. odboru (dále jen "policejní orgán"), ze dne 30. 11. 2004, ČTS: ORIII-7991/OHK-1-2004, kterým jí byla uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč, a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2005 č. j. 1 Zn 2506/2004-14, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti citovanému usnesení policejního orgánu. Tvrdí, že těmito usneseními byla porušena její základní práva podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si vyžádal spis policejního orgánu. Z něj zjistil, že 24. 8. 2004 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 trestného zákona (dále jen "tr. z."). Trestného činu se měla dopustit stěžovatelka tím, že jako jednatelka obchodní společnosti I. T., s. r. o., neuhradila pět faktur vystavených advokátem JUDr. S. P., přestože ve věci jejich uhrazení byl vydán platební rozkaz a odpor proti němu nebyl přes výzvu soudu nijak odůvodněn, a tak zvýhodňovala jiné, blíže nespecifikované věřitele, a tím měla JUDr. S. P. způsobit škodu ve výši 79 145 Kč. Dopisy ze dne 12. 8. 2004, 30. 10. 2004, 2. 12. 2004, 4. 1. 2005 a 18. 4. 2005 byla stěžovatelka vyzvána, aby se dostavila k podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") a aby s sebou vzala knihy závazků a pohledávek obchodní společnosti I. T., s. r. o., za roky 2003 a 2004 a "hlavní knihy podrobné" téže společnosti za roky 2003 a 2004. Dopisem ze dne 1. 11. 2004 stěžovatelka policejnímu orgánu sdělila, že odmítá vydat požadované knihy. Dne 2. 11. 2004 byla stěžovatelka policejním orgánem vyzvána, aby vydala knihy závazků a pohledávek obchodní společnosti I. T., s. r. o., za roky 2003 a 2004 a "hlavní knihy podrobné" téže společnosti za roky 2003 a 2004 jako věci důležité pro trestní řízení. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 11. 2004 byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč odůvodněná tím, že stěžovatelka coby podezřelá na výzvu k vydání věcí důležitých pro trestní řízení nijak nereagovala. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla zamítnuta usnesením státní zástupkyně ze dne 9. 3. 2005. Dne 4. 5. 2005 se stěžovatelka dostavila k policejnímu orgánu k podání vysvětlení a využila svého práva nevypovídat.

Stěžovatelka s odkazem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare, která je výslovně vyjádřena v článku 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a kterou lze dovodit i z čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy, jak to vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Funke proti Francii ze dne 25. 2. 1993, ve věci J. B. proti Švýcarsku ze dne 3. 5. 2001 a ve věci Sunders proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, jakož i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 32, str. 285; vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.) a z nálezu sp. zn. II. ÚS 118/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13, str. 101), namítá, že napadenými usneseními bylo porušeno její právo neobviňovat sama sebe. Policejní orgán ji totiž ve svém řízení považuje za podezřelou ze spáchání trestného činu a uložením pořádkové pokuty ji nutí k tomu, aby vydala účetní doklady, které by mohly být použity jako důkaz proti ní samotné.

Oba účastníci řízení byli Ústavním soudem vyzváni, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Policejní orgán rekapituloval sled událostí a s odkazem na komentář k trestnímu řádu (Novotný, F., Růžička, M., a kolektiv: Trestní kodexy. Praha, Eurounion: 2002) a tam uvedenému výkladu k § 66, § 12 odst. 1, § 78 odst. 1 a § 114 odst. 2 tr. ř. považuje svůj postup za správný. Má zato, že jeho postupem nebyla stěžovatelka nijak omezena na svých právech a nebyla nucena k usvědčení sebe sama.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 na výzvu k vyjádření nereagovalo.
Dle názoru Ústavního soudu, není-li dobrovolně splněna povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení, a to je reálné zejména u obviněného, který tak činí právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc doličnou předložit (viz citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 29/2000). Není přitom žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt - pomocí nepřímých, ale velmi účinných nástrojů - nucena k vydání důkazů, které mohou její trestní stíhání přivodit. Míra konkretizace kontextu, v němž je výzva činěna, podmiňuje možnost kvalifikované obrany dotčených osob. Přitom možnost takové obrany je ústavně zakotvena v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 431/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 31)]. Ústavní soud neshledal ani v tomto případě důvod k odchýlení se od těchto dříve vyslovených právních závěrů.

Trestní řízení bylo v posuzovaném případě ve stádiu přípravného řízení podle § 12 odst. 10 tr. ř. (ve znění platném od 1. 1. 2002), neboť následovalo po zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Usnesením o pokutě policejní orgán vynucoval na stěžovatelce předložení listinných důkazů s evidentním cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření, že spáchala trestný čin. To vyplývá zejména z odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně, v němž je uvedeno: "Požadavek policejního komisaře byl zcela důvodný, když PhDr. B. je podezřelá ze spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a odst. 1 trestního zákona a je zapotřebí zjistit finanční situaci společnosti v předmětnou dobu, jakož i úhrady jednotlivých faktur." Výsledkem předložení účetních dokladů tedy mohlo být obvinění stěžovatelky. Orgánům činným v trestním řízení přitom mohlo být zřejmé, že stěžovatelka právě s ohledem na tuto skutečnost není ochotna požadované účetní doklady vydat. Podle názoru Ústavního soudu to totiž zcela evidentně vyplývá z poslední věty dopisu stěžovatelky ze dne 1. 11. 2004, který byl policejnímu orgánu doručen dříve, než policejní orgán doručil stěžovatelce výzvu k vydání věci, a je možné, že doručení tohoto dopisu předcházelo samotnému sepsání výzvy k vydání. V uvedeném dopise stěžovatelka výslovně uvádí, že odmítá vydat účetní doklady z důvodu nedostatečného odůvodnění, jak bude s těmito doklady nakládáno. Nemůže tedy obstát, pokud orgány činné v trestním řízení posléze odmítly dále uváděné důvody stěžovatelky pro nevydání účetních dokladů a tyto důvody zcela pominuly. Protože trestní řízení v daném případě nepochybně směřovalo k obvinění stěžovatelky, nebylo možno stěžovatelku nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který ji mohl usvědčovat (viz též citovaný nález sp. zn. II. ÚS 118/01).

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Orgány činné v trestním řízení takto v této trestní věci nejednaly a svým postupem porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny, čl. 6 odst. 2, 3 písm. c) Úmluvy a čl. 14 odst. 2, 3 písm. g) Paktu.

Současně orgány činné v trestním řízení nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu. Tím porušily maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby [nález sp. zn. III. ÚS 252/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16)]. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech Ústavního soudu ze strany orgánů veřejné moci zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení právní jistoty občanů.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a pro porušení označených ústavních práv v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud od ústního jednání upustil, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.