II. ÚS 2548/12
II.ÚS 2548/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. T. F., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem Ostrava - Poruba, L. Podéště 1883, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2012 ve věci sp. zn. 15 Co 257/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se projednávanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 28. 2. 2012 ve věci sp. zn. 20 C 399/2010 zastavil řízení o žalobě E. V. proti stěžovateli o částku 137 000,- Kč a současně rozhodl o nákladech řízení tak, že na základě aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že uložil žalobci povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 18 714,- Kč, tedy v částce odpovídající polovině jím nárokovaných nákladů, a to do dvou měsíců od právní moci usnesení; pokud jde o náklady odvolacího řízení, krajský soud jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.

Stěžovatel napadenému usnesení krajského soudu v prvé řadě vytýká, že není řádně a přesvědčivě odůvodněno. Odvolací soud dle názoru stěžovatele vůbec nezvažoval, zda vedle reflektované napjaté majetkové situace žalobce neexistují další rozhodné okolnosti, jež by mohly mít podstatný vliv na přiznání plné náhrady stěžovatelem účelně vynaložených nákladů. Stěžovatel přitom připomíná, že sociální poměry účastníka řízení samy o sobě důvod k aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu nezakládají, a proto se s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000 domnívá, že v dané věci nebyly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele, jež by mimořádné nepřiznání plné náhrady nákladů řízení ospravedlňovaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).

V projednávané věci nicméně Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí představovalo extrémní rozpor s principem spravedlnosti, stejně jako nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo nějaké stěžovatelovo základní právo či svoboda.

Stěžejní stěžovatelova námitka artikulovaná v projednávané ústavní stížnosti směřuje k tvrzení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není řádně a přesvědčivě odůvodněno. Ústavní soud, jenž je řadou stěžovatelů nesprávně chápán jako jakási všeobecná nejvyšší instance v otázkách nákladů řízení (patrně proto, že dovolání směřující pouze do nákladů řízení není občanským soudním řádem připuštěno), se tak omezí na konstatování, že napadené rozhodnutí krajského soudu je - v kontextu odůvodnění nákladových výroků - nadstandardně odůvodněno, a to nejen co do délky, nýbrž i co do argumentační přesvědčivosti. Na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž není možno z hlediska ústavněprávních kritérií řádného odůvodnění co vytknout, je tak možno na tomto místě v úplnosti odkázat a připomenout, že krajský soud bral zjevně do úvahy všechna relevantní kritéria pro (ne)aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený odvolacím soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadeném usnesení Krajský soud v Plzni učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Závěrem je namístě připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout podání, jež sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou formou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.