II. ÚS 2547/09
II.ÚS 2547/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem Advokátní kanceláře České Budějovice, Radniční 7a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 č.j. 18 Co 291/2009-183 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 2009 č.j. 4 C 109/2008-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudu prvého stupně o nařízení předběžného opatření a rovněž shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Z obsahu napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se domáhal po žalovaných (tedy i po stěžovateli) náhrady škody, způsobené mu tím, že ztratil kontrolu nad svými finančními prostředky (500 000 000 Kč), které byly převedeny cizozemské bance UBS. V tomto řízení bylo napadeným usnesením obvodního soudu vyhověno návrhu společnosti GALILEO REAL, k.s. na vydání předběžného opatření a stěžovateli (a dalším dvěma účastníkům) bylo uloženo, aby se zdržel zcizování a zatěžování nemovitého majetku, blíže specifikovaného v citovaném usnesení. Usnesení bylo vydáno poté, co Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 12. 2. 2009 zrušil předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 3. 2008, neboť první usnesení v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 neobsahovalo žádné odůvodnění. Městský soud shledal odůvodnění následně vydaného rozhodnutí soudu prvního stupně jako přiměřené, a proto je po přezkoumání potvrdil, neboť byly naplněny předpoklady dané ustanovením § 102 odst. 1 o.s.ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že i nové rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí tak, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu. V této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 346/09, sp. zn. IV. ÚS 1554/08, v nichž se Ústavní soud zabýval otázkou nezbytnosti odůvodnění usnesení o vydání předběžného opatření, dále nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 176/96, týkající se požadavků na odůvodnění rozhodnutí a sp. zn. II. ÚS 221/098).

Stěžovatel poukazuje na zjevnou povšechnost argumentace obvodního soudu, považuje ji za velmi nekonkrétní a nelogickou. Obava z ohrožení případného výkonu rozhodnutí nebyla osvědčena a ani nemůže být zdůvodněna tím, že škoda měla být způsobena manipulací s peněžními prostředky žalobce, neboť škoda zpravidla vzniká protiprávním zásahem do majetkových hodnot poškozeného. Žalobce rovněž nijak neprokázal ani neosvědčil podíl stěžovatele na údajné manipulaci s jeho peněženími prostředky. Stěžovatel zdůrazňuje, že neměl a nadále nemá důvod, ani úmysl se svého majetku zbavovat s cílem ztížit případný výkon rozhodnutí.

Ze stejných důvodů nemůže dle stěžovatele z pohledu ústavnosti obstát ani usnesení Městského soudu v Praze. Nedostatečné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nelze omluvit požadavkem na rychlost rozhodování, který odvolací soud považoval za základní atribut při rozhodování o prozatímní úpravě poměrů účastníků.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud předesílá, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Posouzení konkrétních podmínek pro vydání předběžného opatření je však především věcí obecného soudu, neboť závisí na okolnostech toho kterého případu a Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda byly dány předpoklady, vyplývající z práva na soudní ochranu.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obvodní soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž, byť stručně, ale přiměřeným způsobem odůvodnil své právní závěry a uvedl, jaké okolnosti ho k rozhodnutí vedly. Vzhledem k argumentaci stěžovatele Ústavní soud dodává, že s ohledem na povahu věci, kdy je třeba rozhodnout v krátké lhůtě, zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování, neboť rozhodné skutečnosti je povinen soudu osvědčit žalobce. Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudu prvé instance potvrdil, jsou v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně, přehledně a srozumitelně vyloženy.

Ústavní soud nepovažuje za případný ani odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, v níž byla formulována povinnost obecného soudu odůvodnit rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Této povinnosti posléze soud prvního stupně (po zásahu soudu odvolacího) dle názoru Ústavního soudu dostál způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že v projednávané věci nejsou případné ani poukazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se náležitostmi řádného odůvodnění, neboť ani v tomto případě Ústavní soud neshledal nedostatky svou intenzitou vybočující z mezí ústavnosti.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, neboť byla vydána příslušným soudem na základě zákona, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadených rozhodnutích, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší. Ústavní soud ani neshledal narušení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy žalobce, neboť ochrana poskytnutá žalobci z titulu napadených rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.