II. ÚS 2540/09
II.ÚS 2540/09 ze dne 3. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Beck International, s. r. o., se sídlem v Mělníku, Blatecká 3344, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze, Poupětova 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009 č. j. 14 Co 680/2008-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti uvedla, že porušení citovaných základních práv spatřuje v zásahu do práva na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že její majetkový nárok nebude opomenut. Namítala, že vedlejším účastníkem byl porušen princip pacta sunt servanda , který v materiální rovině tvoří neopominutelný atribut materiálního právního státu. Obecné soudy se dle jejího mínění náležitě nevypořádaly s její argumentací, svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily a po stěžovatelce požadovaly větší míru povinností, než jí byla uložena obecně závaznými předpisy.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil po doplněném dokazování (kupní smlouvou č. 25 061683) rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 4. 2008 č. j. 10 C 223/2006-77, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se po žalovaném domáhala zaplacení částky 11.428,-Kč. Uvedenou částku dovozovala z kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovaným dne

18. 10. 2005, jejímž předmětem měly být dvě přikrývky z včesaného úpletu, elektrická pečící pánev, sada nožů a vozík, které žalovaný převzal při podpisu zboží. Žalovaný se proti žalobě bránil tvrzením, že předmětné zboží mu nebylo nikdy předáno, nikdo s ním o ceně zboží ani o prodeji nejednal, přičemž cena byla bez jeho vědomí a souhlasu napsána na podvodnou kupní smlouvu bez jeho přítomnosti a jako záloha byla použita z ruky mu vytržená dvoustovka a občanský průkaz.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).

Ústavní soud sice ve své judikatuře výslovně zdůrazňuje, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000,

I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného však neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Brojí-li totiž stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena (srov. IV. ÚS 563/06). Stěžovatelka za své odůvodnění ústavní stížnosti přednesla výčet ustanovení Listiny a Úmluvy, která měla být podle jejího mínění porušena ve vztahu k napadeným rozhodnutím, což však nelze považovat za ústavněprávní argumentaci (srov. II. ÚS 632/06, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, usn. č. 12). Rovněž pouhý formální odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva bez dalšího postrádá v tomto ohledu relevanci.

Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovatelce, aby Ústavnímu soudu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily, případně v čem spatřuje výklad sporné kupní smlouvy provedený obecnými soudy za vadný. Stěžovatelka tak dle názoru Ústavního soudu neučinila, neboť z argumentace formou proklamace ustálených frází jako ochrana legitimního očekávání a pacta sunt servanda bez dalšího nelze dovodit, v jakém směru se závěry obecných soudů nesouhlasí.

Nicméně ani po podrobném seznámení s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu mu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. V dané věci však výklad podaný odvolacím soudem není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž dospěl přesvědčivě a řádně odůvodnil v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. Rovněž s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly.

Ústavní soud na tomto místě podotýká, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.