II. ÚS 254/05
II.ÚS 254/05 ze dne 9. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I.B. a L. L., oba zastoupeni JUDr. Milanem Staňkem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Kouřimská 42, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 23 Co 391/2003 a Nejvyššího ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 590/2004,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně v části, kterou jim bylo uloženo vyklidit předmětný byt a předat jej žalobci do 15ti dnů od přidělení náhradního bytu tak, že jsou povinni vyklidit byt do 15 dnů od přidělení náhradního ubytování. Rovněž požaduji zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání podané proti uvedenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu.

V ústavní stížnosti uvádí, že v podstatě akceptovali rozsudek soudu prvého stupně, i když i tento chápali jako porušování základních práv, neboť jsou přesvědčeni, že kdyby nebyli příslušníky rómské komunity, žalobce by jim bez problému prodloužil nájemní smlouvu nebo ji uzavřel na dobu neurčitou.

Stěžovatelé nesouhlasí s názorem odvolacího a dovolacího soudu, dle nichž přidělením náhradního bytu by se stěžovatelům dostalo lepšího uspokojení bytových potřeb, než jaké měli v rámci původního nájemního poměru sjednaného na dobu určitou. Uvedený názor považují za striktní a odhlížející od jejich sociálních poměrů. Zatímco ostatním občanům je poskytováno bydlení v nájemních bytech na dobu neurčitou, rómská komunita je nucena uzavírat nájmy na dobu určitou s příslibem prodloužení smlouvy na dobu neurčitou v případě řádného chování a placení nájmu. Postup žalobce chápou jako bezdůvodnou a účelovou diskriminaci z důvodu příslušnosti k rómské komunitě. Zdůrazňují, že jsou spokojeni s bytem, kde bydlí, nikdy s nimi nebyly problémy a nechápou, proč by neměli mít nárok na náhradní byt, byť to umožňuje jen výklad s použitím ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. Jsou přesvědčeni, že soudy v projednávané věci nerespektovaly právo na spravedlivý proces a svoji roli sehrála i příslušnost stěžovatelů k rómskému etniku.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatelů nejsou z hlediska namítaného porušení Listiny způsobilé zpochybnit napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, neboť stěžovatelé uvádí tytéž argumenty se kterými se již obecné soudy vypořádaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. § 157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že mezi účastníky bylo nesporné, že statutární město Pardubice uzavřelo se stěžovateli nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu určitou do 31. 10. 2002, na jejím prodloužení se nedohodli a stěžovatelé po tomto datu proto užívali byt bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že chování stěžovatelů jako nájemců nebylo v rozporu s dobrými mravy, mají tři nezletilé děti a s ohledem na svoji sociální situaci si nemohou opatřit jiné bydlení, obecné soudy v souvislosti s rozhodováním o žalobě na vyklizení bytu dovodily, že by bylo v rozporu s dobrými mravy uložit stěžovatelům povinnost k vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady. Odvolací i dovolací soud pak v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zřejmě objasnily svůj závěr, dle kterého náhrada ve formě náhradního bytu, jejímž zajištěním by bylo podmíněno, s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. vyklizení bytu, není v daném případě přiměřená, neboť tak by se dostalo žalovaným (stěžovatelům) lepšího uspokojení bytových potřeb, než jaké měli v rámci původně sjednaného nájemního poměru na dobu určitou.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které nedosahují ústavněprávní roviny. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, přičemž rozhodnutí o formě bytové náhrady, jejíž poskytnutí lze dovodit pouze s ohledem na poukaz na dobré mravy, spadá výlučně do jejich pravomoci. Ústavní soud dodává, že předmětem sporu nebylo posuzování postupu žalobce, jako vlastníka bytu, při uzavírání nájemních smluv z hlediska odlišného přístupu k jednotlivým skupinám či komunitám občanů, jak namítají stěžovatelé, ale předmětem řízení byla žaloba na vyklizení bytu, který byl užíván po uplynutí doby nájmu. Nebylo shledáno, že by v rámci řízení došlo k jakékoliv diskriminaci stěžovatelů. Ve věci bylo nesporné, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a po uplynutí doby nájmu byli nájemci povinni byt vyklidit bez ohledu na to, zda způsob užívání bytu a placení nájmu byl či nebyl problematický, či zda byli příslušníky rómského etnika. K právu vlastníka bytu se svým bytem nakládat, patří i právo byt za splnění zákonných podmínek pronajímat a jen vlastníku náleží rozhodnutí, s kým a na jak dlouhou dobu uzavře nájemní smlouvu. Právním závěrům soudů, dle nichž toto právo v případě uplynutí doby nájmu sjednaného na dobu určitou nelze nad rámec zákona omezovat uložením povinnosti vlastníku bytu k zajištění náhradního bytu, tak z hlediska ústavnosti není co vytknout. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se jejich námitkami náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 24 Listiny, neboť, jak již bylo ozřejměno, za daného skutkového stavu při rozhodování o povinnosti dosavadních nájemců vyklidit byt po uplynutí doby nájmu sjednaného na dobu určitou, nemohla mít příslušnost stěžovatelů k jakékoliv etnické skupině žádný vliv. Ostatně ani stěžovatelé netvrdí, že by povinnost vyklidit byt byla v jiných případech vázána s odkazem na § 3 o.s.ř. na přidělení náhradního bytu. Tvrzení, že soudy při rozhodování byly ovlivněny příslušností stěžovatelů k rómskému etniku je tak jen ničím nepodloženou domněnkou či tvrzením účelovým. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 9. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.