II. ÚS 2537/11
II.ÚS 2537/11 ze dne 9. 10. 2012

N 169/67 SbNU 75
Právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 2537/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 14 Co 295/2011-68, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. dubna 2011 č. j. 123 EC 9/2010-48, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 2 434,26 Kč z titulu neuhrazených zákonných úroků z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 20 746 Kč, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. dubna 2011 č. j. 123 EC 9/2010-48 se ruší.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění

I. Průběh řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 18. srpna 2011 rozšířenou podáním ze dne 11. června 2012 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů byla porušena procesní zásada rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo, aby věc byla projednána v přítomnosti účastníka a aby se mohl účastník vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), a došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. dubna 2011 č. j. 123 EC 9/2010-48 výrokem I řízení vedené o zaplacení částky 45 433,64 Kč zastavil ve výši, která přesahuje zákonný úrok z prodlení. Výrokem II uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku 2 434,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaného zavázal nahradit žalobci částku ve výši 20 746 Kč k rukám právního zástupce žalobce.

3. Žalobce návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 4. února 2010 požadoval po žalovaném původně částku ve výši 45 433,64 Kč, kterou tvořil součet splátek úvěru poskytnutého žalovanému ve výši 40 182,67 Kč a neuhrazených bankovních poplatků za vedení bankovního účtu a sankčních poplatků z prodlení v celkové výši 5 250,97 Kč, a dále žalobce požadoval smluvní úroky z prodlení ve výši 29 % ze žalované částky od 25. března 2009 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil dne 30. srpna 2010 částku ve výši 48 435,42 Kč, vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět a řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 při jednání dne 25. března 2011 zastaveno. Žalobce požadoval nadále pouze uhrazení částky ve výši 15 877,46 Kč představující smluvní úrok z prodlení ve výši 29 % ze žalované částky od 29. března 2009 do zaplacení. K další námitce žalovaného omezil žalobce žalobu pouze na zákonný úrok z prodlení, takže k zaplacení zbyla z původně žalované částky pouze částka ve výši 2 464,26 Kč z titulu neuhrazených zákonných úroků z prodlení, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 žalobci také přiznal.

4. Proti shora uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání, a to přes poučení obsažené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, že proti uvedenému rozsudku není odvolání přípustné. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 14 Co 295/2011-68 tak, že je odmítl jako nepřípustné [§ 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")] a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 375 Kč. Důvodem pro odmítnutí odvolání byla skutečnost, že příslušenství, o kterém rozhodoval soud prvního stupně při svém posledním jednání ve věci, sice přesáhlo částku 10 000 Kč, avšak s ohledem na to, že nebylo samostatným nárokem od počátku řízení, je pro posouzení přípustnosti odvolání rozhodující, že konečným rozhodnutím bylo rozhodováno o částce nižší než 10 000 Kč.

II. Rekapitulace ústavní stížnosti

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost, kterou podával z opatrnosti současně s odvoláním (podle poučení nebylo proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 odvolání přípustné), směřoval proto původně pouze proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1. Námitky stěžovatele se týkaly procesního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1, který mu znemožnil realizaci jeho procesních práv (zejména realizaci práva vyjádřit se k dokazování, ke skutkové a právní stránce věci, přednést závěrečný návrh, realizaci práva reagovat na procesní návrhy žalobce atd.). Stěžovatel vychází z toho, že na jednání konaném dne 25. března 2011 bylo další jednání odročeno na 4. dubna 2011, což bylo posléze zrušeno, a další (náhradní) jednání se konalo dne 22. dubna 2011. O tomto náhradním termínu jednání však nebyli ani stěžovatel ani jeho právní zástupce informováni, a proto se jej nemohli zúčastnit. Tímto bylo stěžovateli znemožněno účastnit se soudního řízení a uplatňovat svá práva. Při tomto jednání přitom žalobce změnil svůj žalobní návrh a Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co poučil žalobce podle § 119a o. s. ř., ukončil dokazování, částečně řízení zastavil a vyhlásil rozsudek ve věci samé.

6. Podáním ze dne 11. června 2012 stěžovatel rozšířil petit ústavní stížnosti i na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011 č. j. 14 Co 295/2011-68. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu uvádí, že jeho odvolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné, neboť po zastavení řízení dne 25. března 2011 zůstalo předmětem sporu pouze kapitalizované příslušenství ve výši 15 877,46 Kč, které se tak stalo samostatným nárokem. Rozhodným pro posouzení přípustnosti odvolání měla být výše plnění v době rozhodování soudu prvního stupně, tedy částka, kterou žalobce požadoval zaplatit v době, kdy soud prvního stupně vyhlásil rozsudek. Významné je tedy nejen to, jak vysoké plnění uplatňoval žalobce v žalobě, ale také okolnost, jaký byl předmět řízení poté, co žalobce vzal žalobu zpět a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem výpočtu náhrady nákladů řízení. Za nepřijatelné považuje, aby odvolací soud pro přípustnost odvolání považoval za rozhodnou částku v její výši k okamžiku vydání konečného rozhodnutí, zatímco pro výpočet náhrady nákladů řízení vycházel z částky v její výši uvedené v původním žalobním návrhu. Tímto odvolací soud zasáhl do majetkových poměrů stěžovatele a porušil čl. 11 odst. 1 Listiny.

III. Rekapitulace vyjádření účastníků řízení

7. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

8. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jej považuje za věcně správné a námitky stěžovatele za neopodstatněné.

9. Městský soud v Praze rovněž zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou.

10. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádnou novou skutečnost a pouze odkazovala na odůvodnění svých rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice.

IV.

12. Dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyzval účastníky k vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 s upuštěním od ústního jednání souhlasily. Vedlejší účastník se nevyjádřil, avšak s ohledem na znění výzvy Ústavní soud presumuje, že souhlasí.

V. Rekapitulace obsahu spisu

13. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 příslušný spis (sp. zn. 123 EC 9/2010). Z vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil následující skutečnosti:

Ve věci bylo po zrušení platebního rozkazu nařízeno první jednání na 5. ledna 2011, které bylo na základě žádosti právního zástupce žalobce odročeno na 28. února 2011 a posléze přesunuto na 25. března 2011; při jednání 5. ledna 2011 navrhl právní zástupce žalovaného separaci nákladů řízení, když poukázal na to, že úhrada žalované částky byla žalovaným provedena dne 27. srpna 2010.

Na jednání konaném dne 25. března 2011, jehož se zúčastnili oba účastníci, resp. jejich právní zástupci, bylo usnesením zastaveno řízení o částce 48 435,42 Kč s tím, že žalobce setrval na úhradě smluvních úroků z prodlení ve výši 29 % ze žalované částky od 25. března 2009 do zaplacení (tj. do 30. srpna 2010, kdy byla platba žalovaného připsána na účet žalobce), a poté byly provedeny navržené důkazy; k návrhu právního zástupce žalobce bylo jednání za účelem částečného zpětvzetí žaloby, vypracování písemného podání a za účelem seznámení se s podáním právního zástupce žalobce ze dne 28. ledna 2011, jakož i za účelem seznámení se se smlouvami o osobní úvěrové lince a o poskytnutí bankovních a dalších služeb odročeno na 4. dubna 2011, což vzali přítomní na vědomí s tím, že se dostaví bez obeslání (viz str. 3 protokolu o jednání z 25. března 2011).

V mezidobí (po jednání z 25. března 2011) obdržel Obvodní soud pro Prahu 1 dne 29. března 2011 podání žalobce, v němž změnil žalobní petit a jehož přílohou byly smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 23. května 2002 a smlouva o osobní úvěrové lince ze dne 8. února 2002.

Dne 31. března 2011 se podle záznamu o nahlížení do spisu (č. l. 42) dostavil k soudu právní zástupce žalovaného (prokazující se substituční plnou mocí) a nahlížel do spisu.

Ze skutečnosti, že spis neobsahuje žádný protokol ani záznam, lze vyvodit, že jednání nařízené na 4. dubna 2011 se nekonalo; není však zřejmé, na základě čeho, jakým způsobem a kdy byli účastníci řízení informováni o odročení jednání na 22. dubna 2011 (spis opět neobsahuje v tomto směru žádný záznam).

Na č. l. 44 se nachází e-mailová zpráva, z níž se podává, že dne 19. dubna 2011 byl právní kanceláři J. - K. zaslán protokol o jednání ze dne 25. března 2011.

Na č. l. 45 se nachází protokol o jednání, které se konalo dne 22. dubna 2011 a jehož se zúčastnil na straně žalobce jeho právní zástupce a na straně žalovaného nikdo, přičemž je zde uvedena poznámka, že termín jednání vzal právní zástupce na vědomí při jednání 25. března 2011; při jednání 22. dubna 2011 vzal žalobce částečně žalobu zpět, a to ve výši přesahující zákonný úrok z prodlení; po poučení podle §119a o. s. ř. bylo dokazování ukončeno a právní zástupce žalobce přednesl závěrečnou řeč a předložil vyúčtování nákladů řízení.
VI. Vlastní posouzení věci

14. Ústavní soud se nejprve vypořádal se skutečností, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností odvolání. Vzhledem k tomu, že toto odvolání bylo žalovaným podáno i přes poučení o jeho nepřípustnosti, neodmítl Ústavní soud ústavní stížnost pro její nepřípustnost (předčasnost), nýbrž vyčkal rozhodnutí odvolacího soudu, který odvolání skutečně odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

15. Vzhledem k tomu, že po doručení rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel rozšířil petit ústavní stížnosti o návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 14 Co 295/2011-68, zabýval se Ústavní soud i tímto rozhodnutím, a to z hlediska posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že proti usnesení odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti odmítacímu usnesení odvolacího soudu je možno podat mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 odst. 4 o. s. ř.). Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 14 Co 295/2011-68, tedy Ústavní soud ústavní stížnost zamítl pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

16. Ústavní soud se dále zabýval rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1. Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

17. Článek 38 odst. 2 Listiny stanovuje, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Listina tedy trvá na tom, aby každý účastník dostal příležitost být přítomen projednání své věci.

18. V dané věci se z protokolu o jednání ze dne 25. března 2011 podává, že jednání bylo usnesením odročeno na 4. dubna 2011. Tento protokol měl být podle písemné poznámky na závěr protokolu zaslán právním zástupcům účastníků řízení. Z dalších záznamů ve spise pak plyne, že do spisu nahlížela právní zástupkyně stěžovatele, a že protokol byl e-mailem zaslán právnímu zástupci žalobce. Ačkoliv je zřejmé, že jednání nařízené na 4. dubna 2011 se nekonalo, ze spisu nikterak nevyplývá, že by došlo k dalšímu přesunutí jednání ze dne 4. dubna 2011 na 22. dubna 2011 a že by o tomto přeložení byl kterýkoliv z účastníků, natož stěžovatel, resp. jeho právní zástupce jakkoliv informován. Je tedy s podivem, že na jednání, které se konalo dne 22. dubna 2011, se dostavil pouze právní zástupce žalobce. Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit ani v tomto případě, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. července 2002 (SbNU, svazek č. 27, nález č. 95, s. 99) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Tím, že o změně termínu konání jednání nebyli ani stěžovatel, jako účastník řízení, ani jeho právní zástupce vyrozuměni, došlo k omezení procesního práva stěžovatele a ve svém důsledku pak k porušení práva být přítomen u soudního jednání, které vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny.

19. Výše uvedená vada řízení (odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně) navíc v daném případě není zhojitelná podáním žaloby pro zmatečnost ani podle § 229 odst. 3 o. s. ř., ani podle § 229 odst. 4 o. s. ř.

20. Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ústavní stížnost zamítl [§ 82 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.