II. ÚS 2534/13
II.ÚS 2534/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Richarda Miňo, t. č. ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného Mgr. Pavlem Krasem, advokátem se sídlem V Jirchářích 60/6, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 287/2013-490 ze dne 26. 6. 2013 a č. j. 4 To 288/2013-494 ze dne 26. 6. 2013 a usnesením Okresního soudu v Teplicích č. j. 2 T 78/2013-465 ze dne 14. 5. 2013 a č. j. 2 T 78/2013-444 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne 25. 4. 2013 rozhodl okresní soud o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že dle § 72 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") se stěžovatel ponechává ve vazbě a dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se nepřijímá nabídka slibu, neboť vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. ř. nadále trvá. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel následně podal stížnost, kterou krajský soud zamítl usnesením č. j. 4 To 287/2013-490 ze dne 26. 6. 2013.

V záhlaví citovaným usnesením ze dne 14. 5. 2013 okresní soud rozhodl o námitce podjatosti senátu rozhodujícího ve vazebním zasedání tak, že dle § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou předseda senátu ani přísedící vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2T 78/2013. Stěžovatelem podaná stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením krajského soudu č. j. 4 To 288/2013-494 ze dne 26. 6. 2013.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že v průběhu vazebního zasedání, na němž se rozhodovalo o dalším trvání vazby stěžovatele, předseda senátu neformálně vazební zasedání přerušil v tom smyslu, že začal zapisovatelce diktovat k nařízenému hlavnímu líčení referát, jímž jí nařizoval zejména předvolání stěžovatele a vyrozumění jeho obhájce a kterým zároveň nařídil eskortu stěžovatele k hlavnímu líčení z vazební věznice. Protože tak předseda senátu učinil před vlastním rozhodování senátu o dalším setrvání stěžovatele ve vazbě, stěžovatel dovodil, že předseda senátu již v průběhu vazebního zasedání dal jasně najevo, že "je (bez porady se senátem) předem vnitřně rozhodnut jej ve vazbě ponechat, aniž by vyslechl argumenty jeho a jeho obhájce, tedy aniž tito vůbec mohli využít všech zákonných prostředků, aby mínění senátu přiklonili na svou stranu". O dalším setrvání stěžovatele ve vazbě tudíž dle jeho názoru rozhodl vyloučený senát. Tuto svoji úvahu stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Obecné soudy rozhodující o námitce podjatosti dostatečně svá východiska odůvodnily. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Lze souhlasit s názorem krajského soudu (a potažmo i výhradami stěžovatele) potud, že podstatná část odůvodnění usnesení soudu prvé stolice "se míjí s podstatou vlastního rozhodnutí", když namísto čistě věcného posuzování stěžovatelem vznesených námitek podjatosti řeší též - avšak poněkud nepatřičně - otázku nedostatků generální substituční plné moci a s ní související údajnou benevolenci soudu v jejich hodnocení. I přesto však nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem dospět k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska ústavní konformity neobstojí. Jak již ostatně krajský soud konstatoval, vskutku nevhodný postup předsedy senátu, který bezprostředně po dohodě s obhájcem stěžovatele stran termínu konání hlavního líčení reagoval diktováním referátu přítomné zapisovatelce, v jehož rámci zazněl také požadavek na zajištění eskorty stěžovatele k tomuto jednání (z čehož stěžovatel dovozuje již takto předem deklarovaný úmysl předsedy senátu ponechat stěžovatele dále ve vazbě), zatížil vazební zasedání vadou, která však sama o sobě ke zpochybnění nestrannosti členů senátu vést nemohla, neboť zjevně šlo o projev "setrvačnosti, jež každý takový rutinní, formální a mnohokrát opakovaný úkon provází". Ústavní soud nepokládá takové odůvodnění za ústavně nekonformní, pro které by bylo třeba přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.

Pokud jde o vlastní vazební rozhodnutí, Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

Tato pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Okresní i krajský soud se v napadeném usnesení dostatečně důkladně zabývaly důvodností tzv. předstižné vazby dle § 67 písm. c) tr. ř. Okresní soud přitom vycházel především z trestní minulosti stěžovatele, kdy v trestním rejstříku má již 18 záznamů za odsouzení majetkové i násilné trestné činnosti, s tím, že páchání trestné činnosti je ze strany stěžovatele dlouhodobé. Takto odůvodněný závěr okresního soudu nelze pokládat za projev svévole nebo v něm spatřovat jiné neústavní prvky. Krajský soud pak poukázal na to, že stěžovatel v podané stížnosti uplatnil toliko námitky procesního charakteru (stěžovatelem tvrzená podjatost rozhodujícího soudního senátu), aniž vznesl jakoukoli námitku věcné povahy. Krajský soud přesto znovu přezkoumal i věcné důvody pro trvání předstižné vazby, kdy shodně se soudem prvé stolice dospěl k závěru, že stěžovatel se dopouští trestné činnosti soustavně jako tzv. speciální recidivista, a proto nebylo lze ani akceptovat stěžovatelův písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., ani uvažovat o nahrazení vazby jiným institutem předvídaným trestním řádem. Ani toto odůvodnění Ústavní soud neshledal rozporným s ústavním pořádkem. V podrobnostech pak lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení soudů obou stupňů.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.