II. ÚS 2528/13
II.ÚS 2528/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Bondyho, zastoupeného JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2013 č. j. 25 Cdo 322/2013-159 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2012 č. j. 20 Co 341/2012-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2012 č. j. 20 Co 341/2012-106 potvrdil v řízení o náhradě škody na zdraví ve výši 72 000 Kč v rozsahu napadeném odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 57 600 Kč s příslušenstvím; dále částečně změnil a částečně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno naplnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu včetně příčinné souvislosti, kterou žalovaný v průběhu řízení zpochybňoval. Soudy obou stupňů na základě provedených důkazů i znaleckého posudku dovodily, že poškození žalobce, spočívající v poranění sleziny, bylo v přímé příčinné souvislosti s jednáním žalovaného (zranění bylo žalovaným způsobeno lomcováním za opasek žalobce a jeho následným vynesením za tento opasek z restauračního zařízení).

3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2013 č. j. 25 Cdo 322/2013-159 odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť napadeným potvrzujícím výrokem nebyla žalobci přiznána částka převyšující 50 000 Kč. K tomu dovolací soud uvedl, že ačkoliv odvolací soud jedním výrokem potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ohledně peněžitého plnění ve výši 57 600 Kč, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nároku žalobce na odškodnění bolesti ve výši 21 600 Kč a o nároku na odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 36 000 Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky, a proto je přípustnost dovolání třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně, bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Dovolací soud se vyjádřil i k chybnému poučení ze strany odvolacího soudu, které na přípustnost dovolání nemá žádný vliv, přičemž odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

4. Stěžovatel v relativně obsáhlé ústavní stížnosti především rekapituluje průběh dosavadního řízení, vydaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i obsah svých podání. Vlastní námitky vůči rozhodnutí obecných soudů a ústavněprávní argumentace je obsažena v závěru ústavní stížnosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně způsobu vzniku poranění přijatým dle jeho názoru na základě hypotetické výpovědi jediného svědka a hypotetického doplnění znaleckého posudku. Stěžovatel se cítí poškozen i rozhodnutím Nejvyššího soudu, který se jeho námitkami z důvodu nepřípustnosti dovolání vůbec nezabýval.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Uvedený předpoklad vyčerpání všech prostředků platí samozřejmě pouze pro tzv. efektivní využití opravných prostředků (ať již řádných nebo mimořádných). Pakliže je podání opravného prostředku nepřípustné (s výjimkou výše uvedeného mimořádného opravného prostředku, u něhož přípustnost závisí na uvážení rozhodujícího orgánu), neuplatní se v takovém případě dobrodiní stanovené v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, že byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ve stávajícím případě nebylo dovolání stěžovatele odmítnuto na základě uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž proto, že se jednalo (vzhledem k existenci dvou samostatných nároků) o částky nepřevyšující 50 000 Kč, s nimiž procesní předpisy přípustnost dovolání nespojují. Za normálních okolností by tedy Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti posuzoval ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci). V daném případě však stěžovatel podal dovolání s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu. Za takové situace by bylo odepřením spravedlnosti, pokud by Ústavní soud vycházel z čistě formalistického pojetí a lhůtu k podání ústavní stížnosti by počítal od okamžiku doručení rozsudku odvolacího soudu. Proto Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost stěžovatele soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost, ale zabýval se jí dále.

6. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která obsahuje pouze minimalistickou ústavněprávní argumentaci (ta se omezuje pouze na konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces), v podstatě jen rekapituluje obsah vydaných rozhodnutí a okolnosti případu. V části ústavní stížnosti, v níž vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů, se pak jedná toliko o polemiku s provedenými důkazy a jejich hodnocením (stěžovatel se vyjadřuje ke zjištěním ohledně průběhu vzniku jeho poranění a zpochybňuje závěry obecných soudů o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody). Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek dalšímu instančnímu přezkumu. Věcná správnost však není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu. Ve vztahu k hodnocení důkazů lze pak poukázat na stabilní doktrínu Ústavního soudu, podle níž není Ústavní soud - s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů obecnými soudy zakotvenou v části páté Listiny a procesně upravenou v § 132 o. s. ř. - oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, pokud jsou zásady dané v tomto ustanovení respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

8. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že obecné soudy - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.