II. ÚS 2525/09
II.ÚS 2525/09 ze dne 18. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Dudou, advokátem se sídlem Veleslavínova 8, Opava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2007 č. j. 6 C 311/2006-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 58 Co 529/2007-91, 58 Co 530/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 844/2009-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, jenž i v ostatním splňoval podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující:

Obecnými soudy byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení povinnosti žalovaného -Pozemkového fondu ČR -uzavřít smlouvu o převodu pozemků v žalobě blíže specifikovaných podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Nejvyššího soudu azejména Ústavního soudu shodně dovodily, že došlo k zániku práva stěžovatele na vydání náhradních pozemků dle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a to ke dni 31. 12. 2005. Stěžovatel svůj nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjel od smluv o postoupení pohledávky uzavřených s oprávněnou osobou, sám tak nebyl původně oprávněnou osobou, která by splňovala požadavky § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě, případně dědicem této osoby, nevztahovalo se tedy na nějrozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. Za právně bezvýznamnou obecné soudy shledaly tu skutečnost, zda stěžovatel právo na vydání náhradních pozemků ve stanovené lhůtě uplatnil u soudu nebo u Pozemkového fondu ČR, neboť stanovená lhůta nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu ČR, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Jednalo se o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž později zákon svázal zánik neuspokojeného práva. Jak dále obecné soudy podotkly, žaloba nemohla být úspěšná i z toho důvodu, že stěžovatel požadoval bezúplatný převod konkrétních pozemků. Taková volba ovšem přísluší toliko jejich vlastníkovi, tedy státu a záleží na oprávněné osobě, zda nabídku přijme či nikoli. Jiný postup by znamenal obcházení zákona o půdě a ve svých důsledcích by vedl k diskriminaci ostatních osob, které se v souladu s tímto zákonem domáhají svých nároků na převod náhradních pozemků. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl s tím, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Obecnými soudy přijaté řešení označil za souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vyjádřil své výhrady k nerovnosti oprávněných osob na straně jedné a osob v postavení postupníkůna straně druhé založené rozhodnutím Ústavního soudu ve věci tzv. restituční tečky. Vyslovil názor, že uvedené rozdělení oprávněných osob je v rozporu s lidskými právy a základními svobodami. Konkrétně pak v souvislosti s napadenými rozhodnutími obecných soudů namítal porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu majetku a práva na legitimní očekávání. Stěžovatel současně poukázal také na nečinnost Pozemkového fondu ČR při vypořádání jeho restitučních nároků.
Úvodem je třeba připomenout skutečnost, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Její těžiště tvoří polemika s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. V něm učiněnými závěry pléna je však druhý senát Ústavního soudu i v tomto případě vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stížnostní argumentace.

Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků, ovšem jen ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č.183/1993 Sb., a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud podrobně vyložil, z jakého důvodu vyjmul z dosahu derogačního výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.Ústavní soud zde uvedl, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.(zákona o půdě) jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 -§ 852), a tudíž je lze postoupit na základě ustanovení § 524 občanského zákoníku, bylo rozšířit možné alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky. Platí v této souvislosti, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupující museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování podle § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy ČR), případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva z článku I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod".

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, konkrétně do jeho ústavně garantovaného vlastnického práva. Rovněž, jak vyplývá zklíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva je lichá.

Stran dalších stěžovatelem vyslovených námitek (nečinnost Pozemkového fonduČR) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13.12.2005, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat. Ostatně na jeho závěry upozornil stěžovatele již obecné soudy ve svých rozhodnutích.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.