II. ÚS 2520/16
II.ÚS 2520/16 ze dne 21. 2. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky WBM EUROPE LTD, adresa Church Hill 103, E173BD, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem Ph. D., advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, 674 01 Třebíč, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. července 2016, č. j. 0 Nt 12068/2016-12, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo i k překročení mezí uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž současně bylo zasaženo do základních principů demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. července 2016, č. j. 0 Nt 12068/2016-12, byl podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), ustanoven obviněné stěžovatelce (obchodní korporaci) pro trestní řízení opatrovník Mgr. Martin Čumpelík (advokát). Obvodní soud pro Prahu 3 vyšel z toho, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 20 (pozn. správně má být zjevně § 270) odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měla dopustit tím, že v rámci své činnosti provozovala a spravovala webové stránky http://sledujufilmy.cz, na nichž měla vědomě a úmyslně, bez vědomí a souhlasu autorů, výrobců či nositelů autorských práv či jiné zákonné licence, vložit a následně ponechat odkazy (tzv. embedded linky) za účelem umožnění přístupu k neoprávněným rozmnoženinám audiovizuálních děl a zvukově obrazovým záznamům umístěným na externích serverech, čímž měla poškozeným společnostem způsobit škodu velkého rozsahu. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 dospěl k závěru, že návrh na ustanovení opatrovníka podaný státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 je důvodný, neboť jediný statutární zástupce obchodní korporace Vlastimil Vachta v této trestní věci vystupuje v procesním postavení svědka, což mu brání v tom, aby sám mohl v trestním řízení za obviněnou obchodní korporaci jednat a činit úkony v trestním řízení. Zároveň mu to brání i v tom, aby určil osobu, která bude za obchodní korporaci v trestním řízení jednat. Za této situace bylo třeba obviněné obchodní korporaci v souladu s § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ustanovit v přípravném řízení opatrovníka.

II. 3. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozhodnutí s tím, že jí je odpíráno právo na obhajobu. Ústavní stížnost podává JUDr. MgA. Michal Šalomoun Ph. D., advokát, který byl pověřen obhajobou stěžovatelky jediným statutárním orgánem stěžovatelky Vlastimilem Vachtou. Stěžovatelka poukazuje na to, že jí v průběhu trestního řízení bylo upřeno právo na obhajobu realizovanou z vůle statutárního orgánu prostřednictvím zvoleného obhájce. Navíc stěžovatelka ani nebyla vyzvána ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, aby si zvolila zmocněnce, ale namísto toho jí byl rovnou ustanoven opatrovník, k němuž však nemá důvěru. Prohlášení statutárního orgánu stěžovatelky Vlastimila Vachty za svědka považuje za ryze účelové a sloužící pouze k tomu, aby mu bylo znemožněno zastupovat společnost u soudu a být u provádění dokazování. Stěžovatelka rovněž poukazuje na primárně soukromoprávní charakter jejího jednání a rovněž na aktuální vývoj u Evropského soudního dvora, z něhož se podává, že skutek, pro který bylo zahájeno její trestní stíhání, není z pohledu trestního práva vůbec protiprávní. Postup orgánů činných v trestním řízení, které účelově udělají ze statutárního orgánu obviněné právnické osoby svědka, aby mu znemožnily účastnit se aktivně trestního řízení, obhajovat obviněnou právnickou osobu a zvolit jí obhájce, je podle názoru stěžovatelky protiústavní a popírá její právo na obhajobu.
III. 4. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a zejména tím, zda byla podána osobou oprávněnou. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení vydanému v rámci trestního řízení, v němž byl stěžovatelce ustanoven opatrovník, který je v rámci tohoto trestního řízení jedině za ni oprávněn jednat, jevilo by se jako logické, aby i zmocnění k zastupování pro řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení mohl učinit pouze tento opatrovník. Ústavní soud nicméně neposoudil ústavní stížnost podanou právním zástupcem zmocněným statutárním orgánem stěžovatelky jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [srov. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to vzhledem k tomu, že právo na obhajobu představuje jedno ze zásadních ústavně zaručených práv (čl. 40 odst. 3 Listiny) a není možné v dané situaci stěžovatelce odepřít posouzení věci z formálních důvodů, pokud opatrovník ustanovený soudem zůstává (vcelku logicky) nečinný. Po posouzení věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

5. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srovnej např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. září 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, usnesení ze dne 11. prosince 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, usnesení ze dne 21. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, usnesení ze dne 30. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další (všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výraz v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. února 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

6. Ústavní soud dále poukazuje na to, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2329/16. Uvedená věc byla od nyní projednávané odlišná pouze v tom, že se týkala usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jímž byla stížnost směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, podaná advokátem zmocněným jednatelem stěžovatelky, zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako stížnost podána osobou neoprávněnou. Jednalo se tedy o procesní stadium, které předcházelo stávající situaci. Nicméně obdobně jako ve shora citované věci ani v tomto případě Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Obvodní soud pro Prahu 3 opřel své rozhodnutí o § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle kterého platí, že úkony v trestním řízení nemůže činit osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud stěžovatelka namítala, že před ustanovením opatrovníka nebyl statutární orgán stěžovatelky ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob státním zástupcem vyzván, aby určil k provádění úkonů v dalším řízení tzv. jinou osobu, nepovažuje Ústavní soud tuto námitku za důvodnou. Ve věci totiž připadal v úvahu pouze postup podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, neboť stěžovatelka v předmětnou chvíli skutečně neměla osobu způsobilou činit úkony v řízení, když její jediný statutární orgán - Vlastimil Vachta - byl v předmětném trestním řízení označen jako svědek. Proto byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 3 ustanoven opatrovník, a to bez předchozí výzvy. Podle Ústavního soudu se v této věci nedá hovořit o svévoli Obvodního soudu pro Prahu 3 či zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, který by se zcela vymykal příslušnému procesněprávnímu rámci. Ten Obvodní soud pro Prahu 3 plně respektoval.

7. Ústavní soud neshledává protiústavnost ani v tom, že statutární orgán stěžovatelky byl v rámci trestního stíhání proti stěžovatelce označen za svědka. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, jaký zvolí postup v trestním řízení a koho případně označí za svědka. Právní úprava vylučující možnost vzniku konfliktu mezi zájmy obviněné právnické osoby a fyzické osoby, která za ni činí úkony, pokud se nachází v pozici obviněného nebo svědka, má bezpochyby svoje opodstatnění. Je pak pouhou spekulací stěžovatelky, že ustanovený obhájce nebude řádně hájit její zájmy.

8. Zcela irelevantní je za dané situace poukaz stěžovatelky na nahlížení Evropského soudního dvora na danou problematiku. V této fázi řízení a zejména pak ve vztahu k usnesení o ustanovení opatrovníka nehraje právní náhled Evropského soudního dvora na charakter jednání, pro něž je stěžovatelka trestně stíhána, žádnou roli.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolávala, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.