II. ÚS 2520/13
II.ÚS 2520/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ing. Bohuslava Peterky, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph. D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 799/2011-513 ze dne 29. 4. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 190/2009-333 ze dne 25. 11. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 39 Cm 24/2008-184 ze dne 11. 4. 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. února 2008, č. j. 39 Sm 46/2008-11, jímž žalovaným (a mezi nimi i stěžovateli) uložil, aby vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení vystupujícímu jako žalobce) zaplatili společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 6 902 171,58 Kč se 6% úrokem od 16. prosince 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 23 007 Kč a náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví citovaným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu následně žalovaní napadli dovoláním, které ve vztahu ke stěžovateli coby jedenáctému žalovanému Nejvyšší soud výše uvedeným rozsudkem jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odmítl, o dovolání druhého žalovaného, obchodní společnosti PEKO, spol. s r. o., nerozhodoval vzhledem k účinkům předvídaným ustanovením § 263 a § 265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a ve vztahu k ostatním dovolatelům uvedené rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil krajskému soudu jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů, především pak soudu dovolacího, brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel trvá na tom, že dovolací soud neshledal přípustným jeho dovolání podle § 237 odst. l, písm. c) o. s. ř., a z tohoto důvodu je odmítl, ačkoliv dovolání zbývajících žalovaných, učiněných rovněž podle tohoto ustanovení, přijal a nakonec napadené rozhodnutí ve vztahu k nim zrušil, přičemž tak učinil ve výkladu uvedeného ustanovení k čl. I § 17 směnečného zákona. V tomto případě však byl, domnívá se stěžovatel, soud povinen stejným způsobem postupovat i u něj, neboť řešení otázky zásadně právně významné, vyjádřené právě v § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. je obsaženo v tomto ustanovení, a to i bez specifikace výkladu ustanovení čl. I § 10 a § 17 směnečného zákona, což stěžovatel dále podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel naprostou většinu svých výhrad směřuje proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním v napadeném rozsudku. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo (byť toliko ve vztahu ke stěžovateli) odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.

U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné proto, že podstatou námitek dovolatele byla námitka neexistence právní subjektivity, resp. způsobilosti vedlejšího účastníka - žalobce být účastníkem řízení. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže na základě takto formulované dovolací argumentace dospěl k závěru, že stěžovatel nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, ale uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu, k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Totiž v dovolacím řízení založeném ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo lze dle tehdy platné právní úpravy přihlížet k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k dovolacímu důvodu stanovenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), v to počítaje i otázky spojené s procesní subjektivitou.

Stěžovatel sice se závěrem dovolacího soudu polemizuje a jeho odkaz na žalobu pro zmatečnost zpochybňuje, když tvrdí, že zmatečnostní vadou je vada, která je zřejmá a u které není třeba provádět dokazování, a proto zákon mluví o vadě a klade ji na roveň ostatním zmatečnostním důvodům, což jsou dle něj "všechno důvody zřejmé i bez dokazování", Ústavní soud se však s těmito vývody stěžovatele nemohl ztotožnit, poněvadž v případě tzv. zmatečnostních vad, jak jsou uvedeny v ustanovení § 229 odst. 1 a 2 o. s. ř., rozhodně nelze dospět k závěru, že jde o vady patrné prima vista, tedy že není třeba ohledně jejich prokázání provádět dokazování; příkladem opaku budiž nyní projednávaný případ, kdy žalobce v řízení vystupoval jako zahraniční právnická osoba a právě v případech sporů, kde jednou ze stran je zahraniční subjekt, nemusí být nedostatek procesní subjektivity snadno rozpoznatelný či jinak na prvý pohled zřejmý; ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti tvrdí, že "žalovaný na základě vlastního pátrání tuto vadu zjistil. Zjistil ji však až po rozhodnutí odvolacího soudu a to ještě jako velmi pravděpodobnou, téměř jistou, ale bez minimální součinnosti soudu a zejména jeho rozhodnutí" (str. 4 in fine ústavní stížnosti).

Není proto důvod odmítnout argumentaci uplatněnou v napadeném rozsudku Nejvyšším soudem, a to zvláště za situace, kdy i dovolání ostatních dovolatelů byla založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v tehdy platném znění, a na jeho základě i projednána. K tomu je třeba poznamenat, že stěžovateli nebránilo, aby nejprve podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku vrchního soudu a současně podal i dovolání, neboť podle právní úpravy účinné ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (a i poté, resp. stále dosud) platilo, že bylo-li proti napadenému rozhodnutí podáno též dovolání, soud řízení o žalobě přeruší až do rozhodnutí dovolacího soudu (srov. § 235b odst. 3 o. s. ř./), a tudíž stěžovatel mohl postupovat tak, aby měl otevřené obě možnosti co do možné nápravy jím tvrzené vady.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž dovolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl k doplnění jeho dovolání, ve kterém, jak soudí, toliko připojil originál výpisu z obchodního rejstříku na Marshallových ostrovech, "takže šlo jen o doplnění či rozvedení dovolacího důvodu uvedeného v prvním dovolání podaném ve lhůtě". Stěžovatel tu nicméně pomíjí, že dle § 242 odst. 4 o. s. ř., v tehdy platném znění, platilo, že účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání; to se dotýká přirozeně i jakýchkoli příloh, včetně rozsahu již uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže k tomuto podání již nepřihlédl (ač by ani případné zohlednění tohoto doplnění ke změně postoje dovolacího soudu s ohledem na jeho předchozí argumentaci zřejmě nebylo vedlo).

Na závěr Ústavní soud podotýká, že nepřehlédl, že způsobilost být účastníkem řízení je jednou z podmínek řízení, kterou je soud povinen kdykoli za řízení zkoumat (§ 103 o. s. ř.), tedy i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení. Nicméně k takovému závěru dovolací soud v projednávané věci nedospěl a stěžovatelova argumentace, která v době uplynutí lhůty k podání dovolání nebyla kompletní (s ohledem na scházející výše uvedený výpis z obchodního rejstříku), se pak nemohla stát, ač je stěžovatel přesvědčen o opaku, důvodným podnětem pro to, aby Nejvyšší soud důkladně zkoumal, zda a v jakém rozsahu na straně žalující existují překážky v postupu dovolacího řízení, jak to má na mysli ustanovení § 107 o. s. ř.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.