II. ÚS 2512/08
II.ÚS 2512/08 ze dne 21. 10. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Plzeňská teplárenská, a. s., sídlem Plzeň, Doubravecká 2578/1, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Úslavská 33, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 6. 2005 ve věci sp. zn. 28 C 338/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2005 ve věci sp. zn. 10 Co 688/2005 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008 ve věci sp. zn. 25 Cdo 769/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odvoláním na porušení hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Shora uvedeným rozhodnutím okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalobci - podniku Lesy České republiky, s.p. (dále jen "vedlejší účastník"), náhradu škody vzniklé na lesním porostu v důsledku emisí stěžovatelky ve výši 218.260,- Kč s příslušenstvím (přičemž ve zbývající částce 573.421,- Kč byla žaloba zmítnuta). Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil; následné dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným rozsudkem z části odmítl a z části zamítl.

Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s právními závěry obecných soudů v otázce aktivní legitimace vedlejšího účastníka, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními; z obsahu listin, kterými byla prokazována aktivní legitimace vedlejšího účastníka, nelze dle stěžovatelky tuto skutečnost jakýmkoliv způsobem seznat. Věcná legitimace na straně vedlejšího účastníka tak byla soudy toliko předpokládána, nikoliv prokázána.

Taktéž právní závěry soudů v otázce vzniku škody nejsou dle stěžovatelky řádně odůvodněny, navíc mají být v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Obecné soudy se nezabývaly základem uplatňovaného nároku, ale pouze přejaly tvrzení vedlejšího účastníka o vzniklé škodě. Jediným podkladem pro rozhodnutí soudů tak byly datové výstupy poskytované vedlejším účastníkem, proto dle stěžovatelky nebylo vůbec prokázáno, že ke vzniku škody skutečně došlo. Obecné soudy nadto rozhodovaly o stěžovatelčině podílu na škodě, aniž zkoumaly její celkovou výši, přestože bez stanovení celkové výše vzniklé škody nelze o stěžovatelčině podílu vůbec rozhodnout.

Nedostatečně se obecné soudy dle mínění stěžovatelky vypořádaly rovněž s námitkou absence příčinné souvislosti mezi případnou škodou (nebo její částí) a provozní činností stěžovatelky, jakož i s námitkou promlčení. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že případná škoda, vzniklá v roce 1999, mohla být způsobena provozní činností emitentů z let předcházejících, nikoliv nutně její provozní činností. V této souvislosti (a v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení), má stěžovatelka za neodůvodněný závěr soudů, že promlčecí lhůta počíná běžet až počátkem roku následujícího po roce, ve kterém byla škoda zjištěna.

Za řádně neodůvodněné shledává stěžovatelka i právní závěry obecných soudů, vztahující se k její námitce rozporu žalobcova nároku s dobrými mravy. Dle názoru stěžovatelky jí totiž byla uložena povinnost, kterou již řádně plní na základě své povinnosti hradit poplatky za znečišťování ovzduší ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 309/1991 Sb., o ovzduší, jež jsou příjmem státu. Vzhledem k tomu, že příjemce tohoto poplatku je zároveň vlastníkem lesa, dochází tak dle stěžovatelky k dvojímu zpoplatnění téhož. Stěžovatelka se totiž domnívá, že poplatková povinnost stanovená zákonem o ovzduší, představuje de facto zákonnou povinnost k paušalizované náhradě škody, a je proto přesvědčena, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, přičemž není těmto soudům ani nadřízen, a proto je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S námitkami, které stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá, se již vypořádaly obecné soudy v odůvodněních napadených rozsudků, pročež těžiště projednávané ústavní stížnosti spočívá de facto v pouhém nesouhlasu s právními závěry, ke kterém obecné soudy v posuzované věci dospěly. Jinými slovy, stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kteroužto započala v rámci řízení odvolacího, čímž staví Ústavní soud do pozice dalšího odvolacího orgánu (v daném případě již na úrovni pomyslné čtvrté instance), tedy do pozice, jež mu ústavou svěřena (viz výše) v žádném případě nebyla.

Ve vztahu ke všem stěžovatelkou v ústavní stížnosti vzneseným námitkám je nutno konstatovat, že se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal jak soud odvolací, tak v kontextu přezkumu v rámci mimořádného opravného prostředku i soud dovolací.

Pokud jde o otázku, zda byl vedlejší účastník aktivně legitimován nárokovat náhradu škody vzniklé na předmětných lesních porostech, je na místě konstatovat, že nalézací soud aktivní legitimaci žalobce v řízení zkoumal, přičemž vycházel jak ze znění ze zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, tak i z výpisu z obchodního rejstříku a ze zakládacích listin. Ostatně ani stěžovatelka nenamítá, že by se touto otázkou soud nezabýval, stejně jako nezpochybňuje postup, jak ke svým závěrům dospěl. Stěžovatelka má toliko za to, že měl být proveden důkaz některými listinnými důkazy; návrh provedení těchto listinných důkazů k prokázání svého tvrzení, že žalobce není aktivně legitimován, však v řízení před nalézacím soudem nepředložila, pročež tato námitka ztrácí v rovině práva ústavního jakékoli opodstatněnosti. Na tomto závěru ničeho nemění skutečnost, že věcnou legitimaci účastníků řízení je soud povinen zkoumat kdykoli za řízení. Nalézací soud totiž (jak již výše řečeno) aktivní legitimaci žalobce zkoumal, pouze k jejímu zkoumání neprovedl důkazy, jež stěžovatelkou nebyly k provedení navrženy. Jinými slovy, povinnost soudu zkoumat ex officio věcnou legitimaci účastníků řízení, nezbavuje účastníky řízení v kontradiktorním řízení povinnosti předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že v projednávané věci nebyl prokázán vznik škody, přesněji řečeno, že se obecné soudy touto otázkou vůbec nezabývaly, přičemž pouze "přejaly tvrzení" vedlejšího účastníka o vzniku škody, je třeba konstatovat, že toto tvrzení nemůže obstát. Z obsahu vyžádaného spisu je totiž zřejmé, že nalézací soud nechal zadat znalecký posudek Ing. P. A. (č.l. 61-133), na který navazoval doplňující znalecký posudek. Z těchto znaleckých posudků potom obecné soudy vycházely (v důsledku čehož byla žalobci přiznána pouze menší část nárokované finanční částky) a na nich založily skutková zjištění nejen o vzniku a výši škody (s vědomím jejího čistě aproximativního charakteru - srov. s. 3 rozsudku okresního soudu), ale i o příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky (jakožto emitenta) a vzniklou škodou v podobě škod na lesním porostu. Přisvědčit tak lze stěžovatelce toliko v tom, že znalecké posudky skutečně vycházely z určitých dat, jež byla poskytnuta vedlejším účastníkem. Tato skutečnost má však čistě objektivní povahu (respektive důvody), neboť nikdo jiný potřebnými daty nedisponuje. Nalézací soud (s. 4 rozsudku) navíc odůvodnil, proč poskytnutá data není třeba považovat za nevěrohodná. Ze skutečnosti, že údaje o vzniku škody vycházejí pouze z tvrzení (dat) poskytnutých - jednostranně - vedlejším účastníkem, není možno bez dalšího dovozovat porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení hlavy páté Listiny.

Ústavně konformním způsobem se taktéž obecné soudy vypořádaly i s námitkou promlčení. Zejména Nejvyšší soud se námitkou stěžovatelky týkající se otázky počátku běhu promlčecí lhůty zevrubně zabýval, přičemž své závěry podrobně odůvodnil včetně řady odkazů na předcházející judikaturu (s. 6-8 napadeného rozsudku). Ústavnímu soudu tak ve vztahu k této uplatněné námitce nezbývá než na odůvodnění Nejvyššího soudu odkázat, neboť neshledává v rovině ústavněprávní jakýkoliv důvod jej rozporovat.

Ztotožnit se nelze ani s námitkou, že nárok vedlejšího účastníka na náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy, protože poplatek ve smyslu ustanovení § 17 zákona o ovzduší má být de facto paušalizovanou náhradou škody. Poplatek ve smyslu uvedeného ustanovení představuje ekonomický nástroj ochrany životního prostředí, přičemž veřejnoprávní povinnost k jeho placení vzniká přímo ze zákona, zatímco občanskoprávní institut odpovědnosti za škodu je typickým soukromoprávním nástrojem ochrany majetkových vztahů fyzických a právnických osob (tedy i státu). Právě se zřetelem k rozdílné povaze a odlišnému účelu obou institutů nelze ani výkladem dojít k závěru, že hrazení zmíněného poplatku představuje plnění, jež vylučuje odpovědnost plátce (poplatníka) za škodu. Skutečnost, že poškozeným vlastníkem je stát, který je rovněž adresátem (příjemcem) daného poplatku, přitom není rozhodná. V případě upřednostnění právního názoru stěžovatelky by byl stát zbaven nároku na náhradu jakékoliv majetkové škody, ke které by došlo na předmětu představujícím nějakou složku životního prostředí, jež může být (zpoplatněnými) emisemi poškozena. Závěr stěžovatelky, že uhrazený poplatek představuje preventivní paušalizovanou náhradu škody, tak nemá oporu ani v zákoně, ani v povaze zmíněných institutů.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.