II. ÚS 2510/12
II.ÚS 2510/12 ze dne 29. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2012 č. j. 7 Cmo 291/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2011 č. j. 12 Cm 232/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Žalobce se u obecných soudů domáhal po stěžovatelce (v řízení u obecných soudů 1. žalovaná) a 2. žalovaném zaplacení částky 75 128 Kč, představující nezaplacenou cenu díla, provedeného na základě smlouvy ze dne 23. 8. 1993. Ve věci bylo několikrát rozhodováno. Vrchní soud v Olomouci posléze rozsudkem ze dne 21. 10. 2008 č.j.7 Cmo 533/2007-338 potvrdil jako věcně správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 č.j. 12 Cm 232/94-285 (ve znění opravného usnesení ze dne 30.7.2007 č.j. 12 Cm 232/94-323), kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75 128 Kč s úrokem z prodlení 1% denně od 8. 11. 1993 do zaplacení a náklady řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2010 č.j. 23 Cdo 4059/2009-390 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008 v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 ohledně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1% úrok z prodlení denně a výrok II. o náhradě nákladů řízení zrušil; ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.

V následně vedeném řízení Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 18% úrok z prodlení z částky 75 128 Kč ode dne 8. 11. 1993 do zaplacení; žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 347 % z částky 75 128 Kč zamítl; žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 38 267 Kč a 2. žalovanému ve výši 34 407 Kč. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl, že žalobce a stěžovatelka nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí ve shodě se závazným názorem Nejvyššího soudu uvedl, že sazba úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení je v rozporu s dobrými mravy, tudíž v tomto rozsahu je smlouva o dílo ve smyslu ust § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem. Žalobci proto náleží úrok z prodlení ve výši 18 %, který představuje průměr úrokových sazeb, jež v rozhodném období poskytovaly peněžní ústavy, zvýšený o 1 %. K dalším odvolacím argumentům stěžovatelky, že není ve věci pasivně legitimována a žalobce neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení o zhotovení díla pro žalované zhotovil, odvolací soud uvedl, že již nemohou být předmětem přezkumu, neboť jeho rozsudek ze dne 21. 10. 2008 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 byly dovolacím soudem zrušeny pouze v části týkající se příslušenství pohledávky; ohledně jistiny bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, tudíž v tomto rozsahu nabyla obě rozhodnutí právní moci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že žalobce se domáhá uhrazení žalované částky dle názoru Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřeného v odůvodnění rozsudku ze dne 9. 6. 2009 č. j. 8 Cmo 429/2008, na základě neplatné smlouvy o dílo, aniž by dle názoru stěžovatelky bylo prokázáno splnění díla řádně a včas. Stěžovatelka namítá, že není v tomto řízení pasivně legitimována, neboť neuzavírala s právním předchůdcem žalobce žádnou smlouvu. Vznesla procesní obranu proti pohledávce, jež je předmětem výše uvedených řízení, a až následně byl tento její nárok vyčleněn k samostatnému řízení. S ohledem na tuto skutečnost se soud měl zabývat její pohledávkou vůči panu G., a to v rámci procesní obrany stěžovatelky v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod čj. 12 Cm 232/94. Odvolací soud měl také vzít v úvahu námitku započtení vznesenou druhým žalovaným.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1328/10 (směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008 č.j.7 Cmo 533/2007-338, Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30.7.2007 č.j. 12 Cm 232/94-323 a Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010 č.j.23 Cdo 4059/2009-390), byla odmítnuta jako nepřípustná, zabýval se Ústavní soud argumentací ústavní stížnosti i v kontextu uvedených rozhodnutí, přestože nebyla nyní projednávanou ústavní stížností výslovně napadena.

Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené plně platí i pro projednávanou věc.

Z obsahu napadených rozhodnutí i rozhodnutí připojených ve spise vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1328/10 Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky, v podstatě shodnými s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti (včetně námitek ohledně nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, tvrzeními, dle nichž dílo nebylo splněno řádně a včas a započtení) zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Dle obecných soudů v řízení vyšlo na základě provedeného dokazování najevo, že žalobce v postavení zhotovitele dílo provedl, a objednatel je proto povinen za jeho provedení zaplatit dohodnutou cenu. Za této situace skutečnost, že po právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008 soud v jiném řízení (řešícím žalobu na náhradu škody, která měla být stěžovatelce a 2. žalovanému způsobena dodáním vadného díla) vedle nedostatku řádného uplatnění vad díla konstatoval i neplatnost smlouvy o dílo ze dne 23. 8. 1993, nemůže způsobit neústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí (stěžovatelka ani v tomto odlišném řízení neprokázala, že by dílo nebylo splněno řádně). Zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněné závěry obecných soudů není Ústavní soud oprávněn, jak bylo uvedeno, z pohledu jednoduchého práva znovu přezkoumávat. Původní rozhodnuti krajského a vrchního soudu, které v rozporu s hmotným právem přiznaly žalobci úrok ve výši 1 % z dlužné částky denně, pak bylo napraveno kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Novému výpočtu úroku z prodlení, jenž byl použit v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.