II. ÚS 2507/09
II.ÚS 2507/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky ANDRA AGENCY, s. r. o., IČ: 26974533, se sídlem Moutnice 319, 644 55 Moutnice, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou, se sídlem Na Dlouhé mezi 996/16, 147 00 Praha 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2009, č. j. 13 Co 175/2009-29, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 24. září 2009 podání stěžovatelky, v němž brojila proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno venkov ze dne 30. 1. 2009, č. j. 29 C 266/2008-19, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.000 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy podle jejího názoru nepostupovaly při ochraně práva stanoveným postupem, dále měly porušit ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo účastníka na veřejné projednání věci, a to bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny. V postupu soudů dále stěžovatelka spatřovala porušení čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka podala u Městského soudu v Brně návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 1.000 Kč a náhradu nákladů řízení. Tento soud návrhu vyhověl a ve věci vydal platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit. Proto platební rozkaz zrušil. Z výpisu z centrální evidence obyvatelstva zjistil správnou adresu žalovaného a z ní vyplynulo, že není místně příslušným soudem. Věc proto postoupil místně příslušnému Okresnímu soudu Brno - venkov. Ten ve věci nařídil jednání a současně vyzval právní zástupkyni stěžovatelky, aby doložila, že došlo k řádnému postoupení pohledávky, která byla žalována. Právní zástupkyně se E-mailovým podáním z jednání omluvila. Této žádosti soud nevyhověl, neboť byla podána bez zaručeného elektronického podpisu a ničím nebyl doložen tvrzený důvod pro odročení. Ve věci pak rozhodoval na základě důkazů, které byly ve spise k dispozici, a žalobu zamítl, neboť došel k závěru, že na straně stěžovatelky nebyla prokázána věcná aktivní legitimace k podání žaloby. V rozhodnutí bylo uvedeno správné poučení, že proti němu není odvolání přípustné s ohledem na výši žalované částky. Stěžovatelka přesto odvolání podala. Argumentovala tím, že její omluva byla řádná a neumožnil-li jí nalézací soud, aby svůj nárok náležitě prokázala, byla jeho postupem zkrácena ve svých procesních právech. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím toto odvolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup nalézacího soudu i soudu odvolacího. V podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila v odvolání. Tvrdí, že postupem soudů byla dotčena ve svých základních právech v rozsahu, jak je uvedeno shora. Zdůrazňuje, že se její právní zástupkyně na nařízeném jednání řádně a včas omluvila, a soud proto neměl jednat v její nepřítomnosti. Uvedla, že proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání, i když si byla vědoma poučení o jeho nepřípustnosti, protože chtěla poskytnout odvolacímu soudu prostor pro odstranění nezákonnosti, která je podle jejího názoru takové intenzity, že je porušením jejích ústavně garantovaných práv. Navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky, proto je z výše uvedených důvodů nepřípustná. Ústavní soud k tomu dodává, že neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť zde uvedené předpoklady pro výjimku z podmínek uvedených v prvém odstavci uvedeného ustanovení naplněny nejsou.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.