II. ÚS 2505/07
II.ÚS 2505/07 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem Wurmova 16, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 6 C 749/95-417 ze dne 21. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 356/2007 ze dne 9. 7. 2007, za účasti Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a ZD Klučov - Lhota, družstvo, se sídlem v Klučově 52, IČ: 001 39 807, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnostse odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 25. září 2007 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím s námitkami, že mu soudy odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, byly porušeny čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že průběh řízení byl zatížen vadou z důvodu jeho vedení podjatým soudcem, přičemž stěžovatel jím byl uváděn v omyl, až ten vzal svoji žalobu částečně zpět. Soudy pak stěžovateli následně neumožnily takto učiněné zpětvzetí "vzít zpět". Závěrem svého návrhu vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil dovolání (§ 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2000, dále jen "o. s. ř."), čímž se cítí být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces a právech daných mu právním řádem České republiky.

II.

3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z nějž se podává zejména následující: Dne 23. srpna 1995 zahájil stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce (advokáta) řízení o zaplacení náhrady za zničené nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dne 13. listopadu 1995 byl žalobní návrh prostřednictvím advokáta rozšířen. Dne 10. února 1997 stěžovatel osobně podepsaným návrhem soud požádal o změnu petitu. Dne 30. listopadu 1998 stěžovatel ustanovil pro řízení před soudem nového zástupce - obecného zmocněnce. Ten vzal za stěžovatele při jednání dne 5. ledna 1999 zpět žalobu v části, v níž byla dne 13. listopadu 1995 rozšířena. Obdobně si počínal i dne 8. listopadu 1999, kdy vzal zčásti zpět žalobu podanou dne 23. srpna 1995 (č. l. 142 - 145). Dne 25. listopadu 1999 obecný zmocněnec soudu vysvětlil, že návrh učiněný osobně žalobcem dne 10. února 1997 byl toliko specifikací již uplatněného nároku. Dne 7. května 2002 stěžovatel osobně při jednání před soudem prvního stupně potvrdil, že dne 8. listopadu 1999 vzal zčásti žalobu zpět (č. l. 247). Nalézací soud rozsudkem č. j. 6 C 749/95-249 ze dne 14. května 2002 žalobě stěžovatele zčásti vyhověl, zčásti ji zamítl a zčásti -v rozsahu návrhu ze dne 8. listopadu 1999 - řízení zastavil.

4. Stěžovatel i vedlejší účastník napadli rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním. Stěžovatel prostřednictvím svého obecného zmocněnce požádal při jednání před Krajským soudem v Brně dne 3. prosince 2003 o zpětvzetí částečného zpětvzetí žaloby a současně namítl podjatost soudce soudu prvního stupně (č. l . 266 a 267). Jako důkaz podjatosti soudce předložil stěžovatel "zápis" z 8. listopadu 1991, na němž je soudce uveden a podepsán, účasten jako právník povinné osoby, přičemž šlo o projednání restitučního nároku stěžovatele (č. l. 265). Dne 3. listopadu 2004 převzal právní zastoupení stěžovatele JUDr. Ing. Jiří Malanta, advokát, přičemž i on "bere částečné zpětvzetí návrhu zpět, neboť úkon částečného zpětvzetí žaloby není právně účinný" (č. l. 294). Odvolací soud svým usnesením sp. z. 12 Co 912/2002 ze dne 30. června 2005 rozsudek nalézacího soudu v rozsahu napadeném podanými odvoláními zrušil, a to zejména z toho důvodu, že ve věci rozhodoval podjatý soudce. Zároveň soud prvního stupně zavázal, jak má ve věci dále postupovat.

5. V navazujícím řízení nalézací soud v části vymezené zpětvzetím návrhu ze dne 8. listopadu 1999 řízení svým usnesením č. j. 6 C 749/95-417 ze dne 21. března 2007 zastavil s odůvodněním, že žaloba byla zčásti vzata zpět a s procesním postupem spočívajícím ve vzetí zpět již učiněného částečného zpětvzetí žaloby nespojuje občanský soudní řád žádné účinky. Proti tomu podal stěžovatel odvolání namítav, že k částečnému zpětvzetí byl donucen vadným postupem soudu, resp. že tento projev byl ovlivněn postupem podjatého soudce. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil, svým usnesením sp. zn. 12 Co 356/2007 ze dne 9. července 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění dovodil, že aktivitu stěžovatele chápe jako snahu změnit procesní situaci, do níž se dostal v důsledku svého dosavadního procesního postupu.

III.

6. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 12. listopadu 2007 přiblížil, že námitky stěžovatele, které v ústavní stížnosti zaznívají, nepovažuje za důvodné, přičemž setrvává na závěrech vyjádřených ve svých rozhodnutích. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

8. Okresní soud v Třebíči ve svém přípisu ze dne 22. října 2007 odkázal na obsah spisového materiálu a vyjádřil přesvědčení, že rozhodoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Stěžovateli byla vyjádření účastníků zaslána k replice. Uvedl v ní, že obě vyjádření soudů jsou vágní a nereagují na obsah ústavní stížnosti; setrval na své argumentaci a připustil, že z "žádného právního předpisu nelze dovodit povolení zpětvzetí již provedeného částečného zpětvzetí žalobního návrhu". Současně ale zdůraznil, že soud zpětvzetí žádným usnesením výslovně nepřipustil a tím tak o tomto úkonu nerozhodl. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 289/95 ze dne 6. 11. 1996, které se zabývalo též právními otázkami souvisejícími se změnou žaloby, a závěrem vyslovil přesvědčení, že nově ustanovený soudce měl provést revizi všech v řízení učiněných úkonů a požádat žalobce o stanovisko, zda na takových úkonech trvá.
IV.

10. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Návrh stěžovatele jen opakuje to, co již před soustavou obecných soudů zaznělo, soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v rámci svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Těžištěm ústavní stížnosti je tak jen polemika se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.

13. Ústavní soud konstatuje, že věcně v právních závěrech obecných soudů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže soudy nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatele a předložené otázky právně posoudily odlišně od jeho přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod (k tomu srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

14. Za podstatné ale Ústavní soud považuje připomenout některá - již přes desetiletí - veřejně dostupná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by právní zástupce stěžovatele měl znát, neboť se k nastolené otázce jednoznačně vyjadřují. Jde např. o rozhodnutí sp. zn. Odon 18/95Fa-Sp ze dne 30. 8. 1995, v němž se praví, že "(...) zpětvzetí podání, jímž bylo vzato dovolání zpět, není přípustné, a to ani v případě, že by ke zpětvzetí dovolání došlo v důsledku omluvitelného omylu. Občanský soudní řád totiž případy, kdy lze vzít provedený úkon zpět, výslovně upravuje (např. v ustanovení § 96, § 207 odst. 2 o. s. ř.). Podobnou možnost však zákon v daném případě nepřipouští; vzalli účastník procesní úkon tam, kde zákon takové zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem zpět a navrátit tak řízení do původního stavu. Ani skutečnost, že procesní úkon byl učiněn v omylu, nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik procesněprávních vztahů. Občanský soudní řád, na rozdíl od občanského zákoníku, důsledky úkonů učiněných v omylu neupravuje; veřejnoprávní povaha procesních vztahů též vyžaduje podstatně vyšší míru právní jistoty účastníků i třetích osob, přičemž právní jistota by byla oslabena možností zpochybňovat dodatečně již učiněné procesní úkony odkazem na vady vůle." Anebo rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1646/96 ze dne 29. 5. 1997 "Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádného vlivu." Případně rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1211/99 ze dne 29. 3. 2001 "Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka, jehož účinky nastávají tím, že dojde soudu; stane-li se tak, nelze zpětvzetí odvolat.", nebo konečně sp. zn. 22 Cdo 846/2001 ze dne 30. 5. 2001 "Zpětvzetí podání, jímž bylo vzato dovolání zpět, není přípustné."

15. K předestřené otázce se vyslovil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 295/97 ze dne 11. 12. 1997 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -svazek 9., č. 162 s. 395, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998): "Vzal-li účastník procesní úkon tam, kde zákon takové zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem zpět, a navrátit tak řízení do původního stavu. Skutečnost, že stěžovatelka svůj procesní úkon, totiž zpětvzetí návrhu, vzala zpět, nemohla proto být za situace, kdy žalovaný s uvedeným zpětvzetím žaloby neprojevil nesouhlas, pro rozhodování soudu relevantní." Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že tento názor je modifikován zněním ustanovení § 41a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2001, kdy je možné procesní úkon, tedy i zpětvzetí žaloby, odvolat, ale jen tehdy, jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.

16. Ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, zmíněné v jeho replice, na věci nic nemění. Zpětvzetí žaloby není její změnou ve smyslu § 95 o.s. ř., kdy je k ní zapotřebí souhlasného projevu soudu; na zpětvzetí návrhu může soud reagovat jen dvojím způsobem: buď rozhodnutím, že zpětvzetí návrhu není účinné, anebo zastavením řízení, a to dle naplnění podmínek stanovených v ustanovení § 96 o. s. ř. Otázku vztahu zmíněných ustanovení o. s. ř. a postupu soudu, před nímž byl návrh vzat zpět, Ústavní soud vyřešil v nálezu sp. zn. II. ÚS 20/99 ze dne 3. 10. 2000(in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -svazek 20., č. 139 s. 3, Vydání 1. Praha, C. H. Beck 2001): "Mylný je právní názor spočívající v tom, že omezení návrhu je změnou návrhu podle § 95 občanského soudního řádu a že tudíž má procesní dosah jen tehdy, je-li soudem projeven s omezením souhlas. Takové "omezení návrhu" je totiž procesním úkonem, jenž se řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle § 96 občanského soudního řádu."

17. Pokud se týče stěžovatelem uplatněné námitky, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, Ústavní soud konstatuje, že ta nemůže být v této fázi předmětem řízení o ústavní stížnosti z důvodů nevyčerpání opravných prostředků. Domnívá-li se účastník řízení, že pravomocné rozhodnutí soudu bylo vydáno v řízení, ve kterém rozhodoval vyloučený soudce, musí především volit cestu žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst.1, písm.e) o.s.ř. Ústavní soud přesto neshledal ve spisovém materiálu ničeho, co by alespoň vzbuzovalo odůvodněnou obavu, že podjatý soudce nejen na stěžovatele, ale i na obecného zmocněnce nějak naléhal, resp. k provedení procesního úkonu je bezprávním způsobem jinak nutil. Úkony procesních stran učiněné v řízení, jež probíhalo za účasti podjatého soudce, nejsou z důvodu této vady bez dalšího neplatné či právně neúčinné. Stěžovatel by se byl jistě nedostal do nastalé procesní situace, kdyby v době, kdy tak závažným způsobem disponoval předmětem řízení, býval byl zastoupen advokátem.

18. Ostatně Ústavní soud postřehl, že námitka podjatosti soudce nalézacího soudu byla stěžovatelem vznesena až v odvolacím řízení, teprve poté, co bylo rozhodnuto způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasil, ačkoli o skutečnosti, jež podjatost vzbuzovala, věděl již před zahájením soudního řízení (viz též i stěžovatelův podpis na "zápisu" z 8. listopadu 1991).

19. K tvrzení stěžovatele, že "odvolací soud měl připustit dovolání proti usnesení z důvodu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam" se poukazuje na v rozhodné době platné znění občanského soudního řádu, které institut "připuštění dovolání" již neznalo a ponechávalo (a dosud ponechává) úvahu o přípustnosti dovolání na dovolacím soudu.

20. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že soudy věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod; v řízení před obecnými soudy nebyl shledán žádný exces. Postup obecnýchsoudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní a je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, zaručená základní práva a svobody.

21. Ústavní soud s politováním konstatuje, že se v tomto případě nenaplnil úmysl a očekávání zákonodárce, jenž stanovil nutnost zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem s nadějí, aby advokátní přímus zamezil bezúčelnému podávání ústavních stížností.

V.

22. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že soudy neporušily stěžovatelova základní práva na spravedlivý proces vymezená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a proto návrhu nevyhověl a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak ve výroku uvedeno, odmítl.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.