II. ÚS 2502/13
II.ÚS 2502/13 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Hončem, advokátem se sídlem Horní náměstí 19, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 1350/2013-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012 č. j. 58 Co 72/2012-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2012 č. j. 58 Co 72/2012-91, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2011 č. j. 18 C 297/2010-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a v jeho rámci pak k zásahu do práva na právní pomoc [čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2012 č. j. 58 Co 72/2012-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2012 č. j. 58 Co 72/2012-91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2011 č. j. 18 C 297/2010-64, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 9 987,53 EUR za období od 14. dubna 2001 do 22. prosince 2010. Dále byla zamítnuta žaloba co do částky 2 741 EUR denně od 23. prosince 2010 do vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně nebo vydání pravomocného rozhodnutí orgánu moci výkonné po ukončení vyšetřování trestné činnosti spáchané mezi prosincem 2000 až 6. březnem 2001. Co do částky 2 738,259 EUR denně odvolací soud výrok I rozsudku soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nedospěl k závěru, že by při vyřizování podnětu (trestního oznámení podaného žalobcem) došlo ze strany Městského státního zastupitelství v Praze k jakémukoliv pochybení. Soudy uvedly, že ve věci trestního oznámení žalobce bylo postupováno bezodkladně a věc byla vyřízena v přiměřené lhůtě, o čemž byl žalobce informován. V postupu orgánů činných v trestním řízení tak nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

3. Řízení o následném dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 1350/2013-150 zastaveno, neboť stěžovatel ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně neodstranil vadu spočívající v nedostatku povinného právního zastoupení, ač byl o procesních následcích nesplnění této podmínky poučen, a ani nepožádal o prodloužení uvedené lhůty. Podání, které splňovalo podmínku povinného právního zastoupení, bylo pak soudu prvního stupně doručeno až po uplynutí jím stanovené dvacetidenní lhůty, proto dovolací soud řízení podle § 104 odst. 2 a § 243c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolací řízení zastaveno. Zdůrazňuje, že si byl vědom povinného právního zastoupení, a proto požádal nejprve soud o ustanovení zástupce z řad advokátů. Poté, kdy mu nebylo vyhověno, obrátil se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta. Soud prvního stupně ovšem stanovil poměrně krátkou lhůtu (20 dnů) na zajištění advokátního zastoupení (navíc na přelomu roku), což vedlo k tomu, že stěžovateli bylo znemožněno řádné podání dovolání, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Za podstatnou považuje skutečnost, že v okamžiku, kdy Nejvyšší soud svým usnesením dovolací řízení zastavil, byla vada řízení, spočívající v nedostatku povinného zastoupení, již odstraněna, a proto nebyl důvod dovolací řízení zastavit. V daném případě přitom nejde o prolomení lhůty k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř., ale o opožděné odstranění vady. Stěžovatel dále brojí proti samotnému věcnému posouzení jeho žaloby. Má za to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, čímž rovněž došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

6. Stěžovatel vznáší námitky zejména proti postupu Nejvyššího soudu, který zastavil dovolací řízení, aniž by respektoval skutečnost, že v okamžiku vydání usnesení o zastavení řízení byl nedostatek podmínky právního zastoupení již odstraněn. K této námitce Ústavní soud uvádí následující: je sice pravdou, že v okamžiku vydání usnesení Nejvyššího soudu byl stěžovatel zastoupen advokátem, a i dovolání bylo tímto advokátem sepsáno, nicméně na danou věc je třeba nahlížet i z jiného pohledu. Předně je třeba přihlédnout k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen, jak se podává z Ústavním soudem vyžádaného spisu, dne 11. května 2012. Od okamžiku doručení rozsudku do okamžiku uplynutí lhůty stanovené soudem prvního stupně (16. ledna 2013) pro zajištění advokáta a řádné podání dovolání (viz č. l. 107 a 107a vyžádaného spisu) tak uběhla doba více než 8 měsíců. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v mezidobí stěžovatel marně žádal o ustanovení advokáta soudem. Usnesení, jímž byla jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta definitivně zamítnuta (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012 č. j. 58 Co 433/2012-105) bylo stěžovateli doručeno dne 14. listopadu 2012 (viz č. l. 106 vyžádaného spisu). Stěžovatel tak měl i od okamžiku, kdy se dověděl o tom, že mu advokát nebude ustanoven soudem, dobu více než dva měsíce pro zajištění advokáta jiným způsobem, a nic mu nebránilo, aby se na Českou advokátní komoru obrátil ihned poté, co mu bylo doručeno zamítavé usnesení odvolacího soudu. V dané věci je totiž třeba zohlednit i skutečnost, že v případě stěžovatele se nejedná o ojedinělé podání mimořádného opravného prostředku, ale naopak stěžovatel se na Nejvyšší soud obrací opakovaně, takže musí mít velmi dobrou povědomost o povinném zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Pakliže si stěžovatel nezajistil advokáta včas, a to ani ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně pro řádné podání dovolání, nelze v postupu Nejvyššího soudu, který řízení zastavil, spatřovat pochybení, které by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.

7. S ohledem na závěry výše uvedené je pak třeba přistoupit k posouzení ústavní stížnosti, pokud tato směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012 č. j. 58 Co 72/2012-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2012 č. j. 58 Co 72/2012-91, a rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2011 č. j. 18 C 297/2010-64. Ve vztahu k těmto rozhodnutím je třeba hodnotit ústavní stížnost jako opožděně podanou. Pakliže stěžovatel podal dovolání, o němž nebylo vůbec rozhodováno věcně, ale dovolací řízení bylo zastaveno (a takový postup Ústavní soud neshledal protiústavním - viz výše), nejedná se na straně stěžovatele o efektivní využití opravných prostředků. Proto je třeba na stěžovatelovo dovolání nahlížet jako kdyby podáno nebylo, a lhůta pro podání ústavní stížnosti, směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu (a rozhodnutí soudu prvního stupně), se odvíjí od okamžiku doručení rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu včetně opravného usnesení byl stěžovateli doručen dne 11. května 2012, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 13. srpna 2013, je třeba ústavní stížnost v této části hodnotit jako návrh podaný po lhůtě a odmítnout jej podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 1350/2013-150, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.