II. ÚS 2500/11
II.ÚS 2500/11 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 2/2009-4016 ze dne 18. 12. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 18/2010-4396 ze dne 22. 6. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 545/2011-4680 ze dne 26. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem měla být dotčena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 2, odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dále ústavně zakotvený princip rovnosti stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada presumpce neviny ve smyslu v čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem v podobě nákladů na jeho právní zastoupení včetně DPH, neboť je nemajetný a nachází se ve výkonu trestu ve věznici Mírov.

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") č. j. 46 T 2/2009-4016 ze dne 18. 12. 2009 byl stěžovatel uznán vinným v bodě I/A - C) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 trestního zákona, a v bodě II) trestným činem nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že společně s dalšími obžalovanými v úmyslu získat pro svou vlastní potřebu finanční prostředky v řádu miliónů Kč společně vymysleli a následně sami a v součinnosti s dalšími osobami ke škodě různých leasingových či úvěrových společností realizovali na nastrčené obchodní společnosti podvodné odběry luxusních motorových vozidel, jejichž nákup financovali prostřednictvím leasingových či spotřebitelských úvěrů, jež nehodlali splácet, tato vozidla poté prodali třetím osobám nebo vyvezli do zahraničí, případně je předtím ještě sami užívali, přičemž tak leasingovým a úvěrujícím obchodním společnostem způsobili škodu v celkové výši 12 809 457 Kč s tím, že jednání stěžovatele a některých obžalovaných směřovalo ke způsobení další škody, která nevznikla jen proto, že se nepodařilo dosáhnout uzavření smlouvy o financování všech vyhlédnutých vozidel. Podrobnosti o okolnostech odběru jednotlivých vozidel a účasti stěžovatele na nich jsou blíže popsány v bodech I/A, B, C výroku o vině napadeného rozsudku. V případě zaznamenaném pod bodem II) odsuzujícího rozsudku si stěžovatel v přesně nezjištěné době opatřil a do dne 13. 5. 2008 v Brně v místě svého nehlášeného bydliště v bytě na adrese L. přechovával střelnou zbraň, konkrétně střelbyschopnou samonabíjecí pistoli, aniž by měl k držení střelné zbraně povolení. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákona soud rozhodl o zabrání samonabíjecí pistole bez výrobního čísla, amatérsky sestavené z továrně vyrobených dílů na pistoli ČZ model 75, včetně příslušenství.

K odvolání stěžovatele (státního zástupce i dalších obžalovaných) Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 4 To 18/2010-4396 ze dne 22. 6. 2010 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), částečně zrušil v odsuzující části, pročež znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele pod bodem I/A - C) výroku uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a pod bodem II) trestným činem nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 trestního zákona. Vrchní soud podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku, za užití § 59 odst. 1 trestního zákoníku, stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku opětovně rozhodl i o zabrání samonabíjecí pistole. Základním důvodem změny, ke které přikročil odvolací soud, byla nutnost posoudit věc podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jehož znění bylo pro obžalovaného příznivější.

Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud shledal důvodným co do uloženého trestu s tím, že v případě stěžovatele nebylo možno ukládat trest za použití ustanovení § 59 odst. 1 trestního zákoníku (mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody), a proto usnesením č. j. 7 Tdo 545/2011-4680 ze dne 26. 5. 2011 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2010 ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud pozbyla podkladu, zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc stěžovatele v potřebném rozsahu znovu projednal. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 2/2009-4712 ze dne 28. 6. 2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 47/2011-4737 ze dne 30. 8. 2011, byl stěžovatel poté odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel uplatnil jednak námitky procesního charakteru týkající se především přípravného řízení a námitky proti vlastním skutkovým a právním závěrům obecných soudů. V souladu s jeho přesvědčením bylo celé trestní řízení provázeno postupy jsoucími v rozporu s obecnými právními předpisy i jeho ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž nápravu jednotlivých vad, na které v řízení průběžně upozorňoval, nesjednal odvolací ani dovolací soud. Z procesního hlediska stěžovatel vytkl orgánům činným v trestním řízení nezákonnou manipulaci s celkem 15 nosiči CD obsahující záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, jejichž poslech byl stěžovateli v rámci seznámení se s výsledky vyšetřování odepřen, neboť na pokyn státního zástupce byla tato CD vyjmuta ze spisového materiálu. Naznačený postup orgánů činných v trestním řízení označil stěžovatel za zcela "bezprecedentní a nezákonný", motivovaný toliko snahou zabránit propuštění stěžovatele z vazby na svobodu pro nedodržení lhůty dané zákonem pro provedení přípravného řízení, a porušující zásadu rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, jelikož některým obviněným bylo seznámení se s odposlechy umožněno. K opětovnému zařazení CD do spisu došlo až po podání obžaloby, pročež nalézací soud mu sice umožnil jejich dodatečný náslech, který se však ani s vynaložením maximálního úsilí nezdařil v úplném rozsahu, stěžovatel se proto cítil být diskvalifikován co do možnosti návrhů na doplnění dokazování před nalézacím soudem a zkrácen tak ve svém právu na obhajobu a právu na spravedlivý proces. Míra excesu orgánů činných v trestním řízení je podle stěžovatele o to "hrůznější", že odposlechy byly vydávány za významný důkaz v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatele a uvalením vazby na jeho osobu, což se posléze neprokázalo, neboť ani jeden z odposlechů nesměřuje vůči němu a už vůbec není důkazem, kterým by byla prokazována jeho vina.

Stěžovatel dále namítal nezákonnost domovní prohlídky provedené dne 13. 5. 2008 v jeho bydlišti, v bytě na ulici L., B., jež spočívá v tom, že nebyl před jejím provedením vyslechnut, ačkoliv nehrozilo nebezpečí z prodlení, a úkon nebyl prováděn jako neodkladný či neopakovatelný, přestože stěžovatel v rozhodné době neměl postavení obviněného. Pouhý odkaz na zákonné ustanovení nebo jen přepis zákonného textu (jeho citace) jsou podle stěžovatele nedostatečné. Příkaz k domovní prohlídce nadto neobsahoval upozornění na povinnost uživatele bytu prohlídku strpět ani poučení o možnosti překonat odpor bránící provedení domovní prohlídky, chybělo i upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, stejně jako alespoň příkladmé uvedení věcí, jež měly být při prohlídce nalezeny. Na podporu svých vývodů o dotčení ústavních práv stěžovatel poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07, III. ÚS 464/2000, III. ÚS 287/96 a II. ÚS 362/06. V kontextu namítané nezákonnosti domovní prohlídky a nerespektování jak trestního řádu, tak i judikátů Ústavního soudu, stěžovatel neopomněl upozornit rovněž na skutečnost, že členem týmu provádějícího inkriminovanou domovní prohlídku byl kpt. Bc. P. K., proti němuž je v současné době vedeno trestní stíhání a je na něj uvalena vazba v souvislosti se skupinou stíhaných policistů (sdělovacími prostředky označovaná jako tzv. gang Setvákovců). Ve spojitosti s tím údajně u stěžovatele vyvstaly pochybnosti stran lpění na zákonnosti prohlídky osobami ji provádějícími, obecné soudy okolnosti její realizace přesto odmítly objasnit. Nezákonnost domovní prohlídky nelze přitom v žádném případě akceptovat, neboť představuje v rovině ústavněprávní zásah do práva na domovní svobodu, potažmo zásah do práva na spravedlivý proces. Z uváděných důvodů nemohl protokol o provedení domovní prohlídky či věci při domovní prohlídce zajištěné sloužit jako řádné důkazy o jeho vině ve vztahu k vytýkaným trestným činům.

Za neúčinné důkazy, procesně (důkazně) nevyužitelné považoval stěžovatel rekognice, neboť tyto měly být prováděny in natura a nikoli podle fotografií, když ani jednotlivá fotoalba, předkládaná svědkům v přípravném i v soudním řízení, nebyla sestavena způsobem respektujícím pravidla stanovená v trestním řádu. Pokud se tuto vadu snažil soud prvního stupně napravit v průběhu hlavního líčení tím, že fotoalba předkládal svědkům k identifikaci obžalovaných, pak ani tento postup nemohl mít žádnou relevanci. Takovéto nakládání s důkazními prostředky stěžovatel označil za obcházení právního předpisu s cílem zpochybnit dřívější nepoznání jeho osoby svědkem, a to za situace, kdy byl znevýhodněn vůči ostatním spoluobviněným tím, že byl od nich snadno odlišitelný oblečením (je ve vazbě) a přítomností eskorty. Nerespektování norem obecného práva při provádění rekognic stěžoval pokládal za neakceptovatelné na úrovni práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel rovněž nesdílel názor státního zástupce a krajského soudu ohledně popisu skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, v souvislosti naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, zejména jeho subjektivní stránky. Teprve v závěru hlavního líčení před soudem prvního stupně byla právní kvalifikace přiléhavým způsobem změněna do podoby trestného činu podvodu, nicméně stěžovatel trval na tom, že nedošlo k zahájení trestního stíhání v souladu s ustanovením § 160 trestního řádu, kterýžto postup je v rozporu s článkem 8 odst. 2 Listiny.

Ve vztahu ke skutkovým závěrům obecných soudů stěžovatel upozornil na selektivní způsob hodnocení důkazů v jeho neprospěch se zřejmou všemožnou snahou a úmyslem údajné hlavní tři pachatele K., S. a S. usvědčit, bez ohledu na skutečnou důkazní situaci, kdy od počátku k těmto obžalovaným bylo soudem přistupováno jako k usvědčeným viníkům. Stěžovatele obecné soudy navíc hodnotily jako zvlášť nebezpečného recidivistu, tedy jako naprosto "jasného" z hlediska odsouzení, což jej vystavilo do horšího světla vůči ostatním spoluobviněným, neboť se měl dopustit žalovaného trestného jednání v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podobné veřejně prezentované verbální podcenění postavení stěžovatele považoval tento za zásah do svého práva na respektování presumpce neviny až do pravomocného skončení věci a práva ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel také podle svých slov od samého počátku trestního stíhání neúspěšně brojil proti tomu, že byl paušálně zahrnut do výroku o vině, zejména v části I. rozsudku soudu prvního stupně ke všem tam uvedeným skutkům, přestože jeho účast na jednáních zahrnutých v dané části nebyla jednoznačně a nepochybně prokázána, potažmo některé důkazy, jež měly jeho trestnou činnost prokazovat, jsou contra legem, a tudíž neúčinné a nepoužitelné. Rozhodnutí o vině, postavené "na pochybnosti vzbuzujícím vše překlenujícím tvrzením" o existenci dohody mezi spolupachateli, ač tato nebyla prokázána v celém průběhu řízení u všech skutků, je podle stěžovatele v rozporu s obecnými předpisy. Je třeba podle něj respektovat skutečnost, že má-li být osoba označena v trestním řízení za spolupachatele a následně také jako spolupachatel odsouzena, pak se musí úmyslným jednáním podílet na trestném jednání s minimálně další osobou, což ovšem nezbavuje obecné soudy povinnosti takovéto společné jednání dokázat a individualizovat ve vztahu k jednotlivému pachateli. Jelikož obecné soudy uvedeným způsobem nepostupovaly, porušily zásadu presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo a zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

K trestnému činu nedovoleného ozbrojování stěžovatel namítl opětovně nezákonnost domovní prohlídky, při níž byla zbraň nalezena, a tedy její nevyužitelnost jako důkazu, poukázal i na nedostatek odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, které neobsahuje žádná skutková zjištění ani předběžné důkazy, na nichž jeho obvinění stálo. Stěžovatel dodal, že k nálezu zbraně se nevyjádřil, ani z jiných dokladů neplyne, že by byl vlastníkem, když zbraň navíc nebyla nalezena u stěžovatele, ale přesněji řečeno v bytě L., B., kde se stěžovatel dne 13. 5. 2008 nacházel v době domovní prohlídky.

Poslední skupina námitek směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež dle stěžovatele zvolil restriktivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se v rámci svých kompetencí zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Jinými slovy mu nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Ústavní soud je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však shledáno nebylo.

Z předloženého návrhu vyplývá, že stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na výhradách proti hodnocení důkazů provedenému ve věci rozhodujícími orgány, respektive namítá nezákonnost mnohých důkazů, a tedy nevyužitelnost pro trestní řízení, na podkladě čehož v souladu s uplatněnou obhajobou zpochybňuje obecnými soudy přijatá skutková zjištění. Stěžovatel přitom pomíjí, že jeho obhajoba byla bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na věcně zcela vyčerpávající a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně.

Na podkladě řádně provedených důkazů krajský i vrchní soud shodně označily stěžovatele za jednoho z hlavních pachatelů podvodného jednání, který se podílel na jeho organizaci, přičemž tak činil způsobem, aby k jeho osobě nevedl přímo žádný důkaz, aby nefiguroval v žádných listinách a navenek působil tak, jako by s věcí neměl nic společného, tedy aby jeho vlastní podíl na trestné činnosti zůstal skrytý. Postup stěžovatele a dalších obžalovaných K. a S. při vylákání automobilů od prodejců byl podle obecných soudů pečlivě předem připravený a naplánovaný. Z jejich strany vyšla vždy poptávka po vozidlech, a tedy po finančních prostředcích k úhradě, tito byli aktivní v celém průběhu jednání s prodejci včetně odběru vozidel, který realizovali prostřednictvím nastrčených obchodních společností, majících buď reálnou schopnost projít vnitřní kontrolou úvěrujících společností, nebo tuto schopnost získaly na základě zfalšovaných dokladů. Automobily byly odebrány od prodejců většinou na spotřebitelský úvěr, za co nejmenší finanční částku, kdy došlo k zaplacení pouze vstupních plateb. Následně takto získané automobily, nedošlo-li k zorganizování jejich vývozu a prodeji do ciziny, a to vždy na Ukrajinu, byly během vcelku krátké doby po jejich získání, pokud je někteří z obžalovaných po nějakou dobu sami neužívali, převáděny na další subjekty. Převody samotných obchodních společností na další osoby, fakticky tzv. "bílé koně", pak zjevně měly sloužit k tomu, aby vzniklé pohledávky vůči leasingovým a úvěrovým společnostem byly stěží vymahatelné či nedobytné. Ze způsobu provedení celého řetězce odběrů automobilů, které proběhly velice podobným způsobem, obecné soudy dovozovaly, že ani v jednom případě neměl stěžovatel se spolupachateli v úmyslu dostát závazkům, které na zainteresované obchodní společnosti nabrali. Obecné soudy s ohledem na výše uvedené měly proto jednoznačně za prokázané, že stěžovatel si byl vědom protiprávnosti svého jednání a jeho úmysl hodnotily jako úmysl přímý. K tomu lze, současně v postavení jisté reakce na část námitek stěžovatele, souhlasně poukázat na právní názor obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, v souladu s nímž není nezbytné, aby každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty. Pro spolupachatelství je nezbytný společný úmysl pachatelů, jenž musí zahrnovat jednak společné jednání, jednak sledování společného cíle. Za těchto okolností pak postačí, uskuteční-li každý ze spolupachatelů jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem všech těchto jednání (dílčích aktů). To byl právě případ stěžovatele a dalších obžalovaných.

Pokud pozornosti obecných soudů neunikla skutečnost, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen pro velice obdobnou trestnou činnost, kdy podvodně vylákal osobní automobily na leasing, nejednalo se o porušení presumpce neviny, resp. konstatování viny stěžovatele v posuzované kauze, nýbrž jen o vyjádření se k osobě stěžovatele a jeho stykům s osobami figurujícími v obou trestních kauzách, jakož i jejich aktivit okolo automobilů.

Co se týče námitek stěžovatele směřujících do provedené domovní prohlídky, rekognic či náslechu CD nosičů s odposlechy, na tyto odpovídajícím způsobem reagoval odvolací soud ve svém rozhodnutí (strana 39 rozsudku). Podle něj byla stěžovateli poskytnuta dostatečná doba na poslech CD nosičů. Ústavní soud se s tímto ztotožňuje, neboť z připojeného spisového materiálu zjistil, že obhájce stěžovatele byl, s ohledem na jeho procesní návrhy, soudem vyrozuměn o připojení všech CD s odposlechy ke spisovému materiálu a možnosti se s nimi seznámit v trestní kanceláři přípisem doručeným mu dne 21. 7. 2009 (č. l. 3378 spisu), příslušnou žádost o umožnění seznámení se s odposlechy ovšem soudu zaslal obhájce stěžovatele až dne 6. 11. 2009 (č. l. 3788 spisu). Této žádosti nalézací soud poté vyhověl.

Po obsahové stránce odposlechy telekomunikačního provozu nepředstavovaly stěžejní důkazy, svědčící o vině obžalovaných, ale spíše jen potvrzovaly kontakty mezi jednotlivými osobami ve věci vystupujícími. Obecné soudy, ani orgány činné v trestním řízení na nich své závěry o vině stěžovatele nepostavily, stejně tak na nich nestálo ani usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a uvalení vazby na jeho osobu, stěžovatel jejich význam v ústavní stížnosti v tomto směru značně zveličuje. Důkazně využitelné záznamy odposlechů byly ostatně do spisu založeny (č. l. 2189d spisu) a jiné ze zaznamenaných hovorů stěžovatel k provedení jako důkazu v průběhu celého řízení nenavrhl, ke zkrácení stěžovatelova práva na obhajobu tedy nedošlo.

Stěžovateli rovněž nelze dát za pravdu stran nezákonnosti domovní prohlídky, uskutečněné dne 13. 5. 2008 v jeho bydlišti v bytě na ulici L., B. Klíčovou námitkou je tvrzení o nepřítomnosti neodkladného a neopakovatelného prvku u provedené domovní prohlídky. Neodkladným je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odklad na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Jedná se o výjimku z obecného principu, podle něhož jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení trestního stíhání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/2000 ze dne 26. 9. 2000, N 134/19 SbNU 221). Při provedení takového úkonu je nutno uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

Absence odkazu na příslušné ustanovení trestního řádu (§ 160 odst. 4) a zdůvodnění neodkladnosti úkonu sama o sobě však nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost neodkladného úkonu. Ze stěžovatelem dovolávaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297) plyne, že neodkladnost a neopakovatelnost úkonu nemusí být nutně výslovně zachycena v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, nicméně v takovém případě je třeba, aby byla dovoditelná alespoň interpretačně. Jinými slovy, nikoli nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti, ale absence věcných důvodů pro provedení neodkladného úkonu dosahuje ústavně právní roviny a porušuje tak ústavně zaručená práva stěžovatele. Taková situace v předmětné věci ovšem nenastala.

Nutno podotknout, že okolnostmi případu a podklady k nařízení domovní prohlídky se zabýval odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž oprávněně konstatoval, že se "v daném okamžiku jednalo o zajišťování důkazů a rozkrývání poměrně rozsáhlé majetkové trestné činnosti, která byla páchána skupinou pachatelů po dobu přibližně jednoho roku, více útoky, sofistikovaným způsobem a rozhodně hrozilo, že pokud by orgány činné v trestním řízení nezvolili takový postup, jaký je zadokumentován ve spisovém materiálu, pachatelé by měli prostor pro zničení nebo odstranění důkazů, které by mohly svědčit o jejich vině". Z uvedeného je zřejmé, že v tomto konkrétním případě byly při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí shledány věcné důvody pro provedení zmíněné prohlídky jako neodkladného úkonu. Pochybení obecného soudu a státního zástupce, spočívající v nedostatečném zdůvodnění neodkladnosti úkonu, nemá tedy povahu vady, která by dosahovala ústavněprávní relevance a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V obdobném duchu - tedy v duchu materiálního pohledu na právo (při přezkumu výkonu státní moci Ústavní soud zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí) - je možné reagovat i na argumenty stěžovatele, že v příkazu k domovní prohlídce nebyl poučen o povinnosti strpět prohlídku (§ 85a odst. 1 trestního řádu), včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku (§ 85a odst. 2 trestního řádu), o povinnosti vydat žádané věci a o možnosti věc odejmout (§ 78 a § 79 trestního řádu).

Je pravda, že nález sp. zn. II. ÚS 362/06 (kterého se stěžovatel dovolává) zmiňuje ve výčtu náležitostí příkazu k domovní prohlídce i příslušná poučení, nicméně Ústavní soud v citovaném nálezu nevyslovil právní názor, že nedodržení poučovací povinnosti značí vždy protiústavnost příkazu k domovní prohlídce. Naopak, citovaný nález dovodil protiústavnost příkazu k domovní prohlídce z důvodů jiných (Ústavní soud v nálezu ztotožnil důvody pro zrušení příkazu zejména s okolností, že z příkazu nebylo zřejmé, "z jakého důvodu se domovní prohlídka v bytě ... vykonává a co má být při jejím vykonání v bytě nalezeno". Stěžovatelova věc se dále odlišuje tím, že domovní prohlídka nebyla provedena u "osoby odlišné od osoby obviněného", která neměla k osobě obviněného žádný vztah a šlo "o osobu jí neznámou".). Maximálně lze tedy tvrdit, že uvedený nález dovodil protiústavnost příkazu k domovní prohlídce v kumulaci neexistence takového poučení a absence řádného odůvodnění domovní prohlídky v citovaném smyslu. V nyní souzené věci by však neexistence příslušného poučení zůstala (jako tvrzený nedostatek příkazu k domovní prohlídce) - jak vyplyne z obsahu tohoto usnesení Ústavního soudu - osamocena. I když tedy Ústavní soud připouští, že stěžovatelem namítaný nedostatek poučení v příkazu k domovní prohlídce existuje, nelze dovozovat, že by tato vada řízení dosahovala takové úrovně, že by se dotkla stěžovatelových ústavně garantovaných základních práv či svobod v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu.

Namítal-li stěžovatel, že nebyl v příkazu k domovní prohlídce poučen o povinnosti vydat věci a o možnosti věci odejmout, nelze pominout, že posléze - před provedením samotné prohlídky - stěžovatel po výzvě policejního orgánu ve smyslu § 78 odst. 1 trestního řádu sám vydal dobrovolně věci důležité pro trestní řízení, jmenovitě svazek listin, notebook, dva mobilní telefony i kufřík s krátkou střelnou zbraní, čímž nemuselo být přistoupeno k jejich odnětí, a nedošlo k odnětí ani jiných věcí (srov. str. 2 protokolu o provedení domovní prohlídky, č. l. 461 spisu). Pokud má stěžovatel výhrady k neexistenci poučení o povinnosti strpět domovní prohlídku, neuvádí již, čeho ústavněprávně významného by mohlo být vůbec dosaženo, pokud by byl o povinnosti strpět prohlídku poučen. Stěžovatel nekladl odpor či nevytvářel překážky provedení domovní prohlídky; i pokud by však odpor či překážky realizoval, mohly by být dle § 85a odst. 2 trestního řádu překonány. K tomu lze dodat, že povinnost strpět domovní prohlídku lze dovodit i z kontextu příkazu k domovní prohlídce, neboť v opačném případě by sám příkaz postrádal rozumný smysl.

Rozsah domovní prohlídky bývá obvykle příkazem vymezen tak, že jejím cílem je obecně zajištění věcí důležitých pro trestní řízení, z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízeném protokolu dle ustanovení 85 odst. 3, ve spojení s ustanovením § 79 odst. 5 trestního řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. V daném případě je exemplární vymezení předmětu domovní prohlídky zahrnuto v návrhu státního zástupce na vydání příkazů k domovním prohlídkám, který soud shledal zcela důvodným, podrobný výčet stěžovatelem dobrovolně vydaných věcí pak obsahuje samotný protokol o provedené domovní prohlídce ze dne 13. 5. 2008.

Předchozí výslech dotčené osoby podle § 84 trestního řádu je podmínkou (nikoliv však absolutní) výkonu prohlídky; není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě. Účelem tzv. předchozího výslechu je docílit dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k nařízení prohlídky; smyslem tohoto úkonu není získání výpovědi, k tomuto účelu slouží jiné procesní instituty. Z protokolu o uskutečněné domovní prohlídce ze dne 13. 5. 2008 vyplynulo, že k provedení předchozího výslechu nedošlo z důvodu, že věc nesnesla odkladu a hrozilo nebezpečí prodlení. Stěžovatel byl poté ve smyslu § 78 odst. 1 trestního řádu vyzván policejním orgánem k vydání listin důležitých pro trestní řízení, na což stěžovatel přistoupil. Záznam o této skutečnosti je obsažen v protokolu o provedení domovní prohlídky v kolonce "Osoba, u níž má být provedena prohlídka vypovídá". Stěžovatel byl tedy výslechu fakticky podroben, neboť byl řádně poučen a vyzván k dobrovolnému vydání věci, k čemuž se také vyjádřil. Došlo tím k naplnění účelu ustanovení § 84 trestního řádu, byť tento úkon nebyl proveden v zákonem stanovené formě.

Shrnuto, obsah příkazu ani samotné provedení domovní prohlídky nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 12 odst. 2 Listiny nebo čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem, v důsledku čehož neobstojí stěžovatelova námitka, že důkazy z prohlídky vycházející jsou "nepoužitelné". Stěžovatel v této souvislosti uplatnil toliko námitky povahy formální a nijak nerozporoval stránku věcnou, tj. že by kupř. nebyly dány věcné důvody k vydání příkazu k domovní prohlídce a k realizaci domovní prohlídky. Stěžovatel rovněž netvrdil, že by byl v posuzovaném případě institut domovní prohlídky zneužit. Ostatně průběh domovní prohlídky dostatečně prokázal, že domovní prohlídka a příkaz k domovní prohlídce zneužity nebyly. Zjevně se tedy nejednalo o rozhodnutí svévolné, či o extrémní vybočení ze zákonných oprávnění, která má státní moc při odhalování a stíhání trestných činů.

Domovní prohlídka, realizovaná v bytě užívaném stěžovatelem, na ulici L., B., sloužila tak jako řádný podklad pro závěr o vině stěžovatele trestným činem nedovoleného ozbrojování. Jak je patrné z protokolu o jejím provedení, stěžovatel krátkou střelnou zbraň po příslušném poučení vydal dobrovolně, přičemž mimo jiné uvedl, že ji před sedmi měsíci "přijal jako zástavu v baru na Skřivanové ul. v Brně od cizích stáních příslušníků, kterým .. půjčil finanční hotovost na hraní na výherním automatu." Uvedené přitom popírá tvrzení stěžovatele, že se k nálezu zbraně nevyjádřil.

Další námitky stěžovatele se týkaly způsobu provádění rekognic. Ani v tomto případě Ústavní soud v postupu orgánů činných v trestním řízení pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Stojí za připomenutí argumentace odvolacího soudu, který již dříve stěžovatele upozornil na to, že rekognice podle fotografií byly prováděny ve fázi, kdy byl teprve zjišťován okruh pachatelů, a tedy rekognici in natura nebylo možné provést, navíc se jich dle ustanovení § 158a trestního řádu účastnil soudce, který odpovídal za zákonnost úkonu (pokud byly prováděny jako neodkladný úkon) či posléze obhájci obžalovaných. Z vyšetřovacího spisu je dále zřejmé, že jednotliví svědci nejprve popsali poznávané osoby a až následně byly provedeny rekognice podle fotografií, na nichž pachatelé trestného činu nebyli svědkům ukázáni samostatně, ale bylo tomu vždy ve spojitosti s dalšími fotografiemi, čímž jim byl poskytnut dostatečný výběr z více možností. Pokud svědci v rámci svých výpovědí v průběhu hlavního líčení ještě potvrdili závěry vyplývající z rekognic, tedy že opětovně označili jednotlivé obžalované, pak ani tomuto postupu nebylo možno nic vytknout. Z ustanovení § 104b odst. 4 trestního řádu vyplývá, že předložení fotografií podezřelých osob svědkovi a následně provedená rekognice ukázáním osoby není vyloučena. Nepřehlédnutelnou a podstatnou skutečností je též ta okolnost, že mezi ukázáním fotografií svědkům a samotnou identifikací "in natura" u hlavního líčení uběhl zhruba rok, přesto došlo k opakovanému poznání pachatelů ze strany svědků. Z výše uvedeného proto plyne, že provedené rekognice lze považovat za řádné a právní závěry, resp. jejich důkazní zhodnocení, náleží do působnosti obecných soudů.

K námitkám proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud konstatuje, že se jimi již zabýval v ústavní stížnosti stěžovatele, směřující právě proti tomuto usnesení. Uvedená ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. IV. ÚS 2591/08, byla odmítnuta dne 10. 11. 2008 jako zjevně neopodstatněná. Pro úplnost je nutno doplnit, ve vztahu k otázce právního posouzení skutku pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu, že trestní řád v § 160 odst. 6 umožňuje změnu právní kvalifikace skutku, pakliže vyjde v průběhu vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen. Konečně i soud, při rozhodování o meritu věci, není vázán právním posouzením skutku v obžalobě (§ 220 odst. 3 trestního řádu), ale s ohledem na zásadu obžalovací je vázán vymezením skutku v žalobním návrhu, tzn. při rozhodování musí dodržet totožnost skutku, nikoli však právní kvalifikaci. Případné odchylné právní posouzení skutku, při dodržení totožnosti skutku, není samo o sobě v rozporu s obžalovací zásadou.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru, hodnocení důkazů či námitkami týkajícími se zákonnosti a použitelnosti některých úkonů jako důkazu. Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil, že ústavněprávní přezkum rozhodnutí dovolacího soudu musí vycházet z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Restriktivní výklad dovolacích důvodů nelze a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody lze vybočit pouze ve výjimečných případech, a to tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejednalo. Ústavní soud sám rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu přezkoumal a žádné zjevné nedostatky dokazování nenalezl. V napadeném rozhodnutí vyslovené závěry Nejvyššího soudu o dosahu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se proto jeví jako souladné s judikaturou Ústavního soudu.

Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Svým jednáním - a to je z napadených rozhodnutí obecných soudů zcela transparentně zřejmé - stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestných činů, za které byl odsouzen, jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vyvodily odpovídající právní závěry.

Ústavní soud tudíž ústavní stížnost na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal pak Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.