II. ÚS 250/05
II.ÚS 250/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele JUDr. Z. A., správce konkursní podstaty úpadce A. Š., narzastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 4, Podjavorinská 1596, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, čj. K 28/93-489, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2005, čj. Ko 473/2004-521, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Návrhem ze dne 29. 4. 2005, zaslaným Ústavnímu soudu faxem dne 30. 4. 2005 a podaným k poštovní přepravě dne 2. 5. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím neschválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů stěžovatele, jakožto správce konkursní podstaty úpadce A. Š., která byla předložena dne 17. 2. 2004 a vyvěšena od 19. 2. 2004 na úřední desce tohoto soudu. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí proti této konečné zprávě podal námitky konkursní věřitel Konpo, s. r. o. Soud jeho námitkám vyhověl jen částečně, a to pokud jde o vyúčtování výdajů správce konkursní podstaty. Správce nedoložil řádně oprávněnost částky, uvedené jako náklady spojené se správou a udržováním podstaty a nedoložil ani další částky účtované jako výdaje z konkursní podstaty. Výdaje, které uvedl, jsou podle soudu nepřiměřeně vysoké a částka, kterou vyplatil firmě ARISTO, s.r.o. (10% z uhrazené pohledávky na základě smlouvy o odborné pomoci, kterou správce s touto firmou uzavřel), je účtována neoprávněně.

Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2005, čj. 1 Ko 473/2004-521, jeho odvolání jako nepřípustné odmítl. Usnesení o odmítnutí konečné zprávy je rozhodnutím sice nadbytečným, avšak ve své podstatě toliko vyjádřením stanoviska konkursního soudu o tom, že konečná zpráva není dosud způsobilá k tomu, aby byla podrobena režimu kvalifikovaného přezkoumání. Proti rozhodnutí, které soud učinil při výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení § 12 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen "zák. č. 328/1991 Sb."), není podle § 66b odst. 2 téhož zákona odvolání přípustné.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Odvolací soud dle jeho názoru zaujal příliš extenzivní výklad ustanovení § 12 zák. č. 328/1991 Sb. Nepřipuštěním opravného prostředku omezil jeho právo na soudní ochranu, ačkoliv to může učinit jen zákon. Ustanovení § 29 odst. 3 zák. č. 328/1991 Sb. právo opravného prostředku proti usnesení soudu o konečné zprávě neomezuje. Názor, že právo opravného prostředku přísluší podle tohoto ustanovení toliko věřiteli, jehož námitkám soud usnesením nevyhoví, je dle stěžovatele v rozporu s principy, zakotvenými v čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále dovozuje, že i jako správce konkursní podstaty má v určitých fázích řízení práva jako ostatní účastníci řízení, např. právě při postupu soudu při schvalování závěrečné zprávy po jejím vyvěšení na úřední desce. Pokud jde o prvostupňové rozhodnutí, stěžovatel namítá, že se soud nevypořádal s tím, jaký předpis měl bránit stěžovateli jako správci konkursní podstaty ve sjednání smlouvy se společností ARISTO, s. r. o. Sjednání odměny s kooperujícími subjekty podílem z přínosu do konkursní podstaty považuje stěžovatel nejen za přípustné, ale i žádoucí. Nehrozí tak riziko vynaložení nákladů, neúměrných hodnotě prospěchu dosaženého konkursní podstatou.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud předesílá, že o obdobné ústavní stížnosti stěžovatele již rozhodoval, a to tak, že ji usnesením ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 136/05, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V projednávaném případě neshledal důvod se od závěrů v citovaném rozhodnutí vyslovených odchýlit.

Podle § 12 zák. č. 328/1991 Sb. je soud oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru nebo mu může dát pokyny sám. Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Dle § 66b odst. 2 téhož zákona není proti rozhodnutí soudu, které soud učinil při výkonu dohlédací činnosti podle § 12 odvolání přípustné.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč považuje napadené usnesení soudu I. stupně za opatření vyjadřující stanovisko konkursního soudu o tom, že konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty a o vyúčtování hotových výdajů a odměny není dosud způsobilá k tomu, aby byla podrobena režimu kvalifikovaného přezkoumání, a tedy v podstatě za opatření směřující ve smyslu ust. § 29 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb. k odstranění chyb a nejasností, jež byly v návrhu konečné zprávy uvedeny, a učiněné tak soudem v rámci jeho dohlédací činnosti ve smyslu ust. § 12 cit. zák. Zaujal při tom názor, který Ústavní soud, s ohledem na povahu konečné zprávy, jakožto podkladu pro vydání rozvrhového usnesení, považuje za ústavně konformní, totiž názor, že k takovému postupu může konkursní soud přistoupit i poté, co např. omylem k projednání konečné zprávy nařídí jednání, neboť i za takové situace je správce konkursní podstaty povinen pokyny soudu respektovat. Pokud tedy odvolací soud z důvodů, které podrobně ve svém rozhodnutí vysvětlil, napadené usnesení soudu I. stupně jako rozhodnutí učiněné v rámci dohlédací činnosti soudu (§ 12 zák. č. 328/1991 Sb.) jako nepřípustné odmítl, postupoval v souladu se zákonem (§ 66b odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb.), a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Z uvedených důvodů tak byla ústavní stížnost stěžovatele v poměru k rozhodnutí odvolacího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. V poměru k rozhodnutí soudu I. stupně pak byla odmítnuta jako opožděně podaná [§ 43 odst. 1 písm. b) cit. zák.], neboť pokud byla podána teprve dne 30. 4. 2005, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutí konkursního soudu I. stupně ze dne 2. 6. 2004, jež nabylo právní moci dne 9. 7. 2004 a bylo stěžovateli doručeno dle sdělení tohoto soudu dne 11. 6. 2004, proti němuž nebyl přípustný opravný prostředek, evidentně po uplynutí lhůty zákonem stanovené pro její podání (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

J i ř í N y k o d ý m , v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.