II. ÚS 25/05
II.ÚS 25/05 ze dne 26. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. Dagem Sedláčkem, CSc., advokátem se sídlem Brno, Okrouhlá 16, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 4 To 299/2004, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 13. 1. 2005, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 1. 2005, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo garantované článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 1 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že Městský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 6 T 430/2002, stěžovatele a dalšího obžalovaného I. H. vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců. Obžalovaného I. H. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na 15 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců, a současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 3 T 248/2001. Oběma obžalovaným byla dále uložena povinnost, aby ve zkušební době spláceli dlužné platby. K odvolání obžalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 4 To 299/2004, zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu u stěžovatele a sám mu uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců (výrok I.). Napadený rozsudek ohledně obžalovaného I. H. zrušil a jeho trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147/1 trestního zákona s ohledem na § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastavil (výrok II.).

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Uvádí v ní argumenty, pro něž je přesvědčen o tom, že krajský soud zcela pochybil, když s odkazem na § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastavil trestní stíhání obžalovaného I. H. Připomíná, že trestní stíhání dle uvedeného ustanovení lze zastavit jedině tehdy, pokud pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo dřívější stíhání obviněného pro týž skutek skončeno, nebyl v předepsaném řízení zrušen. Jak ale vyplývá z napadeného rozsudku ze dne 24. 3. 2004, byl tímto rozhodnutím zrušen právě rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 3 T 248/2002. Tímto pravomocným rozhodnutím mělo být rozhodnuto o skutku obžalovaného H., spočívajícího v tom, že v období od ledna 1998 do července 2002 neodvedl pojistné na sociální zabezpečení zaměstnance a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, kdy tedy pro skutek, za který byl již pravomocně odsouzen, bylo opět vedeno trestní stíhání. K tomu stěžovatel poznamenává, že dle jeho názoru rozsudek ze dne 30. 6. 2003 se týká skutků spáchaných I. H. až od r. 1999, a ne od ledna 1998, jak uvádí krajský soud. Postupem krajského soudu se stěžovatel cítí být poškozen na svých právech, neboť povinnost hradit dlužné platby zůstala pouze na něm.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozornil na "zřejmou nesmyslnost" podání stěžovatele.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).

Úkolem Ústavního soudu ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem (srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Nezanedbatelnou podmínkou projednání ústavní stížnosti je tedy bezprostřední zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv nebo svobod jednotlivce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti té části rozsudku Krajského soudu v Brně, v níž bylo zastaveno trestní stíhání proti obžalovanému H. (srov. výrok II. napadeného rozhodnutí). Tímto výrokem nemohlo bezprostředně dojít k porušení ústavních práv stěžovatele, neboť jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech, nýbrž toliko o přípustnosti trestního stíhání jmenovaného obžalovaného, z čehož vyplývá zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele podat do tohoto výroku ústavní stížnost. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem. Ve skutečnosti, že soud shledal u obžalovaného H. důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání, nelze tedy spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a odsouzena, totiž neexistuje.

Pokud se stěžovateli jeví nespravedlivé, že povinnost platit dlužné platby zůstala jen na něm, Ústavní soud má za to, že mu zůstává zachována možnost, aby své případné nároky, jež by mu vznikly tím, že sám zaplatí povinné platby vyčíslené v trestním řízení, uplatnil proti I. H. cestou občanskoprávní.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2005

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.