II. ÚS 249/13
II.ÚS 249/13 ze dne 9. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem nám. Republiky 38, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. ledna 2012 č. j. 6 T 147/2011-98, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2012 č. j. 31 To 99/2012-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012 č. j. 5 Tdo 1079/2012-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. ledna 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v trestním řízení v jeho věci.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též "soud prvního stupně") ze dne 12. ledna 2012 č. j. 6 T 147/2011-98 uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatel, po předchozím incidentu s poškozeným ohledně nedání přednosti v jízdě na kruhovém objezdu, dojel vozidlo poškozeného, který mezitím zaparkoval na parkovišti před OD Bauhaus, kde ho následně nejprve verbálně napadnul, poškozený začal ustupovat, ale stěžovatel ho dostihnul a nejméně dvakrát mu nastříkal do obličeje slzotvorný prostředek. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu byl výkon trestu odložen a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců.

3. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") tak, že ho usnesením ze dne 6. června 2012 č. j. 31 To 99/2012-116 zamítnul.

4. Obě rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním u Nejvyššího soudu, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012 č. j. 5 Tdo 1079/2012-24 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

5. Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům dobře známa.

6. Ze spisu Okresního soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že usnesením téhož soudu ze dne 12. února 2013 č. j. 6 T 147/2011-137 bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 a promíjí se mu trest odnětí svobody, který mu byl uložen ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci. Na dotaz Ústavního soudu stěžovatel přípisem ze dne 11. září 2013 oznámil, že i přes účast na amnestii trvá na projednání ústavní stížnosti.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v trestním řízení byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Pochybení obecných soudů spatřuje zejména v jejich předpojatosti při hodnocení důkazů, v jejímž důsledku porušily zákaz vyvozovat z provedeného důkazu taková zjištění, která z něho při racionálním hodnocení nevyplývají. Obecné soudy se dle stěžovatele dále opomněly vypořádat s rozpory mezi výpověďmi svědků. V důsledku těchto pochybení dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině. Konečně obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť rozhodly o jeho vině i přesto, že nebyla bez rozumných pochybností prokázána.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

10. Stěžovatel obecným soudům vytýká zejména skutečnost, že nepřisvědčily jeho tvrzení, podle něhož jednal při použití slzotvorného prostředku v nutné obraně. Rovněž namítá, že provedené důkazy nevypovídají o takovém průběhu události, jaký tyto soudy vzaly za prokázané. Jinými slovy, stěžovatel nesouhlasí s jejich hodnocením důkazů a na jeho základě učiněnými závěry.

11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy a v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší toto dokazování přehodnocovat. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé.

12. Taková pochybení nicméně Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Z vyžádaného spisového materiálu jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci bylo provedeno náležité dokazování a obecné soudy řádně odůvodnily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť neshledal jím tvrzené zkreslení ani desinterpretaci důkazů. Obecné soudy se konečně zabývaly i jeho tvrzením, že jednal v nutné obraně a náležitě vysvětlily, proč tomuto tvrzení nepřisvědčily (zejména str. 4 - 5 usnesení odvolacího soudu), a neopomněly se vypořádat ani s namítanými nesrovnalostmi ve výpovědích svědků (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Závěrům obecných soudů proto Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout.

13. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v důsledku zániku funkce soudkyně Dagmar Lastovecké uplynutím jejího funkčního období dnem 29. srpna 2013, došlo v souladu s platným Rozvrhem práce Ústavního soudu č. Org. 69/13 (dostupný na www.usoud.cz) ke změně složení rozhodujícího II. senátu. Soudkyni Dagmar Lastoveckou nahradil v souladu s § 1 rozvrhu práce zastupující soudce Jaroslav Fenyk.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2013

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.