II. ÚS 249/05
II.ÚS 249/05 ze dne 9. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. 62 Co 27/2005-41, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. 38 Nc 6271/2004-3, a dále proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. Sm 711/99-14, spojené s návrhem na vypuštění části ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, uvozeném slovy "jehož pobyt není znám", za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. 38 Nc 6271/2004-3, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. Sm 711/99-14. Námitky povinného, obsažené v odvolání proti citovanému usnesení o nařízení exekuce, se týkaly především skutečnosti, že v nalézacím řízení bylo rozhodnuto, aniž by byl k němu předvolán a byl mu ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly podmínky. Odvolací soud nepovažoval námitky povinného za relevantní pro exekuční řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena zásada spravedlivého procesu zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka, tak aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím, že byl stěžovateli ustanoven opatrovník, byly jednotlivé procesní kroky zdánlivě v souladu s procesními normami, ale fakticky byla stěžovateli odepřena možnost uplatňovat jeho ústavně garantovaná práva před soudem. Příčinou protiústavnosti bylo porušení práva ve směnečném řízení, o němž se stěžovatel dověděl až po uplynutí více než čtyř let a postupem soudu mu byla odňata možnost obrany. Protože se stěžovatel v době rozhodování nalézacího soudu nezdržoval v místě svého bydliště, byl mu ustanoven opatrovník, a to i přesto, že se stěžovatel nikterak neskrýval a jiné státní orgány (např. Policie ČR, finanční úřad) s ním byly v kontaktu. Soud ovšem nevyvinul žádnou snahu o zjištění pobytu účastníka. Ustanovený opatrovník (justiční čekatel Obvodního soudu pro Prahu 6) navíc v řízení kromě převzetí směnečného platebního rozkazu neučinil naprosto nic (nepodal zejména námitku promlčení, která byla více než důvodná). O tom, že proběhlo směnečné řízení se stěžovatel dověděl až dne 15. července 2004 od exekutorky, která vydala usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatel namítal, že nebyly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka dle § 29 odst. 2 (nyní podle odst. 3) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť soud neprovedl odpovídající šetření o zjištění pobytu stěžovatele, přičemž vyžádání zprávy z Centrální evidence obyvatel není dle názoru stěžovatele dostačující. Zdůraznil, že je ústavně zaručena svoboda pobytu a pohybu a nelze tedy k jeho tíži vykládat skutečnost, že nebyl na adrese uvedené v žalobním návrhu. Je nelogické, aby některé státní orgány a instituce pobyt občana znaly a některé jej ve shodném období neznaly. Následné vykonávací řízení proběhlo před soudem prvního stupně bez toho, aby do něj stěžovatel mohl jakkoliv zasáhnout. O podaném opravném prostředku rozhodl odvolací soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí opřel o odůvodnění, že nalézací rozhodnutí bylo řádně doručeno pravomocně ustanovenému opatrovníku a v rámci exekučního řízení nelze přezkoumávat, zda pro ustanovení opatrovníka byly splněny všechny zákonné předpoklady. Jak se přitom podává z judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 157/96), ustanovení opatrovníka musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení a že opatrovníka je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného. Rozhodovací praxe pak nedává žádnou možnost postiženému účastníku postupovat proti takovému porušení práv. Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení části ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., a to výrazu v první větě "jehož pobyt není znám", protože je dle jeho názoru protiústavní.

Ještě než se Ústavní soud začal zabývat důvodností ústavní stížnosti, musel se vypořádat s otázkou její včasnosti a přípustnosti v části, ve které ústavní stížnost směřovala proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. Sm 711/99-14. Zkoumal zejména, zda byla dodržena 60 denní lhůta pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Napadený směnečný platební rozkaz je označen doložkou právní moci a vykonatelnosti ke dni 14. říjnu 2000. Předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 28. dubna 2005.

Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již zabýval. Z nálezu ze dne 25. září 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 111), vyplývá, že Ústavní soud počítal lhůtu v situaci obdobné ode dne, kdy se stěžovatel o existenci rozsudku dozvěděl. V uvedené věci ovšem stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě, a proto ji Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu.

Nyní projednávaný případ je z hlediska postavení stěžovatele v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný. Na rozdíl od předchozího případu uplatňoval stěžovatel v nyní posuzované věci svoje námitky, týkající se ustanovení opatrovníka, nejprve v řízení exekučním a teprve posléze se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud. I v posuzované věci je důvodem podání ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl v řízení před nalézacím soudem ustanoven opatrovník, v důsledku čehož s ním nebylo dále jednáno. Odvolání proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu opatrovník nepodal. O existenci směnečného platebního rozkazu se stěžovatel dozvěděl poprvé dne 6. srpna 2004, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o nařízení exekuce.

Pokud tedy podal ústavní stížnost dne 28. dubna 2005, učinil tak po lhůtě stanovené v ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Ústavní soud posoudil s ohledem na popsanou situaci ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděně podanou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

V části, kde ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. 62 Co 27/2005-41, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. 38 Nc 6271/2004-3, tedy proti rozhodnutím v exekučním řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a je i přípustná, není však důvodná. Ačkoliv stěžovatel v petitu navrhoval zrušit i tato rozhodnutí, týkaly se námitky svým obsahem v podstatě pouze řízení nalézacího, a to především otázky správného resp. nesprávného ustanovení opatrovníka a v této souvislosti otázky doručení usnesení nalézacího soudu. Stěžovatel tak v podstatě využil exekučního řízení k tomu, aby napadal postup a vady řízení nalézacího. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení, sp. zn. II. ÚS 162/05, takový postup není možný. Řízení exekuční je řízením odlišným od řízení nalézacího. Soudům v exekučním řízení toliko vytýká, že jeho námitky proti ustanovení opatrovníka nezohlednily. Právě takové námitky (že se soudy v rámci řízení exekučního nezabývaly otázkou ustanovení opatrovníka) není ovšem možno uplatňovat v řízení exekučním. V rámci exekučního řízení soud pouze zkoumá, zda byl takto ustanovenému opatrovníkovi rozsudek ve věci samé řádně doručen. Okolnostmi ustanovení opatrovníka a zákonnými předpoklady jeho ustanovení se exekuční soud nemůže zabývat. V tomto ohledu byl postup exekučního soudu ústavně konformní a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V této části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Ústavní soud rovněž neshledává, že by ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., zrušení jehož části navrhl stěžovatel, bylo v rozporu s ústavními předpisy. Toto ustanovení má své opodstatnění v případech, kdy účastník sice má procesní způsobilost, ale z důvodu jeho neznámého pobytu se nemůže řízení účastnit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č. j. 62 Co 27/2005-41, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2004, č. j. 38 Nc 6271/2004-3, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. V části, v níž směřovala proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000, č. j. Sm 711/99-14, byla ústavní stížnost odmítnuta jako opožděně podaná podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona. Návrh na zrušení části ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. byl pak odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. června 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.