II. ÚS 2485/12
II.ÚS 2485/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012 č.j. 30 Co 150/2012-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 6 odst. 1 a čl.13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 12. 2011 č.j. 41Nc 2412/2011-156, jímž soud žalovanému uložil povinnost nenakládat s předmětnými nemovitostmi, a to tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut.

Stěžovatel se žalobou domáhá určení, že kupní smlouva ze dne 22. 3. 2010, kterou se dlužník stěžovatele zavázal na žalovaného převést nemovitosti v katastrálním území Cítov, je vůči stěžovateli relativně neúčinná. Součástí žaloby byl i návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud žalovanému zakázal s nemovitostmi nakládat. Stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření odůvodnil obavou, že by převodem vlastnictví byl ohrožen výkon rozhodnutí, respektive potřebou zatímně upravit poměry účastníků, neboť by nemovitosti po jejich převodu nemohly být postihnuty výkonem rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá procesní pochybení krajského soudu, neboť nebylo přihlédnuto k jeho vyjádření k odvolání žalovaného uplatněnému proti návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. Uvádí, že dne 1. 3. 2012 obdržel od soudu odvolání žalovaného, a to bez stanovení lhůty k jeho vyjádření. Stěžovatel přípisem ze dne 9. 3. 2012 požádal soud s ohledem na komplikovanost věci o poskytnutí lhůty k vyjádření do 15. 4. 2012. Jeho žádost zůstala bez odezvy, stěžovatel tudíž vyjádření podal k poštovní přepravě dne 21. 3. 2012. Krajský soud vydal již dne 30. 3. 2012 napadené usnesení, v němž uvedl, že stěžovatel se k odvolání nevyjádřil. Šetřením stěžovatel zjistil, že jeho vyjádření bylo odvolacímu soudu doručeno prostřednictvím soudu prvního stupně dne 4. 4. 2012. Stěžovatel považuje nezohlednění vyjádření, jakož i nevypořádání se s argumenty v něm uvedenými, za protiústavní zásah do práva na spravedlivý proces a za nepřípustné zvýhodnění protistrany v řízení.

Odvolací soud zároveň nikterak nezohlednil ustanovení § 170 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je soud vázán usnesením, jakmile jej vyhlásil, avšak v případě, kdy se usnesení nevyhlašuje, je usnesením vázán, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Pokud Krajský soud v Praze vynesl své rozhodnutí dne 30. 3. 2012, avšak vyjádření stěžovatele se mu dostalo až dne 4. 4. 2012, mohl své rozhodnutí kdykoliv změnit tak, aby zohlednil vyjádření stěžovatele a vypořádal se se skutečnostmi v něm uvedenými.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále polemizuje se závěry krajského soudu, dle nichž neprokázal, že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, ani neprokázal existenci potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků, zároveň ani neosvědčil ostatní okolnosti významné pro nařízení navrhovaného předběžného opatření, neboť není osvědčeno jednání dlužníka směřující ke zmenšení jeho majetku. Stěžovatel uvádí konkrétní okolnosti, které mají prokázat existenci jeho pohledávky vůči dlužníkovi; skutečnosti, které mají osvědčit důvod odporovatelnosti, spočívající v úmyslu dlužníka zkrátit stěžovatele uzavíráním kupních smluv o prodeji nemovitostí s vědomím, že nebude moci dostát svým závazkům a okolnosti, které mají prokázat opodstatněnost obavy ohrožení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 394/01, I. ÚS 31/97 a sp. zn. I. ÚS 720/06, v nichž se měl Ústavní soud zabývat otázkou předběžného opatření v řízení o odpůrčí žalobě a dospět ke shodným závěrům jako stěžovatel.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud předesílá, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Z povahy předběžného opatření vyplývá také požadavek, aby rozhodnutí bylo bezodkladně vydáno a včas rozhodnuto i o odvolání proti usnesení o jeho nařízení (či zamítnutí). Povahou a účelem předběžného opatření je dána i speciální právní úprava pro řízení o předběžném opatření, kdy zákon neukládá soudu provádět dokazování a účastníci nemusí být vyslechnuti (§ 75c odst. 3 o.s.ř.), ale soud vychází ze skutečností prokázaných či osvědčených navrhovatelem a podle jejich posouzení rozhoduje o tom, zda předběžné opatření nařídí či nikoliv (potvrdí či zruší rozhodnutí soudu prvého stupně). Pro rozhodování o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí soudu prvého stupně (§75c odst. 4 o.s.ř.). V průběhu odvolacího řízení tak účastnící řízení nemohou uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy a není vedeno běžné řízení, v němž by soud umožňoval sporným stranám vznášet postupně protiargumenty.

Z ustanovení § 210 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že výslovnou povinností soudu ani nebylo doručit stěžovateli opisy odvolání podaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření (nebylo rozhodnuto ve věci samé) a poskytnout mu lhůtu k vyjádření. Pokud tak soud učinil, neboť to považoval za vhodné, bylo věcí stěžovatele, aby zvážil, zda, v jakém rozsahu a v jaké lhůtě se k odvolání žalovaného vyjádří. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu, týkající se povinnosti doručit odvolání protistrany proti rozhodnutí o nákladech řízení, nejsou případné, neboť v těchto, navíc výjimečných případech, se jedná o rozhodnutí konečná, přičemž neúspěšný účastník dosud neměl možnost se s argumentací strany, z níž bylo možné dovodit předpoklad případné změny výroku a se skutečností, že vůbec bude uplatňována, jakkoliv seznámit. Dle Ústavního soudu v konkrétním případě nelze z okolnosti, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je uvedeno, že se stěžovatel k odvolání nevyjádřil, dovozovat porušení ústavnosti. Stejně tak nelze za porušení ústavnosti považovat okolnost, že soud nepostupoval zákonu neodpovídajícím vykonstruovaným postupem, navrhovaným stěžovatelem, tj. již přijaté usnesení dodatečně nezměnil.

K námitkám, týkajícím se tvrzené nesprávnosti závěrů odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že krajský soud při posuzování věci v souladu se zákonem vycházel ze stavu v době rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž s právními závěry okresního soudu se neztotožnil, protože neshledal kvalifikované důvody stanovené v ust. § 102 o.s.ř., umožňující nařízení předběžného opatření. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí je přitom zřejmé, že návrhem stěžovatele se důkladně zabýval a jeho argumentaci zvažoval. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z pozice další odvolací instance věcně a podrobně přezkoumávat složité obchodní majetkové vztahy všech zúčastněných stran a zjišťovat, zda jejich konkrétní právní úkony opodstatňují nařízení předběžného opatření či nikoliv. Pokud jde o odkazy stěžovatele na judikaturu, Ústavní soud připomíná, že posuzuje každý případ individuálně ve světle shora uvedených zásad vztahujících se k možnosti posouzení návrhu na vydání předběžného opatření a závěry přijaté v jiných případech nelze paušalizovat.

Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem zvážil podmínky pro vydání předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud oprávněn. Své právní závěry soud přiměřeně odůvodnil, uvedl, jaké okolnosti ho k rozhodnutí vedly, a napadené rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.