II. ÚS 2485/11
II.ÚS 2485/11 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 164/2011-45 ze dne 12. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že u Městského soudu v Praze bylo pod sp. zn. 64 Cm 24/2011 vedeno řízení o zaplacení částky 1 054 048 Kč s příslušenstvím mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanou Festina spol. s r. o., se sídlem Kaprova 14/42, Praha 1, IČ: 49812092 (dále jen "vedlejší účastnice"). Dne 14. 4. 2011 byl soudu doručen návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření s odůvodněním, že vedlejší účastnice se snaží zbavit svého majetku a panuje zde tedy důvodná obava, že výkon soudního rozhodnutí v uvedeném řízení může být ohrožen.

Městský soud v Praze podanému návrhu vyhověl a usnesením č. j. 64 Cm 24/2011-21 ze dne 15. 4. 2011 vedlejší účastnici zakázal převést na třetí osoby, zřídit věcná práva ve prospěch třetích osob, či jinak zatížit ve prospěch třetích osob nemovitosti zapsané na LV č. X, k.ú. Hoštka, obec Hoštka, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, a to rodinné domy č. p. X1, X2 a X3, pozemky parc. č. Y1, Y2, Y3 (na nichž zmíněné rodinné domy stojí) a pozemky parc. č. Z1, Z2, Z2, Z4, Z5 (vše orná půda) a dále nemovitosti zapsané na LV č. XY, k.ú. Řepy, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, a to pozemek parc. č. XX, zahrada, pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a budova č. p. XYZ, stojící na pozemku parc. č. XZ.

K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č. j. 3 Cmo 164/2011-45 ze dne 12. 7. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se převodu, zřizování věcného práva ve prospěch třetích osob, či jiného zatížení ve prospěch třetích osob pozemku parc. č. XX, zahrada, pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a budovy č. p. XYZ, stojící na pozemku parc. č. X, vše zapsané na LV č. XY, k.ú. Řepy, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, potvrdil. Ohledně uložení totožných povinností vedlejší účastnici ve vztahu k nemovitostem ve výroku usnesení soudu prvního stupně specifikovaným a zapsaným na LV č. X, k.ú. Hoštka, obec Hoštka, vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, pročež návrh na nařízení předběžného opatření v dané části zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že výkon budoucího meritorního rozhodnutí soudu by mohl být jednáním vedlejší účastnice ohrožen, nicméně na rozdíl od nalézacího soudu měl za to, že jej spolehlivě zajistí jedna ze stěžovatelem specifikovaných nemovitostí, tedy že omezení dispozice se všemi nemovitostmi je zjevně nepřiměřeným zásahem do poměrů vedlejší účastnice. S přihlédnutím k doloženému tvrzení vedlejší účastnice, že nemovitosti v obci Hoštka byly již prodány třetím osobám, rozhodl proto odvolací soud, jak shora uvedeno.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v postupu Vrchního soudu v Praze, jemuž vytýká, že bez důkladného zvážení vzal v potaz námitky vedlejší účastnice, aniž by sám dostatečně ověřil právní stav nemovitostí. Přihlédl tak k námitce přiměřenosti hodnoty pohledávky a hodnoty věci, o níž sám konstatoval, že není zákonným kritériem pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, a nezkoumal, že na předmětných nemovitostech v obci Hoštka i v obci Praha - Řepy byla již ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření evidována omezení vlastnického práva a právní vady v podobě zástavního práva smluvního, nařízení exekuce a zástavního práva exekutorského. Tyto právní vady způsobují, že ani prodej všech nemovitostí nemusí postačovat k uhrazení dluhu vedlejší účastnice, což vede k ohrožení oprávněných majetkových zájmů stěžovatele. Z tohoto pohledu usnesení Vrchního soudu v Praze vybočilo z mezí logického a rozumného výkladu. Za nedůvodný označil stěžovatel rovněž argument soudu, že nemovitosti v obci Hoštka byly již prodány třetím osobám, neboť do doby podání návrhu na nařízení předběžného opatření a posléze i do podání ústavní stížnosti nedošlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem a jsou tedy stále ve vlastnictví vedlejší účastnice. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k otázce předběžných opatření stěžovatel dále namítl nezákonnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, spočívající v aplikaci § 220 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ustanovení § 220 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebylo pro danou věc použitelné, pročež relevantní ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. bylo v době vydání napadeného usnesení zrušeno (nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010), čímž toto usnesení pozbylo zákonného podkladu. Poslední námitka stěžovatele se týkala porušení zásady dvojinstančnosti řízení v důsledku absence možnosti podat proti usnesení Vrchního soudu v Praze opravný prostředek.

K výzvě Ústavního soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Praze. Uvedl, že při změně rozhodnutí soudu prvního stupně postupoval analogicky podle § 220 odst. 1 a 2 o. s. ř. V souladu s jeho názorem je taková analogie přípustná, a to dokonce i za situace, kdy by na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a současně by nastala situace, kdy se odpůrce s návrhem na nařízení předběžného opatření seznámil, tehdy by odvolací soud mohl podle téhož § 220 o. s. ř. zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a předběžné opatření nařídit. Vrchní soud v Praze tedy odmítl, že by stížností napadené usnesení bylo nezákonné. Odvolací soud rovněž nesdílel obavy stěžovatele stran ohrožení jeho majetkových práv. Pokud stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že byť v odůvodnění svého rozhodnutí správně připomněl, že přiměřenost hodnoty pohledávky a hodnoty věci, jíž se omezení uložené předběžným opatřením týká, není zákonným kritériem pro rozhodnutí, a sám se tím nakonec neřídil, pak stěžovatel vytrhuje část odůvodnění rozhodnutí z jeho celkového kontextu. Soud je naopak povinen při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření se řídit zásadou přiměřenosti zatímní úpravy poměrů účastníků, tedy že zásah do práv předběžným opatřením dotčeného účastníka musí být přiměřený žalobcem osvědčenému porušení jeho práv a právem chráněných zájmů, stejně tak musí být přiměřená i eventuální újma, vzniklá z předběžného opatření dotčenému účastníkovi. Odvolací soud proto reagoval na námitku vedlejší účastnice, podle níž tržní, resp. kupní ceny předmětných nemovitostí několikanásobně převyšují žalovanou částku 1 054 048 Kč s příslušenstvím, a dospěl k závěru, že k zajištění výkonu rozhodnutí zcela postačovalo omezit vedlejší účastnici v dispozicích s nemovitostmi zapsanými na LV č. XY, k.ú. Řepy, obec Praha, neboť hodnota rodinného domu se zahradou zcela jistě převyšuje hodnotu žalované pohledávky. Je otázkou (odvolací soud neměl k dispozici spis), zda stěžovatel tvrdil a osvědčil již v návrhu na nařízení předběžného opatření, že na nemovitostech v k.ú. Řepy váznou omezení. V době rozhodování o odvolání měl soud za to, že navržená zatímní úprava poměrů účastníků není přiměřená. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na specifika řízení o předběžném opatření a z toho vyplývající povinnost tvrdit a řádně osvědčit rozhodné skutečnosti. Co se týče nemovitostí zapsaných na LV č. X, k.ú. Hoštka, obec Hoštka, lze pouhým nahlédnutím do katastru nemovitostí na stránkách www.cuzk.cz zjistit, že tvrzení stěžovatele o tom, že tyto nemovitosti jsou stále ve vlastnictví vedlejší účastnice, neodpovídá pravdě. Podle názoru Vrchního soudu v Praze tak není ústavní stížnost důvodná.

Stěžovatel na výše uvedené reagoval podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2012, v němž setrval na důvodnosti své ústavní stížnosti. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem Vrchního soudu v Praze, že v daném případě bylo možno postupovat analogicky podle § 220 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť tyto odstavce se týkají postupu odvolacího soudu v případě rozhodnutí ve věci samé a usnesení Vrchního soudu v Praze takovým rozhodnutím není. Navíc Vrchní soud v Praze použití analogie ve svém usnesení nezmínil. Stěžovatel je také přesvědčen, že svým návrhem na nařízení předběžného opatření dodržel zásadu přiměřenosti zatímní úpravy poměrů účastníků, dostatečně osvědčil existenci důvodné obavy ohrožení výkonu soudního rozhodnutí v rozhodné věci a zejména k návrhu na vydání předběžného opatření přiložil výpis z LV č. XY k.ú. Řepy, ze kterého vyplývá, že na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo smluvní. Tato skutečnost tedy byla známa při rozhodování jak soudu prvoinstančnímu, tak soudu odvolacímu. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že vedlejší účastnice zcela vědomě porušila zákaz dispozice se svým majetkem, který ji byl uložen vykonatelným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2011, když po jeho doručení dne 19. 4. 2011, a tudíž v době, kdy bylo toto rozhodnutí vykonatelné, uzavřela kupní smlouvy o převodu nemovitostí v obci Hoštka na třetí osoby, právě za účelem znemožnění uspokojení pohledávky stěžovatele. Závěrem stěžovatel uvedl, že jeho obavy stran ohrožení výkonu soudního rozhodnutí ve věci jeho pohledávky se naplnily, neboť poté, co ve věci byl vydán pravomocný rozsudek ukládající vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalovanou částku, tato ničeho neplnila. Před vydáním rozsudku navíc převedl její společník svůj obchodní podíl na "bílého koně" a vedlejší účastnice nemá mimo nemovitostí zapsaných na LV č. XY, k.ú. Řepy, které jsou nyní postiženy exekučním příkazem exekutora pro pohledávku dalšího subjektu, žádný majetek.
Ústavní stížnost není důvodná.

Je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o nařízení předběžného opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99 ze dne 29. 3. 2000, usnesení sp. zn. IV. ÚS 115/2000 ze dne 8. 11. 2000, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Ochrana musí být poskytnuta jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Jinými slovy, při rozhodování o předběžném opatření směřujícímu k uložení zákazu nakládat s určitými věcmi nebo právy nebo zákazu něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet, musí soud též zvažovat přiměřenost újmy, která by nařízením předběžného opatření vznikla žalovanému. Újma žalovaného nesmí být zřejmě nepřiměřená výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobci.

Ústavní soud nepochybuje o tom, že odvolací soud při svém rozhodování všechna tato interpretační pravidla dodržel; jeho odůvodnění nelze vytknout ani to, že by jeho závěry ohledně částečného nesplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření neodpovídaly platné judikatuře v této otázce, či že by nevzal v úvahu konkrétní okolnosti projednávané věci. V postupu obecných soudů, jeho vysvětlení přiměřenosti zásahu do majetkové sféry vedlejší účastnice, nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele. Ve smyslu ustálené judikatury je vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tj. existenci důvodů pro nařízení předběžného opatření, ale i přiměřenost uplatněného nároku. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Stěžovatel dané povinnosti "tvrzení", jak vyplývá z obsahu spisu, ovšem řádně nedostál. V podaném návrhu na nařízení předběžného opatření není ani zmínka o tom, že na nemovitostech vedlejší účastnice váznou jakékoli právní vady. Stěžovatel rovněž nijak nereagoval na námitky vedlejší účastnice, podle nichž tržní, resp. kupní ceny předmětných nemovitostí ve svém součtu několikanásobně převyšují žalovanou částku a nařízené předběžné opatření je tak nepřiměřené, kteréžto vznesla v podaném odvolání, jež bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 11. 5. 2011 (viz č. l. 35 přiloženého spisu). Tento nedostatek vlastní procesní aktivity nelze přitom zhojit v řízení před Ústavním soudem, kde stěžovatel, prostřednictvím totožné právní zástupkyně, poprvé uplatnil zmíněnou argumentaci.

Nepřípadnou shledal Ústavní soud i námitku stěžovatele stran zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, spočívajícího v porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud podotýká, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně. Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení. Z hlediska kautel spravedlivého procesu bylo v této souvislosti rozhodné, že stěžovatel měl možnost seznámit se s rozhodnými argumenty vedlejší účastnice před rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a mohl na ně i reagovat.

Opodstatněnost lze přiznat toliko námitce stěžovatele týkající se použití analogie v rámci procesního postupu odvolacího soudu. Analogie v procesním právu je totiž v zásadě nežádoucí, a proto jako taková je zpravidla i nepoužitelná. V posuzovaném případě však vytýkané pochybení z ústavněprávního hlediska nepředstavovalo důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť kasace napadeného usnesení za účelem nápravy formálního nedostatku by nevedla ke změně právního postavení stěžovatele. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že napadené předběžné opatření zaniklo ze zákona již dne 31. 5. 2012 [§ 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu označovaného jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142-150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.

Z povahy institutu ústavní stížnosti i z právě uvedeného vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než rozhodnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost ve vztahu k měnícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 164/2011-45 ze dne 12. 7. 2011 odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ve vztahu k potvrzující části výroku napadeného usnesení, tedy výroku, kterým bylo vyhověno návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, bylo nutno hodnotit stěžovatele jako osobu k podání ústavní stížnosti v tomto rozsahu neoprávněnou, neboť je pojmově vyloučeno, aby jím bylo zasaženo do jeho základních lidských práv a svobod. Ústavní soud proto v takto vymezené části ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Daný výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.