II. ÚS 248/05
II.ÚS 248/05 ze dne 16. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. J. K., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem Šlikova 22, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1129/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 14 Co 490/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 25 E 433/2003,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své exekuční věci shora uvedená rozhodnutí a tvrdil, že jimi byl porušen čl. 1 a 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že mu byl přiznán prvním rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč správně a v souladu se zákonem za období od 1. 6. 1994 do 20. 11. 2007. Druhé rozhodnutí ze dne 2. 8. 1995 pak pouze zvýšilo měsíční částku uvedeného příspěvku a nedotklo se délky výplatního období. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy konstatování o zkrácení výplatního období a o zrušení předchozího rozhodnutí jsou zahrnuty do odůvodnění a nikoliv do výrokové části, je původní rozhodnutí povinného (ČR - Ministerstva obrany) ze dne 18. 7. 1994 (53305007716209/2) v platnosti. Proto považoval původní rozhodnutí za exekuční titul.

Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného - České republiky - Ministerstva obrany - pro částku 463 144 Kč byl soudem I. stupně zamítnut, neboť rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 18. července 1994 (53305007716209/2), kterým byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek ve výši 4.500,- Kč měsíčně od 1. června 1994 do 20. listopadu 2007, bylo na podkladě zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, podrobeno revizi. Stěžovateli byla výše výsluhového příspěvku i doba jeho vyplácení nově stanovena rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 (533050007716209/4) tak, že jeho výše činí 5.145,- Kč měsíčně a doba jeho vyplácení končí 31. května 1996. Soud I. stupně dospěl k závěru, že neexistuje vykonatelné a pravomocné rozhodnutí, na základě kterého by mohl být výkon rozhodnutí nařízen.

Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se zabýval tím, zda rozhodnutí ze dne 18. 7. 1994 je exekučním titulem. Na základě podrobné analýzy příslušné právní úpravy dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 18. 7. 1994 bylo nahrazeno rozhodnutím ze dne 2. 8. 1995, a proto není dán základní předpoklad nařízení výkonu rozhodnutí dle § 251 o. s. ř., tedy existence exekučního titulu.

Stěžovatel podal proti usnesení soudu odvolacího dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2005 zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění usnesení konstatoval, že "postup úřadu projevený v jeho rozhodnutí ze dne 2. 8. 1995, jímž se v části nazvané odůvodnění vyjadřuje, že výplata nové úpravy příspěvku odvolateli náleží do 31. 5. 1996 a že se dnem 1. 4. 1995 ruší rozhodnutí ze dne 18. 7. 1994, byl proto ve vztahu k zániku nároku jen deklaratorní povahy a vyjadřoval zákonný dopad nové úpravy výše příspěvku, jakož i doby délky nároku."

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích řízeních. Argumentuje tím, že odůvodnění rozhodnutí není konstitutivní povahy, není tedy ani způsobilé zrušit konstitutivní výrok předcházejícího rozhodnutí. Podle jeho přesvědčení stále platí původní rozhodnutí ze dne 18. 7. 1994 s výjimkou výše výsluhového příspěvku, která byla následným rozhodnutím zvýšena a je tedy i nadále nositelem práva na výplatu výsluhového příspěvku.

Účastníci řízení, jimž zaslal Ústavní soud ústavní stížnost k vyjádření, pouze zopakovali argumentaci použitou v napadených rozhodnutích a z jejich vyjádření nevyplynuly žádné nové, pro posouzení věci relevantní, skutečnosti.

Ústavní soud přezkoumal všechna napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), svůj právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Ústavní soud se podobnou ústavní stížností téhož stěžovatele již zabýval v usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 257/03. Předmětem této ústavní stížnosti byla také rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce v souvislosti s výsluhovým příspěvkem stěžovatele.

Ústavní soud již tehdy v usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost konstatoval, že dne 1. dubna 1995 nabyl účinnosti zákon č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, kterým došlo k vyloučení zápočtu některých dob služeb taxativně vyjmenovaných v § 33 odst. 9 tohoto zákona. Ve vztahu ke stěžovateli došlo k vyloučení zápočtu doby jeho služeb podle § 33 odst. 9 písm. c) zák. č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se do doby konání služby, která je rozhodná pro nárok na výsluhový příspěvek, nezapočítává doba služby vojáka Československé lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády, který přímo vykonával politickovýchovnou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty. Podle § 33 odst. 1 písm. b) téhož zákona náležel stěžovateli výsluhový příspěvek po dobu dvou let od propuštění ze služebního poměru ve výši 30 % platu. Ke změně výsluhového příspěvku a doby jeho poskytování došlo na základě zákona (ex lege). Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 (53305007716209/4) byla tato změna právní úpravy stěžovateli "oznámena".

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze, jimiž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, ani usnesením Nejvyššího soudu, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť ze zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 2. srpna 1995 (533050007716209/4), které bylo na základě tohoto zákona vydáno, vyplývá, že za dobu po 31. květnu 1996 nebyla exekuce (výkon rozhodnutí) podložena rozhodnutím po materiální stránce vykonatelným. Stěžovatelova tvrzení, týkající se "nesprávné aplikace zákonných norem", nejsou proto důvodná.

Závěrem je také třeba poznamenat, že v nyní projednávané věci byla předmětem přezkumu Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů týkající se nařízení exekuce, nikoli však rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení. Tvrzení stran věcné nesprávnosti těchto rozhodnutí mohl stěžovatel uplatnit v jiném řízení. Podle zjištění Ústavního soudu tak také neúspěšně učinil (viz usnesení ÚS I. ÚS 318/96).

Protože z výše uvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.