II. ÚS 247/12
II.ÚS 247/12 ze dne 17. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky INTERDOMUS, a. s., IČ 45240990, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, které dle jejího názoru nebylo vydáno v duchu zásad fair procesu, a zasáhlo tak zejména do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a dále do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Původní podání stěžovatelky vykazovalo formální nedostatky, když se na soud obrátila sama, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak to bezpodmínečně vyžaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a k podání nepřipojila kopii rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv. Vada spočívající v absenci zastoupení advokátem byla ve stanovené lhůtě zhojena předložením řádné plné moci. Kopii napadeného rozsudku sice stěžovatelka nepředložila, nicméně projednání návrhu a rozhodnutí o něm to nebránilo, neboť rozsudek je bez omezení dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR, odkud si je také Ústavní soud pro potřeby tohoto řízení opatřil.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, č. j. 18 Co 464/2008-59. Městský soud jím v odvolacím řízení změnil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2008, č. j. 16 C 124/2006-36, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti zvýšení nájemného ve specifikovaném bytu. Žalobu proti stěžovatelce vznesli nájemci bytu poté, co jim stěžovatelka - pronajímatelka dopisem ze dne 27. 9. 2006 jednostranně určila vyšší nájemné. Soud prvého stupně vyhodnotil takový postup stěžovatelky jako přijatelný, a žalobu proto zamítl. Odvolací soud však věc hodnotil přesně opačně; v situaci, kdy byla uzavřena v roce 1997 mezi účastníky nájemní smlouva a v ní dohodnuta výše nájemného včetně inflační doložky, nemohla pronajímatelka (stěžovatelka) postupovat podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a změně zákona 40/1964 Sb. (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."), a jednostranně nájemné zvýšit. Platná smluvní ujednání účastníků je třeba respektovat, proto se možnost jednostranně zvýšit nájemné dle uvedeného zákona týká jen nájemného, které nebylo sjednáno dohodou. Nájemci tedy žalovali důvodně. Dovolací soud tento závěr stvrdil. Konstatoval, že dle § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. je pronajímatelka oprávněna jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem a následně vždy k 1. lednu, popřípadě později, avšak nikoliv zpětně za období, které uplynulo od 1. ledna daného roku, pokud se s nájemcem na změně nájemného nedohodne jinak. Pokud si účastníci nájemní smlouvy sjednají podmínky, za nichž bude výše nájemného za trvání nájemního poměru měněna, pak se dohodli na změně nájemného jinak, než stanoví zákon č. 107/2006 Sb., a pronajímatel musí postupovat podle smluvního ujednání. Za dohodu o možné změně nájemného je třeba považovat i ujednání účastníků o každoročním zvýšení nájemného o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem. Takto sjednané podmínky změny výše nájmu jsou výrazem svobodné vůle účastníků a samotná skutečnost, že pronajímatelka musí dle takových ujednání postupovat, nemůže vést k závěru, že je tímto postupem znevýhodněna. V odůvodnění napadeného rozsudku se Nejvyšší soud vypořádal rovněž s námitkou, že odvolací soud měl stěžovatelku poučit dle § 118a občanského soudního řádu o tom, že věc bude hodnotit po právní stránce jinak.

Stěžovatelka považuje výklad podaný dovolacím soudem za chybný, zejména pokud ujednání o inflační doložce považoval za jinou dohodu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Dle stěžovatelky se totiž toto ustanovení týká jen dohod učiněných po účinnosti předmětného zákona. Především z gramatického výkladu daného ustanovení, které jednostranné zvýšení nájemného umožňuje, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak (zákonodárce zvolil budoucí čas - "nedohodne"), stěžovatelka dovozuje, že dovolací soud připustil retroaktivitu zákona, neboť vztáhnul jeho účinky též na dohodu vzniklou v době, kdy zákon neexistoval. Dle stěžovatelky přitom zákonodárce neměl daným ustanovením na mysli nic jiného než vyjádřit dispozitivnost daného ustanovení, tedy možnost se na zvýšení nájemného dohodnout namísto jednostranného právního úkonu. V opačném případě by jistě byla volena formulace "pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnul jinak". Dovolacím soudem podaný "absurdní" výklad považující inflační doložku za dohodu dle uvedeného ustanovení by například znamenal, že přistoupí-li nájemce prvý rok na dohodu o zvýšení nájemného, ale další rok již nebude ochoten návrh dohody o zvýšení nájemného akceptovat, je možnost zvýšení nájemného jednostranným právním úkonem navždy vyloučena. Když zákon poskytl smluvním stranám možnost se od předmětného ustanovení odchýlit tím, že uzavřou dohodu o zvýšení nájmu, neznamená to, že uzavřením takovéto dohody je možnost použití zákona č. 107/2006 Sb. jednou provždy vyloučena, zde navíc za situace, kdy k dohodě došlo ještě před účinností zákona. Stěžovatelka se dále domnívá, že zákonem č. 107/2006 Sb. předpokládaný jednostranný zásah pronajímatele do existujícího smluvního vztahu je vyvážen nemožností smluvní vztah ukončit jinak než z taxativně vyjmenovaných výpovědních důvodů. Jde tedy o vyvážení omezení smluvní volnosti. Systematickým výkladem předmětného ustanovení, o který se dovolací soud ani nepokusil, došla stěžovatelka k závěru, že chtěl-li by zákonodárce z aplikace zákona č. 107/2006 Sb. vyloučit některou skupinu nájemních vztahů, zařadil by takové omezení do jeho § 1 odst. 2. Konečně stěžovatelka brojí proti tomu, jak se dovolací soud vypořádal s tvrzenou absencí poučení dle § 118a občanského soudního řádu. Tvrdila a prokazovala totiž skutkový stav právě na základě svého názoru, že nájemné může jednostranně zvýšit. Kdyby znala opačný názor odvolacího soudu, mohla v řízení uplatnit i další skutečnosti, zejména že nájemné ve stávající výši je tak nízké, až to činí ujednání o něm neplatným.
Ústavní soud i v tomto řízení předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

Právě v tomto duchu, tedy jako by Ústavní soud byl instančně nadřízen Nejvyššímu soudu a mohl přehodnocovat jeho závěry stran interpretace běžného zákona, stěžovatelka svou ústavní stížnost koncipovala. Na všechny vznesené námitky dal odpověď již napadený rozsudek a na jeho odůvodnění lze víceméně odkázat. K výhradám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.

Jak bylo řečeno, podle § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu, popřípadě později, avšak nikoliv zpětně za období, které uplynulo od 1. ledna daného roku, pokud se s nájemcem na změně nájemného nedohodne jinak. Zákonodárce tímto, oproti mínění stěžovatelky, nechtěl vyjádřit dispozitivnost úpravy, ale to, že jednostranný zásah do smluvního vztahu v podobě navýšení nájemného je možný jen tam, kde účastníci režim změn výše nájemného ve smlouvě nedohodli. Úmysl zákonodárce lze dovodit též z důvodové zprávy k zákonu č. 107/2006 Sb.: "Cílem předloženého návrhu zákona je narovnat dlouhodobé, zejména cenové deformace v oblasti nájemního bydlení, napravit neústavní stav popsaný několika nálezy Ústavního soudu a především vytvořit v průběhu šestiletého období podmínky pro následné efektivní využití smluvního principu v oblasti sjednávání nájemného a jeho změn. Dosažení těchto cílů bude realizováno dočasným znovuzavedením regulace ve formě jednostranného zvyšování nájemného v případě, kdy v této věci nedojde k dohodě mezi nájemcem a pronajímatelem." Občanský zákoník v době přijetí zákona č. 107/2006 Sb. odkazoval stran způsobu výpočtu nájemného a případů, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, na zvláštní předpis. Poté, co byly v důsledku zásahů Ústavního soudu odstraněny z právního řádu cenové předpisy regulující tuto problematiku, zůstalo sjednávání nájemného při uzavírání nájemní smlouvy i jeho změna v průběhu trvání nájemního vztahu věcí dohody smluvních stran. Pokud však k dohodě ve věci změny nájemného nedošlo, nebyl k dispozici žádný postup, prostřednictvím něhož by bylo možné takové změny dosáhnout. To nečinilo problémy u nově uzavíraných smluv, ale v případech tzv. nesjednaného nájemného v bytech, k nimž nájemci získali užívací právo před rokem 1992 nebo na které právo nájmu přešlo, již ano. Když nebyli nájemci ochotni přistoupit na dohodu o zvýšení nájemného, toto stagnovalo a jeho reálná hodnota na úkor práv pronajímatelů klesala. Tyto deformace chtěl zákonodárce zmírnit, proto přijetím předmětného zákona cenu tímto způsobem dočasně reguloval. Respektoval přitom princip smluvní volnosti předpokládající, že výše nájemného při uzavírání nové nájemní smlouvy a změna nájemného v průběhu trvání nájemní smlouvy se stanoví primárně dohodou mezi nájemcem a pronajímatelem. Případy, kdy byl tento parametr účastníky dohodnut, proto z působnosti zákona č. 107/2006 Sb. logicky vyloučil. Zákon tedy dopadl jen na ty právní vztahy, které "postihlo" zrušení cenových předpisů o nájemném. Retroaktivní, jak se stěžovatelka domnívá, přitom není, neboť nájemného plněného před okamžikem své účinnosti se nedotýká. Nelze souhlasit ani s argumentem, že možnost jednostranně zvyšovat nájemné postupem dle zákona č. 107/2006 Sb. je dána i v případech, kdy byl režim modifikace plnění stranami smlouvy dohodnut, neboť to má vyvážit omezení daná stěžovateli pro případ ukončení nájmu výpovědí. Tato omezení naopak mají vyvážit slabší postavení nájemce a zabránit, aby pronajímatel nemohl zneužít možnosti jinak jednoduchého ukončení nájmu k nátlaku na nájemce za účelem opatření nepřiměřených výhod v rámci smluvního vztahu. Jak bylo řečeno, zákon má pronajímatele chránit proti tomu, aby v důsledku vývoje pravidel v oblasti cenové regulace nájmů a jejich zakonzervování nenesl nepřiměřené břemeno neospravedlnitelné veřejným zájmem. V posuzované věci si nájemné včetně inflační doložky stěžovatelka s nájemci volně sjednala, a to samozřejmě s rizikem, že po čase bude mít o lukrativnosti tohoto ujednání pochyby. Samy tyto pochybnosti ovšem možnost pro jednostranné zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. otevřít nemohou.

Pokud jde o námitku chybného procesního postupu způsobeného nepoučením ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, dovolací soud adekvátně svůj výklad procesního pravidla zdůvodnil. Proti interpretaci, že postup dle uvedeného ustanovení přichází do úvahy leda tehdy, pokud tvrzení účastníků a navržené, resp. provedené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci, a naopak poučení není potřeba, když tvrzení a provedené důkazy pro objasnění skutkové stránky postačují, byť by byl právní názor soudu na věc jiný, není z hlediska ústavnosti co namítat. Navíc nejde o žádné výkladové novum, jak dovolací soud stěžovatelce odkazy na předchozí judikaturu doložil.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán zásah do tvrzených ani jiných základních práv stěžovatelky, byl její návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.