II. ÚS 2464/15
II.ÚS 2464/15 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 30 Cdo 5287/2014-72, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013 č. j. 36 Co 81/2013 -51 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. května 2013 č. j. 5 C 173/2012-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.

2. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 5 C 173/2012.

3. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2013 č. j. 36 Co 81/2013-51 potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 5 C 173/2012-30, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Hasičského záchranného sboru SK Nymburk (dále jen "HZS") spočívajícího v násilném otevření bytu užívaném stěžovatelkou. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Městský soud dovodil, že stěžovatelka v řízení nedostála ani povinnosti tvrdit a prokázat vznik újmy a příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, neboť z rozporuplných tvrzení ohledně pochybení jednotky HZS nelze dovodit, jaká újma, která by měla být odškodněna, u stěžovatelky nastala.

4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 5287/2014-72 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy spočívající v tom, že obecné soudy chybně uzavřely, že jednání orgánu vedlejší účastnice - příslušníků HZS (kteří v rozporu se zásadou subsidiarity a proporcionality, bez souhlasu stěžovatelky a v její nepřítomnosti rozhodli o násilném otevření bytu užívaném stěžovatelkou, aniž by si předtím zjistili běžně používaným postupem HZS skrze okna bytu, zdali v tomto bytě opravdu dochází k úniku vody) nelze považovat za nesprávný úřední postup orgánu vedlejší účastnice. Stěžovatelka je toho názoru, že postup jednotky HZS byl nesprávným úředním postupem.

6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se dopustily zjevné libovůle při aplikaci § 5 odst. 2 zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Stěžovatelka dále namítá, že nesprávné právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka namítá existenci opomenutých důkazů a právně rozhodných skutečností. Obecné soudy se podle ní nezabývaly jejími námitkami a argumentací. Stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1388/2012, které lze analogicky použít v její věci. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, ačkoli otázka zásadního právního významu, kterou formulovala (zda je správným úředním postupem organizační složky vedlejší účastnice jednání příslušníků HZS, kteří rozhodovali o otevření bytu, užívaného stěžovatelkou navzdory tomu, že sami příslušníci HZS konstatovali, že nešlo o zásah, který by nesnesl odkladu), dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky odmítl uvedenou otázkou zabývat v rozporu s jeho povinností sjednocovatele výkladové soudní praxe a tvůrce nové judikatury.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně dovodily, že jednotka HZS se nedopustila nesprávného úředního postupu.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

12. Ústavní soud se v souzené věci ztotožňuje se závěry obecných soudů, které postup jednotky HZS neshledaly nesprávným. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že stěžovatelka v řízení nedostála ani povinnosti tvrdit a prokázat vznik újmy a příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Městský soud výstižně poukázal na to, že sama stěžovatelka nemá zcela ujasněno, v čem tvrzená protiprávnost postupu jednotky HZS měla vlastně spočívat, když z rozporuplných tvrzení stěžovatelky ohledně pochybení jednotky HZS nelze dovodit, jaká újma, která by měla být odškodněna, u stěžovatelky nastala za situace, kdy stěžovatelka tvrdí, že jednotka HZS měla byt otevřít, současně jej neměla otevřít, měla do bytu vniknout oknem, resp. neměla do bytu vniknout vůbec a čekat, až se stěžovatelka dostaví. Z náznaků obsažených v tvrzení stěžovatelky městský soud dovodil, že nejvíce stěžovatelce vadila skutečnost, že do bytu se dostal soused. Pak je podle městského soudu ovšem zcela zřejmé, že mezi počínáním jednotky HZS a tímto následkem není dána příčinná souvislost, protože soused do bytu vstoupil až za asistence Policie České republiky. Uvedené závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

13. Ústavní soud dále konstatuje, Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a učinil správný závěr o nepřípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka ve svém dovolání vymezila řadu otázek. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak z dovolání není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Stěžovatelka namítala nesprávné posouzení spočívající v tom, že rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje požadavky řádného odůvodnění, je nepřezkoumatelný a že oba soudy pominuly skutková tvrzení, důkazní návrhy a právní argumentaci stěžovatelky. Nejvyšší soud uzavřel, že nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výše uvedeném směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládaly ani další stěžovatelkou vymezené otázky, neboť uvedenými otázkami stěžovatelka zpochybňovala závěr soudů nižších stupňů, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací soud však své rozhodnutí postavil na závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala ani jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu; kromě existence nesprávného úředního postupu stěžovatelka neprokázala ani vznik újmy ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1388/2012 řešící otázku příčinné souvislosti a způsobení škody jedinou příčinou neshledal Ústavní soud případným s ohledem na závěr obecných soudů, že stěžovatelka sama nemá zcela ujasněno, v čem tvrzená protiprávnost postupu jednotky HZS měla vlastně spočívat.

15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.