II. ÚS 2458/10
II.ÚS 2458/10 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Černomořská 419/10, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 3 Tdo 224/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2009 sp. zn. 6 To 240/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2009 sp. zn. 4 T 112/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť postupem porušujícím čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 4 T 112/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (č. l. 138) byl obžalovaný S. G. uznán vinným, že v červnu roku 2006 v přesněji nejištěné době v pobočce České spořitelny, a. s. (dále jen "Česká spořitelna"), při žádosti o hotovostní úvěr ve výši 150 000 Kč, předložil falešné potvrzení o zaměstnání ze společnosti Agentura B-Bomton connection, spol. s. r. o. s měsíčním příjmem ve výši 28 120 Kč, i když u této společnosti nikdy nepracoval, a tak se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu při sjednávání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje a způsobit tímto činem škodu nikoliv malou, avšak k dokonání činu nedošlo, čímž spáchal pokus trestného činu úvěrového podvodu dle §§ 8 odst. 1, 250b odst. 1 a 3 tr. zák. Stěžovatel, který měl pracovnici České spořitelny sdělit, že za ní posílá odsouzeného jako svého zaměstnance žádajícího o poskytnutí půjčky, byl obžaloby zproštěn, ovšem k odvolání státní zástupkyně městský soud napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně, jelikož nalézací soud mj. přehlédl skutečnost, že z několika výpovědí učiněných svědkyní - pracovnicí banky - vyplývá, že stěžovatele poznala. Též řádně nezhodnotil, že z výpovědi svědkyně je naprosto zřejmé, že právě od osoby, která se jí představila jako stěžovatel, věděla o spojení obžalovaného se stěžovatelem, tedy, že tento jí byl doporučen, resp. poslán stěžovatelem. Navíc oba obžalovaní zamlčovali dlouho tak podstatnou skutečnost, že mezi nimi byl vztah příbuzenský. Uložil mu též další povinnosti, pokud jde o některé neobjasněné skutkové okolnosti případu. Soud I. stupně se vůbec nevypořádal též s tím, jak mohl obžalovaný G. vědět o skutečnosti, že má stěžovatel hypoteční úvěr u České spořitelny a navíc znát jméno jeho osobního bankéře. Navazující (a již odsuzující) rozsudek obvodního soudu (č. l. 177) byl opět zrušen pro nerespektování pokynů odvolacího soudu stran dokazování (č. l. 200), stěžovatel byl stejně nakonec uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu ve stadiu pokusu a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku (č. l. 283), přičemž rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto, že bude odsouzen toliko k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ze skutkové věty rozhodnutí soudu II. stupně vyplývá, že stěžovatel jednal v úmyslu usnadnit hlavnímu pachateli získání úvěru pomocí uvedení nepravdivých údajů o jeho příjmu, když telefonátem zaměstnankyni České spořitelny nepravdivě uvedl, že se jedná o jeho zaměstnance. Jeho úmysl tak jednoznačně směřoval k tomu, aby zaměstnankyně banky již tyto údaje dále neprověřovala a pachateli poskytla úvěr na základě nepravdivě uvedených údajů, což je rozhodné pro posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu, přičemž toto právní posouzení obstojí v dovolatelem namítaném testu proporcionality. Dovolatel zjevně nemohl tušit, jakým způsobem si banka uvedené údaje ověří, a domníval se, že uvedením nepravdivého údaje spočívajícího v tom, že pachatel je jeho zaměstnancem, usnadní získání úvěru hlavnímu pachateli. Jeho telefonát tedy nebyl bezprostřední příčinou trestného činu hlavního pachatele, nicméně dovolatel jednal ve zjevném úmyslu mu pomoci tento trestný čin uskutečnit. Podle Nejvyššího soudu učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze, přičemž učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Ač stěžovatel nesouhlasil se skutkovými zjištěními, které učinily obecné soudy, tj. že by kdykoli ve věci odsouzeného S. G. (dále jen "odsouzený") kontaktoval pracovnici České spořitelny a sděloval jí, že za ní posílá odsouzeného jako svého zaměstnance žádajícího o poskytnutí půjčky, v ústavní stížnosti nebrojil proti zjištěným skutečnostem a jako předmět své ústavní stížnosti vymezil otázku, zda skutek, který je mu kladen za vinu, může obstát v testu proporcionality trestněprávní represe. Podle jeho názoru obecné soudy především nedostatečně posoudily nebezpečnost jednání stěžovatele. Jednání stěžovatele spočívající v telefonátu s nepravdivým obsahem vykazuje vzhledem ke všem skutečnostem případu nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost a nemůže tudíž naplnit materiální znak trestného činu. Úvěr po telefonu totiž není možné sjednat a telefonický hovor může mít na sjednání úvěru pouze ten vliv, že vím, že klient přijde. Telefonický hovor může sloužit pro Českou spořitelnu maximálně jako forma objednání se do banky, nikoli jako relevantní skutečnost rozhodná pro sjednání úvěru. Předmětná informace nemohla být relevantní pro sjednání úvěru. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel nevyplnil a ani nepodepsal "Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu." Samotný telefonát nebyl v objektivní poloze vůbec způsobilý ohrozit zájmy chráněné trestním zákoníkem. Stěžovatel na tomto místě odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05. Obecné soudy aplikovaly uvedení nepravdivého údaje mechanicky, aniž by přihlédly k jeho funkci při ochraně úvěrového vztahu. Pakliže by trestněprávní prostředky měly být užívány k zabránění telefonických hovorů s nepravdivým obsahem v souvislosti s úvěrovými vztahy, potom by peněžní ústavy mohly zcela rezignovat na běžnou ochranu svých práv. Obecné soudy proto postupovaly v rozporu s principem proporcionality trestní represe. Vůbec se nezabývaly materiální stránkou jednání stěžovatele a postupovaly čistě formalisticky a jejich rozhodnutí nemůže obstát ani z hlediska principu proporcionality. Bylo stíháno jednání, které předchází samotnému sjednávání úvěrové smlouvy a nemá na něj žádný reálný dopad. Odsouzení za jednání je proto zcela nepoměrné k reálné hrozbě, která mohla telefonickým rozhovorem vzniknout. Pro stěžovatele má skutečnost ztráty bezúhonnosti podstatný vliv, neboť snižuje jeho důvěryhodnost jako podnikatele a vylučuje jeho působení ve statutárních orgánech společností. Tato újma je zcela nepřiměřená a přesahuje pozitiva veřejného zájmu na odsouzení stěžovatele.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel taková pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1748/08 ze dne 17. 4. 2009 (N 88/53 SbNU 117) Ústavní soud uvedl, že "v případě tohoto trestného činu "zákonodárce kriminalizoval ne toliko vyvolání majetkových poruch jako v případě obecného podvodu dle § 250 odst. 1 tr. zák., ale již "předpolí" takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestné činy podle § 250a a 250b tr. zák. tedy mají charakter tzv. trestných činů předčasně dokonaných, jejichž skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, která by jinak měla ráz pouhé přípravy či pokusu." Subjektivní stránka těchto trestných činů spočívá v úmyslném zavinění vztahujícím se k uvedení nepravdivých údajů (či k zamlčení podstatných údajů) při sjednávání uvedených smluv. Nevyžaduje se tedy sám úmysl vylákat pojistné plnění či úmysl způsobit škodu věřiteli nesplácením úvěru. S ohledem na znění článku 8 odst. 2 věty druhé Listiny i roli trestního práva jako ultima ratio ovšem Ústavní soud zdůraznil, že "při posuzování, zda byla naplněna skutková podstata úvěrového podvodu či podvodu pojistného dle § 250a a 250b trestního zákona, je třeba ze strany orgánů činných v trestním řízení věnovat mimořádnou pozornost otázce naplnění materiálního znaku trestného činu - dostatečného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1 a 4 tr. zák. [srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (N 31/21 SbNU 273, 127/2001 Sb.), sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407); dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Způsob, jakým jsou uvedené skutkové podstaty formulovány, klade vysoké nároky na postup obecných soudů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu., resp. § 125 odst. 1 tr. řádu, přičemž jednotlivé formální znaky uvedených trestných činů musejí být s ohledem na subsidiární roli trestní represe a humánní charakter demokratického trestního práva vykládány restriktivně. Zejména je třeba zdůraznit zásadu odpovědnosti jen za zavinění ("nullum crimen sine culpa"), jež je odpovědností subjektivní ve smyslu § 3 odst. 3, § 4 a 6 trestního zákona."

Uvedeným zásadám se obecné soudy při svém rozhodování nezpronevěřily. Ústavní soud se předně ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že stěžovatel "jednal v úmyslu usnadnit hlavnímu pachateli získání úvěru pomocí uvedení nepravdivých údajů o jeho příjmu, když telefonátem [příslušné] zaměstnankyni České spořitelny nepravdivě uvedl, že se jedná o jeho zaměstnance. Jeho úmysl tak jednoznačně směřoval k tomu, aby zaměstnankyně banky již tyto údaje dále neprověřovala a pachateli poskytla úvěr na základě nepravdivě uvedených údajů, což je rozhodné pro posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu (...)." Ústavní soud na tomto místě upozorňuje, že se úmyslné zavinění vztahovalo k uvedení nejen údajů formálně kvalifikovatelných jako nepravdivých, nýbrž též klíčových pro možnost získání úvěru [tj. existence zaměstnaneckého poměru vůbec: stěžovatel do České spořitelny posílal odsouzeného jako svého zaměstnance a ten se také k osobní bankéřce stěžovatele dostavil. Podle jejího svědectví měl stěžovatel navíc uvádět, že vzhledem k nepřítomnosti účetní mu podepíše potvrzení o zaměstnání sám. Předmětné potvrzení bylo opatřeno razítkem dané firmy, jíž byl stěžovatel majitelem.]. Poskytovatel úvěru by z takto zaměstnavatelem potvrzené existence zaměstnaneckého poměru ve spojení s na to navazujícím potvrzením o zaměstnání s fingovanou výší příjmů mohl opřít svou úvahu stran bonity klienta a návratnosti požadovaných finančních prostředků [za zaměstnance se zavazuje zaměstnavatel, který je klientem bankovního ústavu, a tak může využít důvěry mezi nimi vzniklé], což by vedlo k jeho ochotě uzavřít úvěrový vztah, k čemuž nakonec s ohledem na pozornost poskytovatele nedošlo. Nelze izolovat samotný telefonický rozhovor od dalších kroků, které nutně musely po něm nastat a které také stěžovatel musel předvídat, když sám bankovní poradkyni o nich referoval (přinesení potvrzení). Právě fakt, že stěžovatel klamal svou bankovní poradkyni o takto klíčovém údaji (zaměstnanecký poměr), přičemž musel být srozuměn s tím, že při žádosti o úvěr bude pak jeho údajný zaměstnanec nucen vykázat jím podepsané potvrzení o zaměstnání s nepravdivou výší příjmů, odůvodňuje závěr obecných soudů stran jisté, ač nikterak vysoké, nebezpečnosti stěžovatelova jednání pro společnost (srov. str. 7 odůvodnění odvolacího soudu). Míra, v níž se nepravdivé údaje poskytnuté stěžovatelem odlišovaly od skutečnosti, byla v nyní projednávané věci dostatečná pro překročení laťky trestnosti.

Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelovými úvahami, že "samotný telefonát nebyl v objektivní poloze vůbec způsobilý ohrozit zájmy chráněné trestním zákoníkem, neboť může sloužit maximálně jako forma objednání se do banky", jelikož z běžné praxe je známo, že bankovní domy žádají kromě potvrzení zaměstnavatele o příjmech i kontakt na něj, aby si případně mohly u něj relevantní údaje potvrdit, čehož chtěl stěžovatel využít zaručením se za odsouzeného jako svého zaměstnance. Obchodní vztahy přitom fungují na základě důvěry, neboť "uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi (...) základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti" (nález sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007, N 185/47 SbNU 429). Právě této důvěry bankovního domu ke svému klientovi mělo být v projednávané věci stěžovatelem využito, přičemž stěžovatel si byl vědom toho, že telefonické ujištění ohledně pracovního poměru odsouzeného bude doprovázeno jím podepsaným potvrzením o zaměstnání s nepravdivou výší příjmů. Jeho argument, že by "peněžní ústavy mohly tímto způsobem (...) rezignovat zcela na běžnou ochranu svých práv", nese znaky účelovosti a je v rozporu s výše uvedeným principem důvěry. Dovedeno do důsledků, tento názor by "dovoloval" - bez jakékoliv sankce (ačkoliv ta musí být vzhledem ke společenské nebezpečnosti nutně drobná) - třetím osobám (údajným zaměstnavatelům) poskytovat nepravdivě jednu z klíčových informací (existence pracovního poměru ve spojení s na to logicky navazujícím potvrzením o zaměstnání s výší příjmů) stran klientovy bonity, a přesouval by tak zbytečně břemeno na bankovní ústavy, resp. (v reakci na to) spíše pak na žadatele o úvěr. Nejvyšší soud se nemýlil, pokud uvedl, že stěžovatel "zjevně nemohl tušit, jakým způsobem si banka uvedené údaje ověří, a domníval se, že uvedením nepravdivého údaje spočívajícího v tom, že pachatel je jeho zaměstnancem, usnadní získání úvěru hlavnímu pachateli."

Nyní projednávaná věc se skutkově odlišuje (k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo, což nicméně nemá rozhodující vliv na nebezpečnost jednání odsouzeného a stěžovatele) od stěžovatelem namítaného nálezu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289), v němž Ústavní soud uvedl, že "zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu nenašly naplnění." Tento odkaz neobstojí rovněž z toho důvodu, že zatímco v tehdy projednávané kauze stěžovatel dosahoval příjmů uvedených v předloženém potvrzení (avšak z jiných zdrojů) a potvrzení o výši příjmu nepotřeboval díky prověření své bonity, v nyní projednávané věci odsouzený uvedl, že se nacházel ve finančních problémech (č. l. 14) a pobíral měsíční mzdu ve výši 8 000 Kč (č. l. 114), a proto bylo jeho jednání potencionálně (došlo-li by k uzavření úvěrové smlouvy) způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Nadto v tehdy projednávané věci ani nebylo objasněno naplnění znaku zavinění [resp. nakolik mohlo být vůbec stěžovatelovo jednání stran vyplnění potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance legitimováno vírou, že jedná dle pokynů věřitelky]. Lze ovšem souhlasit s názorem obecných soudů, že adekvátním trestem s ohledem na všechny okolnosti případu byl trest obecně prospěšných prací, přičemž Ústavní soud stěžovateli připomíná, že na pachatele, jemuž byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno (§ 45a odst. 5 tr. zák.).

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.