II. ÚS 2455/09
II.ÚS 2455/09 ze dne 12. 6. 2012

N 119/65 SbNU 565
Podmínky pro uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. června 2012 sp. zn. II. ÚS 2455/09 ve věci ústavní stížnosti P. J. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. Nc 13675/2004-23 ze dne 28. února 2005 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 493/2005-43 ze dne 31. ledna 2006, jimiž byla nařízena exekuce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. Nc 13675/2004-23 ze dne 28. února 2005 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 493/2005-43 ze dne 31. ledna 2006 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel stručně zrekapituloval dosavadní průběh exekučního řízení, které bylo nařízeno napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 na podkladě exekučních titulů vydaných cizozemským soudem. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že jeho obrana v exekučním řízení před obecnými soudy spočívala v tvrzení, že o probíhajícím nalézacím řízení před Úředním soudem v Chamu nevěděl, řízení se tak nemohl účastnit. Namítá, že exekuční titul mu nebyl nikdy doručen, neboť o jeho existenci se dozvěděl až v okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce, přičemž v exekučním titulu jako účastník ani nebyl dostatečně označen tak, jak vyžaduje český právní řád. Z rozhodnutí Úředního soudu v Chamu je dle něj patrné, že soudu samotnému nebylo známo místo pobytu stěžovatele, přesto mu neustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu, rozhodl rozsudkem pro zmeškání a v rozsudku vyznačil jako den doručení datum 18. prosince 1998 a ještě téhož dne vydal žalobci potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že takový exekuční titul neměl být vnitrostátním soudem uznán pro rozpor s veřejným pořádkem [§ 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v rozhodném znění (dále též "ZMPS")], a odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/05 ze dne 25. dubna 2006 (N 91/41 SbNU 163).

II.

3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 vedený pod značkou Nc 13675/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti.

4. Shora označeným usnesením nařídil Obvodní soud pro Prahu 3 na návrh vedlejšího účastníka, oprávněného H. S., bytem ve Spolkové republice Německo, exekuci na základě vykonatelného rozsudku Úředního soudu v Chamu sp. zn. 2 C 0180/96 ze dne 3. prosince 1998 a vykonatelného usnesení téhož soudu o stanovení nákladů sp. zn. 2 C 0180/96 ze dne 13. ledna 1999 (dále též "exekuční tituly") k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 4 916,11 EUR s úrokem ve výši 10 % z této částky od 6. dubna 1994 do zaplacení a náhrady nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 526,59 EUR s úrokem ve výši 4 % z této částky od 14. prosince 1998 do zaplacení, jakož i k uspokojení nákladů oprávněného a nákladů exekuce, které budou určeny (výrok I). Soud současně pověřil provedením exekuce JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6, se sídlem Čistovická 11, Praha 6, (výrok II) a stěžovateli jako povinnému uložil, že nesmí po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem, včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Soud ve výroku rovněž uvedl, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný (výrok III).

5. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí o nařízení exekuce, obvodní soud vycházel z písemných vyhotovení rozhodnutí Úředního soudu v Chamu, která byla předložena vedlejším účastníkem a opatřena apostilou a úředním překladem rozhodnutí. Z potvrzení vyznačeného na cizozemském rozsudku pro zmeškání obvodní soud dovodil, že jeho vyhotovení bylo doručeno zástupci vedlejšího účastníka dne 4. prosince 1998 a stěžovateli dne 18. prosince 1998, přičemž téhož dne bylo vedlejšímu účastníku vydáno za účelem nuceného výkonu rozhodnutí. Ze vzpomínaného usnesení o stanovení nákladů ze dne 13. ledna 1999 soud prvního stupně zjistil, že bylo stěžovateli doručeno z úřední povinnosti dne 28. ledna 1999 a rovněž vydáno vedlejšímu účastníkovi za účelem nuceného výkonu rozhodnutí. Soud dále ve svém rozhodnutí o nařízení exekuce konstatoval, že exekuční tituly byly vydány přede dnem 1. března 2002, kdy vstoupilo v platnost nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, proto jej v dané věci neaplikoval a dále ve věci postupoval podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, konkrétně se zabýval splněním podmínek zakotvených v ustanovení § 63. Soud přitom dospěl k závěru, že exekuční tituly byly podle potvrzení doručeny vedlejšímu účastníkovi i stěžovateli, soud neměl pochybnosti o jejich totožnosti, a protože neshledal žádné důvody bránící výkonu cizího rozhodnutí uvedené v § 64 zákona č. 97/1963 Sb., přihlédl k exekučním titulům vydaným ve Spolkové republice Německo a vyvodil z nich stejné právní důsledky, jako kdyby šlo o rozhodnutí českého justičního orgánu.

6. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, v němž zpochybnil vykonatelnost exekučních titulů a namítal, že mu o řízení, které předcházelo vydání exekučních titulů Úředním soudem v Chamu, nebylo nic známo, soud s ním v této věci nejednal a ani exekuční tituly mu nikdy tento soud nedoručil. Tvrdil, že označení žalovaného bylo v exekučních titulech nedostatečné a exekuční soud takový nedostatek nemohl zhojit výzvou vedlejšímu účastníkovi, aby povinnou osobu z exekučního titulu blíže identifikoval.

7. Usnesením ze dne 31. ledna 2006 č. j. 19 Co 493/2005-43 Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, když námitky stěžovatele neshledal opodstatněnými. Odvolací soud dospěl k závěru, že totožnost žalovaného a povinného z exekučních titulů je dána, neboť se jedná o jméno stejné, odlišuje se jen tím, že je psáno česky nebo německy. Uvedl, že není podmínkou, aby povinný z exekučního titulu byl označen adresou, na níž je hlášen k trvalému pobytu, a není vyloučeno, aby adresa byla v nalézacím a exekučním řízení odlišná. Odvolací soud považoval za vyvrácenou také námitku, že stěžovatel o nalézacím řízení nevěděl a exekuční tituly mu nebyly doručeny, neboť ta byla dle odvolacího soudu vyvrácena samotnými exekučními tituly opatřenými apostilou, na nichž Úřední soud v Chamu vyznačil data doručení i vykonatelnosti, s tím, že z těchto údajů soud při nařízení exekuce vychází. Ohledně námitky pravomoci a příslušnosti nalézacího soudu vyjádřil bez dalšího úvahu, že pokud německý soud rozhodoval o pohledávce německé firmy vůči české fyzické osobě, nelze z toho automaticky nedostatek pravomoci dovozovat. K tomu dodal, že ve věcech s cizím prvkem se pravomoc soudu obvykle odvozuje od jeho příslušnosti, která může být v majetkových sporech účastníky dohodnuta.

8. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, jež obsahově korespondovalo s projednávanou ústavní stížností včetně poukazu na judikaturu Ústavního soudu. Usnesením ze dne 29. června 2009 č. j. 20 Cdo 2468/2007-60 bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, avšak hodnocením námitek k takovému závěru podle něj nebylo možné dospět. Uvedl, že nebylo žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe, zejména pokud jde o závěr stran vad v označení účastníků řízení ve vykonávaném rozhodnutí. K námitce vykonatelnosti exekučního titulu v souvislosti se samotným jeho doručením stěžovateli dospěl dovolací soud k závěru, že stěžovatel založil uvedené tvrzení na vlastní skutkové verzi, odlišné od zjištění, ke kterému dospěl odvolací soud. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytkl pochybení při šetření okolností doručení exekučního titulu, pak jde podle dovolacího soudu o námitku vady řízení, která nemůže být způsobilým dovolacím důvodem v dané věci. Tvrzení stěžovatele, že mu postupem Úředního soudu v Chamu byla odňata možnost řádně se účastnit řízení, dovolací soud podřadil pod námitku zmatečnosti řízení a podotkl, že ta může být v dovolacím řízení úspěšně uplatněna pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Dovolací soud dodal, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení exekučního řízení nepřenášejí, jak ve své rozhodovací praxi již vysvětlil.

III.

9. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně zdůraznil, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo napadeno, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že dovolání bylo odmítnuto s odkazem na publikovanou judikaturu, a to především usnesení ze dne 29. srpna 2001 sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25, a usnesení ze dne 5. května 2000 sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod poř. č. 123. S odkazem na výše uvedené proto Nejvyšší soud uvedl, že jsou zde důvody, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

11. Podle Městského soudu v Praze stěžovatel přednesl v ústavní stížnosti totožnou argumentaci jako v odvolacím řízení. Odvolací soud proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se s námitkami stěžovatele vypořádal.

12. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl ve svém vyjádření, že postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a náležitě zkoumal, zda předložené exekuční tituly jsou vykonatelné po formální a materiální stránce. Ohledně namítaných vad v označení účastníků nalézacího řízení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Soud podotkl, že stěžovatel sice tvrdí, že na adrese P., okres Praha-východ, (uvedené v exekučním titulu) nikdy neměl trvalé bydliště, avšak zamlčel, že na této adrese má své sídlo společnost, v níž je stěžovatel jednatelem a jediným společníkem, přičemž před rokem 2007 zde měla společnost dlouhodobě svoji provozovnu. K ostatním námitkám stěžovatele soud prvního stupně dodal, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo nedoručení exekučních titulu či žaloby namítáno a stěžovatel tak učinil až před soudem odvolacím.

13. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.

14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli, který ve svém následném podání vyjádřil opětovně nesouhlas s uvedenými závěry obecných soudů a zdůraznil, že zjištění odvolacího soudu ohledně doručení exekučních titulů neumožňovala učinit závěr o tom, že se rozhodnutí dostala do dispoziční sféry stěžovatele. Odvolací soud svůj závěr o vykonatelnosti rozhodnutí zdůvodnil pouze odkazem na samotná rozhodnutí opatřená doložkou vykonatelnosti, který je však podle stěžovatele zcela nedostatečný, neboť soud měl vycházet ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popř. ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které měl provést sám nebo prostřednictvím soudu dožádaného. Odvolací soud se nijak nezabýval a nevypořádal s otázkou, zda uznání cizozemských rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv není v rozporu s veřejným pořádkem České republiky.

15. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.

16. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

18. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny následkem ústavně nekonformní interpretace jednoduchého práva.

19. Ústavní soud ustáleně judikuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace.

20. V posuzované věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů tím, že tyto nedostály své povinnosti náležitým způsobem ověřit, zda byly splněny předpoklady pro uznání a výkon cizozemského soudního rozhodnutí. Obecné soudy sice zcela správně vyhodnotily, že na daný případ je nutno aplikovat příslušná ustanovení ZMPS, konkrétně § 63 a 64, a nikoli nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, což také patřičným způsobem zdůvodnily, ovšem v rámci vyhodnocení požadavků kladených zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním pochybily, když se důsledně nezabývaly podmínkou uvedenou v ustanovení § 64 písm. c), jíž je požadavek, aby účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, nebyla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména mu musí být doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, popř. aby byl odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou. Porušením této své povinnosti vyplývající z práva jednoduchého obecné soudy současně porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.

21. Jak je dobře patrné z odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, ten sice konstatoval, že předmětný cizozemský rozsudek byl doručen žalovanému, tedy stěžovateli, dne 18. prosince 1998 a usnesení o vyčíslení (stanovení) nákladů řízení dne 28. ledna 1999, avšak na splnění vzpomínaných podmínek pro uznání daného cizozemského rozhodnutí usoudil toliko z údajů uvedených na apostilační doložce, ze které však vůbec nevyplývá, zda řízení před německým soudem nebylo zatíženo vadami uvedenými ve zmíněném ustanovení § 64 písm. c). Přitom již ze samotné skutečnosti, že se v tomto případě jednalo o rozsudek pro zmeškání (Versäumnisurteil), v němž je stěžovatel jako účastník řízení, žalovaný, označen, pokud jde o aktuální adresu trvalého pobytu, "nyní přestěhován neznámo kde" (jetzt unbekannt verzogen), jsou patrné přinejmenším velmi vážné pochybnosti o splnění podmínky uvedené v ustanovení § 64 písm. c).

22. Nadto z přiloženého usnesení o nákladech řízení před německým soudem je zcela zřejmé, že bylo doručováno "z úřední povinnosti", tedy jiným způsobem než do vlastních rukou, jak to vyžaduje § 64 písm. c) ZMPS. Přesto se obecné soudy otázkou doručení vůbec nezabývaly a odkázaly toliko na data doručení, jak vyplývají z přiložené apostilační doložky. Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout, že údaje o datech doručení uváděné na exekučních titulech nasvědčují tomu, že v daném případě mohlo být doručováno veřejnou vyhláškou ve smyslu § 206 odst. 2 německého civilního soudního řádu (Zivilprocessordnung) v tehdy platném znění (tj. ve znění do 31. prosince 2001), podle kterého se písemnost pokládala za doručenou, jestliže od jejího vyvěšení na úřední desce soudu uplynula lhůta dvou týdnů, čemuž naprosto zřetelně odpovídá časové rozpětí mezi datem rozhodnutí soudu (3. prosince 1998), resp. datem doručení právnímu zástupci žalobce (vedlejšího účastníka; 4. prosince 1998), a datem doručení stěžovateli (18. prosince 1998). Nelze tudíž vyloučit, že doručení exekučních titulů stěžovateli se zakládá na zákonné fikci zakotvené v německém procesním předpisu v rozhodném znění. Je však povinností obecných soudů zhostit se povinnosti zjistit způsob doručení a toto zjištění poměřit dispozicí právní normy obsažené v § 64 písm. c) ZMPS. Této povinnosti ovšem obecné soudy nedostály. Lze proto uzavřít, že právní závěr obvodního soudu o údajném splnění podmínek podle § 64 ZMPS je v extrémním rozporu se zjištěními, která vyvěrají ze samotných exekučních titulů.

23. Tvrzení obvodního soudu v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně nevznesl námitku, že mu vykonávané rozhodnutí či žaloba nebyly doručeny, je bez významu, resp. jde dokonce o asperaci porušení práva na spravedlivý proces. Ustanovení § 63 a 64 ZMPS představují procesněprávní normy kogentního charakteru, podle nichž soud postupuje bez ohledu na to, zda účastník řízení námitky opírající se o uvedené právní normy vznáší nebo ne. I když to žádný z účastníků nenavrhne, není soud zbaven povinnosti náležitě prošetřit splnění všech požadavků kladených na uznání cizozemských rozhodnutí tím kterým aplikovatelným normativním právním aktem, v daném případě zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním. Lhostejno přitom, s jakými obtížemi je zjišťování informací potřebných pro posouzení souladu s danými podmínkami spojeno.

24. Své povinnosti chránit základní právo na spravedlivý proces nedostál však ani soud odvolací. Stěžovatel, který se o nařízené exekuci zjevně dověděl teprve poté, co mu bylo doručeno shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 o nařízení exekuce, ve svém odvolacím návrhu argumentoval tím, že mu exekuční tituly nebyly doručeny a že se řízení vedlo zcela bez jeho účasti, což podrobněji rozvedl (viz č. l. 29 a 30). V reakci na tyto odvolací námitky nicméně Městský soud v Praze poznamenal, že tyto námitky jsou vyvráceny samotnými exekučními tituly, opatřenými apostilou, na nichž Úřední soud v Chamu vyznačil data doručení rozhodnutí i jejich vykonatelnost, a že z těchto údajů soud při nařízení exekuce vychází. Takový přístup odvolacího soudu tak ve světle řečeného opět není možné pokládat za ústavně konformní, když z exekučních titulů vlastně plyne závěr opačný, tudíž i právní závěr soudu druhého stupně je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.

25. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a naříkaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.