II. ÚS 2446/17
II.ÚS 2446/17 ze dne 17. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 13 Co 460/2016-195, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pro namítaný zásah do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a pro nerespektování nejlepšího zájmu dítěte v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. V řízení předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti byla rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 3. 2016, č. j. 15 Nc 73/2013-152, nezletilá dcera stěžovatelky (nar. 2008) svěřena do péče matky (výrok I.), otci nezletilé R. J. byla stanovena povinnost přispívat na její výživu částkou 3.200 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2013 a od 1. 9. 2015 částkou 3.800 Kč měsíčně (výrok II.). Dlužné výživné za období od 1. 3. 2013 do 10. 3. 2016 ve výši 25.000 Kč pak měl otec splácet v měsíčních splátkách ve výši 1.000 Kč s běžným výživným (výrok III.). Otci bylo uděleno oprávnění stýkat se s nezletilou každý lichý kalendářní týden ve čtvrtek od 16:00 do 19:00 hod, každý sudý kalendářní týden od pátku 17:00 hod do neděle 17:00 hod, jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu, o Vánocích od 10:00 dne 25. 12. do 19:00 dne 30. 12., v sudém kalendářním roce o Velikonocích od neděle od 10:00 hod do pondělí do 19:00 hod (výrok IV.). Otci byla stanovena povinnost zaplatit na nákladech řízení státu částku 21.282 Kč (výrok V.). Proti tomuto rozsudku podal R. J. odvolání.

3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.-IV. změněn tak, že se nezletilá dcera svěřuje vždy po dobu dvou týdnů do péče matky a poté na dobu jednoho týdne do péče otce, přičemž se tyto intervaly budou pravidelně střídat. Stěžovatelce byla stanovena vyživovací povinnost vůči nezletilé ve výši 1.000 Kč měsíčně, otci nezletilé pak byla tato povinnost stanovena ve výši 2.500 Kč měsíčně za období od 1. 6. 2013 do 31. 8. 2015, a poté od 1. 9. 2015 ve výši 3.000 Kč měsíčně. Dluh na výživném ve výši 7.000 Kč je otec povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Co do výroku o nákladech řízení krajský soud rozsudek prvního stupně zrušil a vrátil k novému rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilou vychovávat a zajišťovat její potřeby. Oba mají skutečný zájem o nezletilou pečovat, mají vhodné bytové podmínky a jsou schopni vytvořit nezletilé zázemí. Nezletilá má pěkný vztah k oběma rodičům a ačkoliv nezletilá toto přání neprojevila, krajský soud dospěl k závěru, že střídavá péče bude v jejím nejlepším zájmu. Krajský soud proto vyhověl návrhu otce, který projevil přání pečovat o nezletilou v širším rozsahu tak, aby se skutečně mohl podílet na její výchově, zároveň ale chce zachovat nezletilé pocit domova u matky. Trávením času u otce bude mít nezletilá rovněž příležitost navázat bližší vztah se svou polorodou sestrou.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl zcela proti přání nezletilé, která si přála zůstat v péči matky s tím, že jí současný model tak, jak byl nastolen rozhodnutím okresního soudu, plně vyhovuje. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud bagatelizoval a přehlížel zásadní důkazy, na kterých bylo postaveno rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména se jedná o znalecký posudek PhDr. Ilony Wölfeové, dle něhož si nezletilá přeje zůstat s matkou, neboť ta je jejím primárním pečovatelem, ač má pěkný vztah i s otcem, a dále o zprávu třídní učitelky. Stěžovatelka tvrdí, že nezletilá v její péči prospívá, má ve škole dobré výsledky, je zdravá a spokojená a považuje proto za nevhodné, aby tento stav byl měněn a nezletilá tím byla stresována. Krajský soud tak prý nevzal dostatečně v potaz nejlepší zájem nezletilé a nevypořádal se se všemi důkazy.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost sice petitem napadá celý rozsudek krajského soudu (tzn. z přezkumu výslovně nevyjímá žádný z jeho výroků), nicméně s ohledem na její obsah je zřejmé, že brojí toliko proti té jeho části, která se týká úpravy výchovných poměrů nezletilé (zavedení - slovy stěžovatelky - "téměř střídavé péče"). Proto se i Ústavní soud v dalším zabýval pouze touto výrokovou částí napadeného rozsudku, když ohledně ostatních výrokových částí sám neshledal žádnou zjevnou vadu, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity. V těchto částech je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Co do výroku b), kterým se zrušuje výrok V. okresního soudu ohledně nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení, je ostatně ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení § 72 odst. 4 téhož zákona). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze byly-li předtím marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též pravomocně rozhodnuto. To se však nestalo, jelikož zrušením této části rozsudku okresního soudu nastala procesní situace, kdy řízení nebylo pravomocně skončeno, což znamená, že Ústavní soud do něj zatím ještě nemůže jakkoliv vstupovat.

7. Pokud stěžovatelka zpochybňuje ústavnost napadeného rozsudku krajského soudu, která se týká zavedení "téměř střídavé péče", konstatuje Ústavní soud, že podle jeho ustálené judikatury je v případech spadajících do této agendy pečovatelských věcí jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

8. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014]. O tento závěr se výslovně opřel krajský soud i v nyní projednávané věci.

9. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, Ústavní soud dovodil, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]."

10. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), či nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. § 867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."

11. Prizmatem uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, neboť stěžovatelka jeden z hlavních argumentů v ústavní stížnosti založila na zjevném rozporu mezi přáním nezletilé a výsledným stanovením "téměř střídavé" výchovy. Ústavní soud se nicméně s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje a je naopak toho názoru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu, když zejména konstatoval, že byla prokázána způsobilost obou rodičů nezletilou vychovávat a zajišťovat její potřeby, mají pro to vytvořeny vhodné podmínky a nezletilá má hezký citový vztah k oběma rodičům. Jakkoliv přitom krajský soud připustil, že nezletilá nevyjádřila přání být ve střídavé péči, je v jejím zájmu, neboť je třeba vycházet z toho, že zájmem dítěte je být v péči obou rodičů.

12. Ústavní soud konstatuje, že tento závěr krajského soudu je plně v souladu se shora prezentovanou judikaturou zdejšího soudu (na kterou ostatně krajský soud i výslovně odkazuje, viz poznámka shora) a zvolený model péče o nezletilou (dvě třetiny času bude nezletilá u matky a jednu třetinu u otce) proto nepředstavuje žádné vybočení, které by vyžadovalo jeho kasační zásah.

13. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyly náležitě zohledněny závěry plynoucí ze zmíněných důkazů (znalecký posudek a vyjádření třídní učitelky), konstatuje Ústavní soud, že se mýlí, neboť krajský soud nijak nezpochybnil, že si nezletilá střídavou péči nepřeje, nýbrž vyložil, z jakých důvodů i navzdory jejímu přání je pro ni daný výchovný model nejvhodnější a v tomto směru Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl se závěry krajského soudu jakkoliv polemizovat. Jak se totiž podává z konstantní judikatury Ústavního soudu, svěření nezletilého dítěte do střídavé péče i za situace, kdy oba rodiče naplňují potřebná kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým řešením", neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu prezumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat výjimečně o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)]. Jak nicméně plyne ze shora uvedeného, žádné takové okolnosti, jež by zavedení střídavé výchovy zásadně bránily, se v nyní rozhodovaném případě nevyskytly.

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh neopodstatněný a zčásti jako nepřípustný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.