II. ÚS 244/05
II.ÚS 244/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351/II, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2005, čj. 6 Tdo 111/2005-411, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, čj. 3 To 708/2001-343, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, čj. 7 T 565/99-317, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 4. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 7 T 565/99, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, čj. 7 T 565/99-317, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Krajský soud v Českých Budějovicích jeho odvolání usnesením ze dne 21. 1. 2002, čj. 3 To 708/2001-343, jako nedůvodné zamítl. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že o tom, že stěžovatel neplnil v rozsahu, uvedeném ve skutkové větě výrokové části rozsudku, svou povinnost odvést za zaměstnance příslušné povinné platby, nevznikaly žádné pochybnosti a stěžovatel ani nepopřel, že v důsledku své snahy udržet v chodu obě společnosti, dával přednost tomu, že zaplatil jiné pohledávky, které považoval za důležitější. Odvolací soud proto zaměřil svou přezkumnou činnost na vznesené námitky obhajoby, že není možno dovozovat zavinění stěžovatele, jestliže se nikoli svou vinou ocitl v platební neschopnosti. V tomto směru dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Podle jeho názoru si stěžovatel musel být minimálně od roku 1994 vědom toho, že finanční situace jeho firem není dobrá a že není v jeho silách splácet všechny závazky, které na sebe převzal. Jestliže za těchto okolností nesměřoval k ukončení podnikání a dále podnikal za cenu, že neplatil ani zákonem uložené povinnosti, byť na tyto přednostní platby měl určitou hotovost, dopustil se minimálně v nepřímém úmyslu žalovaného trestného činu. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. 6 Tdo 111/2005-411, odmítnuto s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů i soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Vyslovuje v ní názor, že na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o jeho zavinění. Dle něj hlavním důvodem neplnění zákonem stanovených povinností byla druhotná platební neschopnost obou jeho firem. Příčinu spatřuje především v restriktivní hospodářské politice státu, kterou nebylo možno v takovém rozsahu předvídat, a která vedla ke krachu mnohých firem. Dle něj v daném období stát objektivně nevytvořil takové prostředí, aby v něm nevznikaly problémy s druhotnou platební neschopností, naopak svými zásahy jen zhoršil ekonomické prostředí. Pro zjištění úmyslu nesplnit zákonnou povinnost odvést platby za jiného je dle stěžovatele rozhodující jeho tvrzení, že odvod plateb pouze odložil s ohledem na dočasné hospodářské problémy objasněné právě shora uvedenými hospodářskými hledisky. Poukazuje i na objektivní stránku dané věci, pro jejíž posouzení je rozhodující, že povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli až poté, co provedl zákonné srážky zaměstnanci. Tato okolnost však zůstala v jeho trestní věci nepovšimnuta. Jeho rozhodnutí nezaplatit povinné platby bylo výsledkem skutečnosti, že v rozhodné době neměl k dispozici finanční prostředky na úhradu čehokoli nad rámec čistých mezd, i výsledkem šetření priority vynakládaných finančních prostředků z hlediska přežití podniků a zachování s nimi spojených pracovních míst. Dle něj se soudy náležitě nevypořádaly ani s materiální stránkou trestného činu, tedy s jeho konkrétní společenskou nebezpečností, neboť mezi zájmy státu nepatří jen řádné odvedení povinných plateb, ale i zájem na rozvoji podnikání a zachování co největšího počtu pracovních míst. Má za to, že obecné soudy se ani náležitě nevypořádaly s námitkami proti závěrům znalce ing. J. V. Dle stěžovatele je i přístup Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání s úvahou, že námitky se týkají výhradně skutkových zjištění, příliš rigorózní a restriktivní. Má za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud. Krajský soud plně odkázal na závěry, jež učinil při veřejném zasedání, při němž znovu vyslechl znalce Ing. V., a které popsal ve svém rozhodnutí, a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Nejvyšší soud upozornil na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě opakováním obhajoby stěžovatele, s níž se soudy vypořádaly. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.

Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. O tom, že stěžovatel neodváděl v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně příslušné částky oprávněným příjemcům, nevznikla v průběhu trestního řízení žádná pochybnost. Sám stěžovatel nepopřel, že v důsledku toho, že se snažil udržet v chodu obě společnosti, dával přednost tomu, že zaplatil jiné pohledávky, které považoval za důležitější.

Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda soudy v souladu s tezemi, vyslovenými v judikatuře obecných soudů, že "trestnost neodvedení povinných plateb podle § 147 odst. 1 trestního zákona je podmíněna skutečností, že plátce - zaměstnavatel - měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům", tuto skutečnost spolehlivě prokázaly. To se také v daném trestním řízení stalo. Znalecky totiž bylo zjištěno, že ačkoli se ztrátovost a předlužení firem stěžovatele prohlubovalo, v žalovaném období byly na účtech volné finanční prostředky, které mohly být použity na srážky oprávněným příjemcům. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se soudy se znaleckým posudkem znalce Ing. V. dostatečně nevypořádaly. Soud prvního stupně znalce k vypracovanému posudku u hlavního líčení vyslechl a znalec se k námitkám obhajoby uplatněným v odvolání opakovaně vyjádřil u veřejného zasedání u odvolacího soudu. O správnosti znaleckého posudku nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti. Nadto bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel pokračoval po celou dobu v podnikatelské činnosti, splácel některé své závazky z této činnosti vyplývající a vyplácel mzdy zaměstnancům v rozsahu, který nepochybně převyšoval finanční částky, potřebné k odvodu v té době splatných srážek. To samo o sobě prokazuje, že měl k dispozici potřebné finanční prostředky, a že je použil nikoli k odvodu povinných plateb, nýbrž k jiným účelům. Z dokazování také vyplynulo, že firmy stěžovatele měly i značný hmotný majetek, byť zatížený úvěry, který rozhodně převyšoval pohledávky třetích osob vůči němu. Nelze proto přisvědčit jeho námitce, že se vinou jiných dostal do druhotné platební neschopnosti. Obviňuje-li stěžovatel ze svého jednání stát a jeho hospodářskou politiku, je třeba zdůraznit, že hlavním rysem podnikání je podnikatelské riziko. Podnikatel musí s riziky podnikání, včetně druhotné platební neschopnosti počítat a být schopen se s nimi vyrovnat. Úspěšnost podnikání nemůže záviset na tom, do jaké míry stát poskytuje ochranu věřitelům.

Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s další námitkou stěžovatele, že soudy neprokázaly náležitě jeho vinu a nezdůvodnily právní kvalifikaci skutku jako úmyslného deliktu. Oba soudy se touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně a ústavně konformně zabývaly. Z důkazů provedených v trestním řízení lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) trestního zákona. K prokázání nepřímého úmyslu postačí závěr, že pachatel věděl, že neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a její použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude vůbec odvedena oprávněným příjemcům, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Při déle trvajícím jednání je naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět a z jejich používání k jiným účelům. V posuzovaném případě trvalo trestné jednání několik let. Z dlouhodobého pokračování trestného jednání, na jehož závadnost byl stěžovatel příslušnými institucemi, jimž měl platby odvádět, opakovaně upozorňován, lze spolehlivě dovodit závěr o jeho srozumění s nastalým následkem. Předpoklad, že by snad mohl dlužné částky dodatečně v reálně dohledné době vyrovnat, až se zlepší výsledky hospodaření jeho společností, byl nereálný, jak ostatně vyplývá i z toho, že na majetek společností byl prohlášen konkurz.

Ústavní soud souhlasí se závěrem soudů, který koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. 3 Tz 155/2000, 5 Tdo 456/2002), že stěžovatel byl povinen při vedení svých firem přizpůsobit hospodaření tak, aby svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ust. § 147 odst. 1 trestního řádu plnil, a pokud nebyl dlouhodobě schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a zákonné odvody, měl takové podnikání ukončit. K tomu lze jen dodat, že obecně nelze dovozovat zájem státu na zachování chodu takových společností, u nichž delší dobu přichází v úvahu jejich zánik. Lze ostatně poukázat též na nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, posuzující ústavnost ustanovení § 147 trestního zákona. Ústavní soud v něm dospěl k závěru, že toto ustanovení je ústavně konformní, neboť chrání důležitý zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků, a není ani v rozporu s čl. 8 odst. 2, věty druhé Listiny, který se týká jen závazku vzniklého na základě smluvního vztahu, nikoli povinnosti stanovené přímo zákonem bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí.

Ústavní soud posoudil jako nedůvodné i námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, v němž soud dospěl k závěru, že v dovolání uplatněné námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od právního hodnocení. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího soudu za správný. S poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze totiž přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Stěžovatel nenamítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, pro který lze i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkového zjištění připustit (srov. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.