II. ÚS 2438/12
II.ÚS 2438/12 ze dne 10. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Václavem Junkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 275/2010-285 ze dne 20. března 2012, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 19 C 178/2009-174 ze dne 26. března 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a M. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. června 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo vedlejší účastnici řízení uloženo, aby stěžovateli zaplatila částku 28.776 Kč s příslušenstvím z titulu komisionářské smlouvy, a co do částky 48.353 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl rozsudek dílčím způsobem v zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že mu byl přiznán větší nárok na příslušenství z částky 28.776 Kč a ve zbytku byl tento výrok potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedošlo k řádnému a pečlivému hodnocení důkazů, resp. skutečnosti mezi účastníky sporné nebyly spolehlivě zjištěny a byla porušena i zásada rovnosti účastníků před soudem. Nesprávná realizace důkazního řízení a hodnocení důkazů měla podle stěžovatele za následek porušení postulátů o spravedlivém procesu. Obecné soudy rovněž nevysvětlily, proč vycházely z některých tvrzení vedlejší účastnice řízení, jako z prokázaných skutečností, když nebyly věrohodně podloženy ničím jiným než právě jen jejím tvrzením.

3. Podle stěžovatele mezi účastníky není sporu o tom, že vedlejší účastnice řízení obdržela od stěžovatele prostřednictvím pana M. zboží. Obecné soudy tedy měly vycházet co do množství tohoto zboží z průniku mezi tvrzeními účastníků. Závěru, že zboží nebylo přebíráno v rámci kupní smlouvy, neodpovídá ani vyjádření vedlejší účastnice řízení. Ta věděla o tom, že smí od stěžovatele odebírat zboží k přímému prodeji a na základě jejích podkladů jí byla fakturována kupní cena s daní z přidané hodnoty. Faktury vedlejší účastnice řízení přebírala a nerozporovala je. I kdyby se mělo jednat o komisní prodej či bezdůvodné obohacení, tak vedlejší účastnice řízení neunesla důkazní povinnost pro tvrzení, že zboží bylo vrácení, příp. zaplaceno. Z výpovědi svědka M. nelze dovodit, že by bylo vedlejší účastnicí řízení zaplaceno nebo vráceno zboží v rozsahu větším než 47.362 Kč, jak odpovídá dvěma dobropisům. To, že vedlejší účastnice řízení neplatila vystavené faktury, vyplývá i z její výpovědi před odvolacím soudem. Soudu prvního stupně vytýká, že vytvořením tabulky o pohybu zboží, jeho fakturaci a úhradách překročil tvrzení vedlejší účastnice řízení ohledně vráceného zboží, jak uvedla ona sama. Následným odsouhlasením této tabulky vedlejší účastnicí řízení došlo podle stěžovatele k ovlivnění průběhu řízení v neprospěch stěžovatele. Tvrzení vedlejší účastnice řízení byla v průběhu sporu účelově měněna.
4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

6. Obecné soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích jasně vyložily na podkladě zjištěných jednání obou účastníků řízení a svědka M., jakož i listin, které přitom vznikly, že mezi stranami došlo zčásti k uzavření komisionářské smlouvy. V části, kde svědek M. překročil mandát udělený stěžovatelem, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice řízení k tíži stěžovatele. Jasně se přitom vymezily proti tomu, že by mezi stranami někdy vznikla kupní smlouva a to pro jasnou absenci smluvní vůle na straně vedlejší účastnice řízení. Oba obecné soudy se přitom shodly na správnosti tabulky vypracované soudem prvního stupně, jež odráží množství dodaného a vráceného zboží (tak jak to vyplývá z provedeného dokazování) a jeho cenu s tím, že metoda použitá vedlejší účastnicí řízení pro zpracování její tabulky nebyla správná.

7. Lze tedy uzavřít, že se obecné soudy jasně a přesvědčivě postavily jak k předmětu sporu, tak i ke všem námitkám, jež stěžovatel v průběhu řízení uplatnil. To, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí a opakuje argumentaci uplatňovanou v řízení před obecnými soudy, ovšem v žádném případě neposouvá věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše. Konečně to, že soud prvního stupně jako pomůcku pro své rozhodnutí sestavil na základě provedeného dokazování tabulku znázorňující pohyb zboží mezi stranami, a že vedlejší účastnice řízení následně údaje z této tabulky označila za správné, v žádném případě nepředstavuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.