II. ÚS 2438/09
II.ÚS 2438/09 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu pracovníků obchodu, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, IČ: 60166762, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2009 č. j. 28 Cdo 1061/2009, 28 Cdo 1521/2009-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2008, č. j. 68 Co 418/2008-147, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. března 2008, č. j. 18 C 275/2006-118, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. září 2009, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí.

2. Žalobce (stěžovatel) se v řízení domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že z prostředků žalované (Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů), každoročně rozdělovaných mezi její členy, mu bylo vyplaceno méně, než mu náleželo, a to z toho důvodu, že žalovaná nesprávně stanovila výši ideálního podílu žalobce.

3. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. prosince 2008, č. j. 68 Co 418/2008-147, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. března 2008, č. j. 18 C 275/2006-118, jímž byla žaloba na zaplacení částky ve výši 292.000 Kč jako náhrady škody vzniklé při delimitaci majetku žalované zamítnuta. Mezi účastníky bylo nesporné, že jsou občanskými sdruženími a že žalobce v rozhodné době byl členem žalované. Odvolací soud při posouzení skutkově obdobných situací uvedl, že při absenci žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen "zákon o sdružování občanů") respektive rozhodnutí o ní, je soudní přezkum limitován. Soud je oprávněn posoudit pouze to, zda žalovaný při svém rozhodování o výši částky z majetkového vypořádání dodržel procedurální postup, který upravují pro tento případ stanovy žalované. Za této situace nepřísluší soudu přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí, a to s ohledem na ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu. Pokud podíl žalobce na majetku žalované byl stanoven rozhodnutími valné hromady, která nebyla napadena žalobou ve smyslu § 15 zákona o sdružování občanů (pozn. rozhodnutí valné hromady, kterými byly určeny jednotlivé podíly, na základě kterých byly finanční prostředky v roce 2004 vypláceny, bylo přijato dne 19. prosince 2003; toto rozhodnutí, stejně jako předcházející rozhodnutí stejného druhu však žalobce žalobou podle § 15 zákona o sdružování nenapadl), nemohl soud ani jako předběžnou otázku řešit, jaká byla výše podílu k určitému datu. Tato nemožnost brání vyhovění žalobě. Výše stanovení ideálního podílu žalobce na majetku sdružení by bylo s ohledem na zásadu odloučenosti věcí sdružení od státu překročením pravomoci soudu. Odvolací soud uzavřel, že pokud se žalobce dobrovolně stal členem sdružení, čímž se podřídil spolkovému právu, bylo na něm, aby v případě svého nesouhlasu s rozhodnutími valné hromady brojil proti konkrétnímu rozhodnutí žalobou podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2009 č. j. 28 Cdo 1061/2009, 28 Cdo 1521/2009-167, odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal v nastolené otázce otázku zásadního právního významu. Dovolací soud konstatoval, že při posouzení věci byl odvolacím soudem respektován princip odloučenosti spolků od státu, jakož i navazující princip členské samosprávy, do kterých stát (zde prostřednictvím soudu) nesmí nijak zasahovat. Zakazuje mu to ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu. Dovolací soud vzal do úvahy též princip práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami. Toto právo se za stanovených podmínek stává nárokem a lze je uplatnit u soudu pouze podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů. V této souvislosti odkázal dovolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 90/06, v němž vyslovil Ústavní soud tezi, kterou v souvislosti s přezkumem soudu § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů zopakoval v dalším nálezu sp. zn. I. ÚS 635/05: "... je případný následný soudní přezkum limitován; může se koncentrovat pouze do posouzení, zda byl dodržen procedurální postup při přijímání příslušného rozhodnutí". Dovolací soud uzavřel, že na základě shora uvedeného nelze dovolatelem tvrzené nároky přiznat, neboť soud nemůže v řízení předběžně vyřešit otázku souladu výše ideálních podílů na majetku v návaznosti na způsob rozdělení finančních prostředků. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu respektovalo jak judikaturu dovolacího soudu v této otázce, tak i závěry Ústavního soudu. Nakládání a tedy i případné přerozdělování uvolněného majetkového podílu je totiž [podle čl. 9 písm. d) stanov] plně v dispozici valné hromady žalované.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých práv ve smyslu čl. 11, čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy namítá porušení práva vlastnit majetek, svobodně se sdružovat a porušení práva na spravedlivý proces zakotveného rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva"). Stěžovatel zdůrazňuje, že soudní přezkum v dané věci není limitován, neboť stěžovatel obě rozhodnutí valné hromady (usnesení valné hromady ze dne 17. prosince 2004 č. 3 a 10), které byly podkladem pro vyplacení nesprávné částky stěžovateli, napadl žalobou podle § 15 zákona o sdružování občanů, což obecné soudy včetně Nejvyššího soudu stále přehlížejí. O této žalobě však dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel se tak může ocitnout v situaci, kdy rozhodnutí valné hromady budou označena za nezákonná a rozporná se stanovami vedlejšího účastníka, avšak odstranění nepříznivých důsledků v majetkové sféře nebude moci soudní cestou docílit. Pokud obecné soudy jeho žalobu zamítly, upřednostnily ústavně zaručené právo svobody vnitřní autonomie občanského sdružení na úkor dalších základních práv, a to práva na poskytnutí soudní ochrany a práva na ochranu vlastnictví. Za této situace stěžovatel dovozuje, že po zamítnutí jeho žaloby obecnými soudy nemá k dispozici žádný právní nástroj, jímž by se mohl domáhat soudní ochrany "svého nároku".
III.

6. Při posouzení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

7. Úvodem svého rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obdobnou problematiku již v minulosti řešil. Naposledy v téměř totožné věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2437/09. Vzhledem k tomu, že problematika je v podstatě shodná (Nejvyšší soud dokonce výše citovanou věc spojil s touto ústavní stížností projednávanou věcí ke společnému projednání), Ústavní soud i v nyní projednávané věci vychází z předchozí věci.

8. Ve stávající věci považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že problematikou soudní ochrany práv a oprávněných zájmů člena (či bývalého člena) občanského sdružení zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 90/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 43, pod č. 223, str. 497, usnesení ze dne 3. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 111/07, nález ze dne 10. března 1998 sp. zn. IV. ÚS 9/98 a nález ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07, všechny rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu, dotýkající se skutkově obdobných otázek, konstatoval, že "úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, která se projevuje zejména v tom, že stát vznik společností nekonceduje, pouze je administrativně registruje, případně jen pořádkově eviduje".

9. Ve smyslu § 2 odst. 3 věty druhé zákona o sdružování občanů stát nemůže nijak zasahovat do vnitřních poměrů společnosti, což je vyjádřením nezávislosti členské samosprávy, přičemž oddělenost občanských sdružení od státu a jeho nástrojů je odrazem autonomie správy jejich vnitřních záležitostí. Zásah do jejich činnosti a postavení prostřednictvím státních orgánů je možný jen v mezích zákona a stanoveným způsobem (ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny), na straně druhé je možnost soudní ochrany člena sdružení (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) značně limitována, a to na možnost ochrany proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, případně s jiným vnitřním předpisem (viz právní konstrukce § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů).

10. Přestože Ústavní soud v nálezu ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07, ve shodě s právními závěry Nejvyššího soudu uvedenými v jeho usnesení ze dne 23. listopadu 2005 sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, vyslovil závěr, že v případě majetkových nároků, resp. při majetkovém vypořádání mezi členem a sdružením, tedy v případech tvrzeného porušení základního práva, není možné trvat na restriktivním výkladu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů tak, že je možné se soudní ochrany domáhat jen žalobou na určení, že rozhodnutí orgánu sdružení je v souladu se stanovami (jinými vnitřními předpisy) a se zákonem, jednalo se o jiný případ než ve stávající věci. V nyní projednávané věci totiž byla žaloba zamítnuta s tím, že soud nemůže řešit, jaká byla výše podílu k určitému datu. Výše tohoto podílu byla přitom určena na předchozí valné hromadě (a opakovaně na valných hromadách předcházejících), avšak toto rozhodnutí nebylo napadeno žalobou podle § 15 zákona o sdružování, takže nemohla být prohlášena jeho nezákonnost a tudíž chybí jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu (konstatování protiprávnosti). Protože o právu na poměrné navýšení ideálního podílu jen jednoho z mnoha dalších členů sdružení nemůže rozhodnout soud, ale jen orgán sdružení při zachování interním předpisem žalované předvídaných procedurálních postupů, nebyl stěžovatel se svou žalobou úspěšný, neboť soud svým rozhodnutím nemůže založit dosud neexistující právo stěžovatele.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.