II. ÚS 2425/13
II.ÚS 2425/13 ze dne 31. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Sun Ship 01, s. r. o., se sídlem Velehradská 593, 686 03 Staré Město, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 16/2013-32 ze dne 23. 5. 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 388/2012-38 ze dne 25. 1. 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 507/2012-64 ze dne 26. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka také požaduje náhradu nákladů řízení.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, je předmětem podnikatelské činnosti stěžovatelky výroba energie z obnovitelných zdrojů. Vyrobenou elektrickou energii dodává společnosti E.ON Distribuce, a. s. Tato společnost za elektřinu dodanou v období srpen až prosinec 2011 stěžovatelce uhradila pouze část z vyfakturovaných částek s tím, že jako plátce daně byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření v souladu s § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Stěžovatelka proti postupu plátce daně podala stížnosti (vztahující se k jednotlivým měsíčním platbám), které zamítl Finanční úřad v Českých Budějovicích (správce daně). Rozhodnutí správce daně byla k odvolání stěžovatelky potvrzena Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích (tento správní orgán byl ke dni 31. 12. 2012 zrušen a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, které v řízení před správními soudy vystupovalo v postavení žalovaného).

Stěžovatelka posléze podala dvě správní žaloby, které napadenými rozsudky zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích. V řízení o podaných kasačních stížnostech pak Nejvyšší správní soud přistoupil ke spojení věcí a k jejich společnému projednání, přičemž obě stížnosti napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní plátci daně vyčítá, že jednal v rozporu s uzavřenou smlouvou a dále že se řídil zákonem, který je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Ustanovení § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů přitom stěžovatelka považuje za protiústavní nejen v obecné rovině, nýbrž hlavně při jeho konkrétní aplikaci na její případ. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, v němž Ústavní soud konstatoval, že při hodnocení účinků aplikace předmětného ustanovení je vždy potřeba zkoumat individuální okolnosti případu. Tak tomu však podle jejího názoru v projednávané věci nebylo, jelikož krajský soud na věc uplatnil pouze paušalizované závěry a specifickou situací stěžovatelky se vůbec nezabýval. Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem soudů, podle nichž měla své tvrzení o neústavní aplikaci daného ustanovení prokázat již před daňovými orgány. Podle jejího názoru totiž z citovaného nálezu Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že posouzení individuálních okolností případu je úlohou soudů. Přístup soudů navíc stěžovatelka považuje za krajně formalistický, neboť v době správního řízení nebyl ještě nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který rdousící efekt "zavedl", vydán. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že otázka tzv. rdousícího efektu nemá na jádro celého případu žádný dopad. Podstatou naopak je, že odvod byl nepředvídatelný, způsobil nepřípustné zkrácení zisku stěžovatelky a zamezil garantované návratnosti investic do výstavby fotovoltaických elektráren.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je potřeba uvést, že předmětná ústavní stížnost se zcela a doslovně (až na odlišná zdaňovací období, k nimž se napadená rozhodnutí vztahují) shoduje s ústavní stížností "sesterské" společnosti stěžovatelky (Sun Ship 03, s. r. o.), kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1915/13 ze dne 5. 9. 2013 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Citované usnesení se vypořádalo se všemi vznášenými námitkami, a jelikož Ústavní soud neshledává důvod učiněné závěry jakkoli měnit, na odůvodnění tohoto usnesení pro stručnost odkazuje.

Ačkoli jsou obě ústavní stížnosti totožné, odůvodnění napadených rozhodnutí se částečně liší. Ústavní soud se proto dále zabýval otázkou, zda zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nemohl spočívat právě v těchto dílčích odlišnostech, a to i přesto, že stěžovatelka je ve své argumentaci nikterak nezohledňuje.

Stěžovatelka v řízení před krajským soudem navrhovala vypracování znaleckého posudku, jímž by prokázala protiústavnost aplikace § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů na její případ. Krajský soud tento důkaz nepřipustil s odůvodněním, že se týká opožděného žalobního bodu, jelikož stěžovatelka poprvé žádala zohlednění individuálních okolností údajně až v podaných replikách, dávno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby (v rozhodnutí napadeném ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. I. ÚS 1915/13, krajský soud neprovedení důkazu odůvodnil primárně tím, že tento důkaz měl být navržen již v řízení před správními orgány). V následně podané kasační stížnosti stěžovatelka tento závěr nikterak nezpochybnila, na což ostatně Nejvyšší správní soud také poukázal, když uvedl, že stěžovatelkou prezentované námitky se se závěry krajského soudu míjí.

Krajskému soudu lze dát za pravdu, pokud jde o rozhodnutí č. j. 10 Af 388/2012-38. V tomto řízení byla první zmínka o individuálních okolnostech skutečně uvedena až v replice podané více než půlrok po uplynutí lhůty k podání žaloby. V případě rozhodnutí č. j. 10 Af 507/2012-64 je však situace jiná. Stěžovatelka totiž již ve včas podané žalobě poukazovala na to, že její případ je hodný zvláštního zřetele vzhledem k výlučně externímu financování fotovoltaické elektrárny a nastínila výdaje na splácení úvěru.

Ústavní soud se nicméně nedomnívá, že by toto pochybení bylo s to zasáhnout do stěžovatelčiných základních práv. V prvé řadě je nutno uvést, že případnou nápravu tohoto pochybení mohl provést již Nejvyšší správní soud, avšak neučinil tak z velké části kvůli nedostatečně pečlivému přístupu stěžovatelky při podání kasační stížnosti, kdy pravděpodobně zvolila pouhé zkopírování kasační stížnosti již dříve podané její sesterskou společností a námitky proti výše uvedenému postupu vůbec neprezentovala. Především však Ústavní soud považuje za podstatné, že krajský soud neodůvodnil neprovedení navrhovaného důkazu pouze opožděností žalobního bodu, k němuž se vztahuje, nýbrž také tím, že stěžovatelka měla namítat likvidační efekt již v řízení před správními orgány, kde jej také mohla kupř. právě znaleckým posudkem prokázat. Stěžovatelka však ve skutečnosti před správními orgány uplatňovala zcela jiné výhrady, pročež důkazní břemeno týkající se protiústavnosti aplikace daného ustanovení neunesla. Tento závěr podrobněji rozvedl i Nejvyšší správní soud.

Ústavní soud přitom v usnesení sp. zn. I. 1915/13 konstatoval, že takto odůvodněné neprovedení navrhovaného důkazu je ústavně konformní. Z uvedeného tedy vyplývá, že ačkoli primární důvod neprovedení navrženého důkazu je chybný, do ústavně zaručených práv stěžovatelky tím v konečném důsledku zasaženo nebylo. Jelikož se pak ve zbytku ústavní stížnost shoduje s ústavní stížností, která byla odmítnuta shora citovaným usnesením, je Ústavní soud nucen i nyní projednávanou ústavní stížnost odmítnout a pro podrobnosti na toto usnesení odkázat.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že tzv. rdousící efekt nebyl "zaveden" nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/11 v tom smyslu, že by snad v době před jeho vydáním nebylo možné "rdousící" účinky aplikace ustanovení § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů prokázat. Ostatně sama stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdila, že "[e]xistence rdousícího efektu není nijak odvislá od vydání předmětného nálezu. Jde o objektivní stav, který zde existoval a který vznikl v důsledku zavedení daného odvodu z vyrobené elektrické energie. Navíc si stěžovatel[ka] dovoluje poukázat na to, že co do pojmu se nejedná o žádné novum, když je rdousící efekt obecně znám i z jiných rozhodnutí Ústavního soudu."

Pokud jde o námitku, že daný nález ke zkoumání individuálních okolností jednotlivých případů zavázal výslovně soudy, Ústavní soud se nedomnívá, že by napadená rozhodnutí byla s tímto požadavkem v rozporu. Nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je totiž nutno vnímat v rámci celého právního řádu a s ohledem na kompetence soudů ve správním soudnictví.

Ústavní soud dále podotýká, že možný rdousící efekt vůči stěžovatelce ani výjimečnost jejího případu z ústavní stížnosti nevyplývají. Stěžovatelka argumentuje pouze tím, že výstavbu elektráren financovala z externích zdrojů, což je nicméně případ i řady dalších fotovoltaických elektráren, přičemž Ústavní soud při hodnocení ústavnosti § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů bral do úvahy právě i skutečnost, že v mnoha případech byla počáteční investice financována úvěrem. Tímto tedy situace stěžovatelky nikterak významně nevybočuje. K nynějším problémům stěžovatelky se pak přiléhavě vyjádřil také Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti uvedla, že jádrem sporu je především zásah do její právní jistoty a nepřípustné zkrácení jejího zisku, k čemuž došlo přijetím a aplikací § 7a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. S těmito námitkami se však vypořádal Ústavní soud právě již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kde se zabýval i garantovanou návratností investic. K detailnějšímu rozboru těchto veskrze obecných námitek je proto vhodné na tento nález ve zbytku odkázat.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na tento procesní výsledek byl odmítnut i akcesorický návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení.

Soudkyně Dagmar Lastovecká, uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazena soudcem Jaroslavem Fenykem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.