II. ÚS 2415/11
II.ÚS 2415/11 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 2/2009-4016 ze dne 18. 12. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 18/2010-4396 ze dne 22. 6. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 545/2011-4680 ze dne 26. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem mělo být dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem č. j. 46 T 2/2009-4016 ze dne 18. 12. 2009 Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") uznal stěžovatele vinným v bodě I/A - C trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 2 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou roků. Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že společně s dalšími obžalovanými v úmyslu získat pro svou vlastní potřebu finanční prostředky v řádu miliónů Kč společně vymysleli a následně sami a v součinnosti s dalšími osobami ke škodě různých leasingových či úvěrových společností realizovali na nastrčené obchodní společnosti podvodné odběry luxusních motorových vozidel, jejichž nákup financovali prostřednictvím leasingových či spotřebitelských úvěrů, jež nehodlali splácet, tato vozidla poté prodali třetím osobám nebo vyvezli do zahraničí, případně je předtím ještě sami užívali, přičemž tak leasingovým a úvěrujícím obchodním společnostem způsobili škodu v celkové výši 12 809 457 Kč s tím, že jednání stěžovatele a některých obžalovaných směřovalo ke způsobení další škody, která nevznikla jen proto, že se nepodařilo dosáhnout uzavření smlouvy o financování všech vyhlédnutých vozidel. Podrobnosti o okolnostech odběru jednotlivých vozidel a účasti stěžovatele jsou blíže popsány v bodech I/A, B, C výroku o vině napadeného rozsudku.

K odvolání stěžovatele (státního zástupce i dalších obžalovaných) Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 4 To 18/2010-4396 ze dne 22. 6. 2010 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), částečně zrušil v odsuzující části. Odvolací soud poté znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele pod bodem I/A - C výroku uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, a nově rozhodl i o trestu tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku stěžovateli rovněž uložil peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 4 000 Kč (celkem 2 000 000 Kč) s náhradním trestem stanoveným podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku na jeden rok a šest měsíců. Základním důvodem změny, ke které přikročil odvolací soud, byla nutnost posoudit věc podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jehož znění bylo pro obžalovaného příznivější.

Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 545/2011-4680 ze dne 26. 5. 2011 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Následně se již stěžovatel obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti obecným soudům vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroků o vině, a projevil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy. Jmenovitě soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů podle stěžovatele poklesl na rovinu spekulací a v odůvodnění vyložil skutková zjištění nepřezkoumatelným způsobem. Na nedostatky v dokazování, podjatost svědkyně P. P. vůči jeho osobě a dále na výpovědi spoluobžalovaných, které byly učiněny způsobem, jenž měl za cíl minimalizovat jejich účast na předmětné činnosti na úkor jeho osoby, stěžovatel poukazoval rovněž v rámci svého odvolání, nicméně odvolací soud se s uvedenými námitkami dostatečně nevypořádal. Nejvyšší soud pak vytýkané vady označil za vady vztahující se ke skutkovým zjištěním, nikoli ke hmotněprávní kvalifikaci, a tedy za nenaplňující uplatněný dovolací důvod. Podle stěžovatele však existuje zcela nepochybně kauzální vztah mezi chybně hodnocenými skutkovými zjištěními a následnou právní kvalifikací skutku; jedno od druhého nelze oddělovat. Nelze tudíž - za předpokladu že by skutkové závěry obou nižších soudů byly chybné - tvrdit, že se v daném případě nejedná v konečném důsledku o otázku právní, resp. o otázku právního posouzení skutku. V závěru stížnosti stěžovatel uvedl, že se stal "obětí příslušníku PČR, které jsem oznamoval pro trestnou činnost", kdy někteří z nich jsou v současné době trestně stíháni. Uvedená skutečnost zůstala v jeho trestní věci bez povšimnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, pokud tyto postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.

Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu).

Po prozkoumáním přiloženého spisového materiálu Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o porušení shora vymezené zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení, pročež aplikace pravidla in dubio pro reo nebyla na místě, neboť obhajoba stěžovatele, popírající jakoukoli trestnou činnost a připouštějící pouze ojedinělý výskyt na místech, kde probíhaly jednotlivé části skutkového děje, byla obecnými soudy bez jakýchkoli pochybností vyvrácena.

Na podkladě provedených důkazů krajský i vrchní soud shodně označily stěžovatele za jednoho z hlavních pachatelů vytýkané trestné činnosti, který celou trestnou činnost řídil a organizoval, přičemž tak činil způsobem, aby k jeho osobě nevedl přímo žádný důkaz, aby nefiguroval v žádných listinách a navenek působil tak, jako by s věcí neměl nic společného, tedy aby jeho vlastní podíl na trestné činnosti zůstal skrytý. Postup stěžovatele a dalších obžalovaných S. a S. při vylákání automobilů od prodejců byl podle obecných soudů pečlivě předem připravený a naplánovaný. Z jejich strany vyšla vždy poptávka po vozidlech a tedy po finančních prostředcích k úhradě, tito byli aktivní v celém průběhu jednání s prodejci včetně odběru vozidel, který realizovali prostřednictvím nastrčených obchodních společností, majících buď reálnou schopnost projít vnitřní kontrolou úvěrujících společností, nebo tuto schopnost získaly na základě zfalšovaných dokladů. Automobily byly odebrány od prodejců většinou na spotřebitelský úvěr, za co nejmenší finanční částku, kdy došlo k zaplacení pouze vstupních plateb. Následně takto získané automobily, nedošlo-li k zorganizování jejich vývozu a prodeji do ciziny, a to vždy na Ukrajinu, byly během vcelku krátké doby po jejich získání, pokud je někteří z obžalovaných po nějakou dobu sami neužívali, převáděny na další subjekty. Převody samotných obchodních společností na další osoby, fakticky tzv. "bílé koně", pak zjevně měly sloužit k tomu, aby vzniklé pohledávky vůči leasingovým a úvěrovým společnostem byly stěží vymahatelné či nedobytné. Ze způsobu provedení celého řetězce odběrů automobilů, které proběhly velice podobným způsobem, obecné soudy dovozovaly, že ani v jednom případě neměl stěžovatel se spolupachateli v úmyslu dostát závazkům, které na zainteresované obchodní společnosti nabrali. Obecné soudy s ohledem na výše uvedené měly proto jednoznačně za prokázané, že stěžovatel si byl vědom protiprávnosti svého jednání a jeho úmysl hodnotily jako úmysl přímý.

Pokud jde o stěžovatelem zpochybňované svědecké výpovědi a výpovědi spoluobžalovaných, nalézací soud věnoval patřičnou pozornost jejich hodnocení; důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. O věrohodnosti stěžovatelem zmiňovaných svědků soud nepochyboval, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které jejich výpověď podporovaly a které nalézací soud jednotlivě zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Z něj jasně vyplývá, že vina stěžovatele v případě stíhaných skutků byla odvozena z celého řetězce důkazů.

Poukazuje-li stěžovatel na to, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s jeho námitkami, je v tomto směru vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže vrchní soud na odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo případ posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl tak povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v § 265i odst. 3 trestního řádu. V souladu s judikaturou Ústavního soudu musí ústavněprávní přezkum rozhodnutí dovolacího soudu vycházet z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Restriktivní výklad dovolacích důvodů nelze tedy a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody lze vybočit pouze ve výjimečných případech, a to tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, sp. zn. IV. ÚS 216/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). O takovou situaci však v souzené věci zcela zjevně nešlo.

Ve světle výše předestřeného lze uzavřít, že stěžovatel svými výtkami nestaví předmět stížnosti do ústavněprávní roviny. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů v trestním řízení došlo k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.