II. ÚS 2402/11
II.ÚS 2402/11 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 559/2009-73 ze dne 9. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 2. 2009, doručené mu dne 26. 2. 2009. Uvedenému předcházelo vydání rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 15 C 191/2006-166 ze dne 17. 9. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 660/2007 ze dne 6. 2. 2008, kterým bylo určeno, že zrušení pracovního poměru, provedené dopisem ze dne 17. 5. 2006, doručeným dne 18. 5. 2006 stěžovateli, je neplatné. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 3. 2008. Pracovní poměr stěžovatele u žalovaného, Lias Vintířov, lehký stavební materiál, k.s. (dále jen "vedlejší účastník"), tak trval i nadále. Ten stěžovateli posléze dne 18. 6. 2008 dal výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném (dále jen "zákoník práce"), jež však byla rovněž shledána neplatnou, a to rozsudkem Okresního soudu v Sokolově č. j. 10 C 217/2008-60 ze dne 17. 2. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 277/2009-87 ze dne 1. 6. 2009. Obecné soudy konstatovaly, že vedlejší účastník ke dni 15. 3. 2008 nepostupoval v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 zákoníku práce a nenabídl stěžovateli jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, když k tomuto datu byla u vedlejšího účastníka k dispozici nejméně dvě taková vhodná pracovní místa. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 7. 2009. Ještě před konečným rozhodnutím o poslední výpovědi dal vedlejší účastník stěžovateli podáním ze dne 25. 2. 2009 další výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, jejíž platnost se na podkladě žaloby stěžovatele stala předmětem sporu v nyní projednávané věci.

V první instanci rozhodl Okresní soud v Sokolově rozsudkem č. j. 10 C 125/2009-41 ze dne 10. 8. 2009, jímž předmětnou žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení 9 999 Kč. K odvolání stěžovatele jeho rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. 18 Co 559/2009-73 ze dne 9. 12. 2009, kterým stěžovateli současně uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 11 531,10 Kč. Odvolací soud považoval ve shodě se soudem prvního stupně výpovědní důvod dle § 52 písm. c) zákoníku práce v dané věci za naplněný, neboť bylo prokázáno, že vedlejší účastník v době výpovědi, tj. dne 26. 2. 2009 neměl pro stěžovatele žádné vhodné volné pracovní místo odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Nastala tak fikce nadbytečnosti pracovníka ve smyslu § 73 odst. 6 zákoníku práce, pro niž je možné s ním rozvázat pracovní poměr.

Stěžovatel neuspěl ani u Nejvyššího soudu, jež podané dovolání usnesením č. j. 21 Cdo 1913/2010-99 ze dne 7. 7. 2011 odmítl, neshledávaje ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dalším se již proto obrátil na Ústavní soud. Podle jeho názoru řízení, které předcházelo vydání rozsudku krajského soudu, bylo postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jmenovitě rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno na neúplné důkazní situaci, nesprávném právním posouzení věci a na nesprávné aplikaci právních norem. Stěžovatel projevil především nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud posoudil okolnosti splnění povinnosti vyplývající z § 73 odst. 6 zákoníku práce, zejména k jakému okamžiku soud vztáhl vznik této povinnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatel za rozhodný den, ke kterému bylo třeba zkoumat existenci volných míst u vedlejšího účastníka, považoval datum 15. 3. 2008, tj. následující den po právní moci rozsudku, jímž byla vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele u vedlejšího účastníka, nikoliv soudem akcentovaný den 26. 2. 2009. I v případě, že by rozhodným dnem byl 26. 2. 2009, nebylo podle stěžovatele možno opomenout, že stav plné zaměstnanosti byl uměle vyvolán vedlejším účastníkem, jenž nejprve volná pracovní místa, s přímým úmyslem způsobit stěžovateli újmu a v rozporu s ustálenými dobrými mravy, obsadil a teprve poté přistoupil k ukončení pracovního poměru stěžovatele. Protiprávní stav v důsledku úmyslného obsazení volných míst, vyvolaný již v souvislosti s výpovědí ze dne 18. 6. 2008, tudíž nadále trval. Ve vztahu ke stěžovateli došlo opět ke zneužití práva, jež nemůže podléhat soudní ochraně. Jednání vedlejšího účastníka bylo třeba hodnotit jako pokračující zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 14 zákoníku práce, nikoliv jej fakticky legalizovat napadeným rozhodnutím. Podle mínění stěžovatele krajský soud rovněž nesprávně posoudil otázku existence volných pracovních míst u vedlejšího účastníka, když nezohlednil pracovní místa "DJT" a "TRB", která byla obsazena externími pracovníky pracujícími na živnostenská oprávnění, ačkoliv vedlejší účastník ve svém organizačním schématu vykazoval na tyto činnosti pracovní místa a jedná se o pracovní místa na plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti vedlejšího účastníka. I z tohoto důvodu měla být podle stěžovatele výpověď z pracovního poměru ze dne 25. 2. 2009 shledána neplatnou. Bez povšimnutí ponechal pak krajský soud neúplnost důkazního řízení před soudem prvního stupně, kde nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz vedoucí ke zjištění, zda a kteří pracovníci k vedlejšímu účastníkovi nastoupili v období od 15. 3. 2008 do 30. 4. 2009. Krajskému soudu stěžovatel dále vytkl nesprávnou aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 195/97, neboť v rozporu s ním při posuzování v pořadí druhé výpovědi zohlednil "nepravomocné rozhodnutí učiněné v řízení o v pořadí prvé výpovědi", třebaže každou výpověď bylo nutno hodnotit zvlášť. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že dovolací soud nesprávně posoudil, zda napadené rozhodnutí krajského soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel podrobuje kritice právní názory, které krajský soud jako soud odvolací, potažmo před ním soud prvního stupně, vyvodil ze zákoníku práce v souvislosti s odvoláním stěžovatele z pracovního místa vedoucího zaměstnance a následnou výpovědí, kterou stěžovatel obdržel od zaměstnavatele. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v konkrétní záležitosti Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o naplnění fikce nadbytečnosti zaměstnance - stěžovatele v souladu s ustanovením § 73 odst. 6 zákoníku práce, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele. Krajský soud v napadeném rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil obsah všech dotčených ustanovení zákoníku práce, včetně shora jmenovaného ustanovení ukládajícího zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci po jeho odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pokud jde o posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli, i zde soudy postupovaly v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a na podkladě provedených důkazů shledaly výpovědní důvod dle § 52 písm. c) zákoníku práce za naplněný, tudíž rozvázání pracovního poměru za jsoucí v souladu se zákonem. Obecné soudy, jmenovitě pak krajský soud, v posuzované věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanovením § 157 o. s. ř., a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v zahájené polemice s přijatými závěry a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Jen ve stručnosti, obecné soudy se neztotožnily s názorem stěžovatele, že rozhodným dnem pro zkoumání existence nabídkové povinnosti zaměstnavatele dle § 73 odst. 6 zákoníku práce je den 15. 3. 2008, jelikož k tomuto datu byla posuzována výpověď ze dne 18. 6. 2008. Každou výpověď je, dle obecných soudů, nutno, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž stěžovatel sám opakovaně poukazuje, posuzovat jednotlivě, pročež rozhodující je stav v době podání konkrétní výpovědi, nikoliv stav, který existoval v minulosti nebo snad může nastat v budoucnosti. Odvolací soud v této souvislosti rovněž nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že vzhledem k popsaným okolnostem daného případu nemůže být postup vedlejšího účastníka hodnocen jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Stran pracovních míst označených jako "DJT" a "TRB" krajský soud poznamenal, že osoby zastávající uvedená pracovní místa spolupracují s vedlejším účastníkem již od doby, kdy stěžovatel působil na pozici vedoucího pracovníka (pozn. do května roku 2006). Dle vyjádření nalézacího soudu bylo navíc povinností vedlejšího účastníka nabídnout stěžovateli místo odpovídající jeho VŠ vzdělání, tzn. ne každé volné místo, které by se nacházelo na jeho pracovišti, pro něž postačuje i středoškolské vzdělání, což byl právě případ pracovních míst zmiňovaných stěžovatelem. Z jednotlivých rozhodnutí obecných soudů dále vyplývá, že stěžovatel žádný důkaz k prokázání existence volných pracovních míst u vedlejšího účastníka k datu 26. 2. 2009, odpovídajících jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, i po opakovaném poučení nenavrhl (viz strana 4, odstavec druhý rozhodnutí krajského soudu). Předložil-li stěžovatel výčet volných pracovních míst u vedlejšího účastníka, tento se buď týkal jiného období, případně pracovní pozice neodpovídala kvalifikaci stěžovatele. Jinými slovy, jednalo se o návrhy ve věci irelevantní, které nelze považovat za opomenuté důkazy ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Při shrnutí výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu proto než ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ve vztahu k otázce, zda napadené rozhodnutí krajského soudu má po právní stránce zásadní význam, a jejímu posouzení ze strany dovolacího soudu, je nutno připomenout zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest, tj. vázanost Ústavního soudu petitem stížnostního návrhu, jímž stěžovatel určí okruh rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá. Nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Okolnost, že stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nebránila však současně Ústavnímu soudu projednat jeho ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, nebylo o něm tedy meritorně rozhodováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.