II. ÚS 2401/12
II.ÚS 2401/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. M. V., 2) P. M., 3) V. S., 4) R. Š. a 5) S. E., všech zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. Sedláček & Švesták, se sídlem v Šumperku, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2810/2011-193 ze dne 15. března 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 193/2008-119 ze dne 23. července 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Palackého, Šumperk, se sídlem Palackého 1669/4, Šumperk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22. června 2012, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením odvolacího soudu k jejich odvolání potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 41 Cm 209/2006-61 ze dne 8. února 2008. Tím byla zamítnuta jejich žaloba, kterou se domáhali vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka řízení konané dne 26. října 2006, jímž bylo schváleno uzavření nájemních smluv ohledně bytu č. 7, bytu č. 9 v domě č. p. X v Š. a bytu č. 1 v domě č. p. XX v Š. Usnesením dovolacího soudu bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro absenci otázky zásadního významu po právní stránce. Jsou přesvědčeni, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod garantovaným čl. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují, že vedlejšího účastníka řízení (dále jen "družstvo") založilo třináct zakládajících členů a družstvo nabylo do svého vlastnictví budovy č. p. X a č. p. XX v Š., v nichž se nachází celkem 18 bytů. Nájemci třinácti z nich byli zakládajícími členy družstva a uživatelé zbývajících pěti bytů do družstva nevstoupili. S ohledem na stanovami zakotvenou výši členských vkladů družstvo nemělo na zaplacení části kupní ceny v alikvotní výši podle poměru podlahové plochy pěti bytů užívaných nečleny družstva. Proto stěžovatelé vstoupili do družstva, uhradili členské vklady v celkové výši a uzavřeli s družstvem dohodu, v níž se družstvo zavázalo při splnění zákonných podmínek dát stávajícím uživatelům bytů - nečlenům družstva - výpověď z nájmu bytu a umožnit stěžovatelům uspokojení jejich bytové potřeby v těchto bytech. Následně družstvo začalo zpochybňovat platnost a závaznost této dohody a na členské schůzi konané dne 5. září 2005 přes odpor stěžovatelů přijalo za členy osoby užívající předmětné byty. Na členské schůzi družstva konané dne 26. října 2006 pak bylo přes odpor stěžovatelů schváleno uzavření nájemních smluv se třemi z naposledy přijatých členů, jejichž nájemci se měli podle dohody ze dne 30. června 2002 stát stěžovatelé 2), 3) a 5).

3. V ústavní stížnosti obecným soudům konkrétně vytýkají, že přistupovaly k výkladu dohody z 30. června 2002, stanov družstva a obecného práva, vztahujícího se na daný případ, s přepjatým formalismem. Obecným soudům unikla podstata věci a smysl právních úkonů mezi stěžovateli a družstvem v dobré víře. Ti uhrazením členských vkladů umožnili naplnění cíle družstva - získání bytových domu do vlastnictví a spoléhali, že budou podrobeni rovnému zacházení s ostatními (zakládajícími) členy družstva. Poté, co zakládající členové "stěžovatele již nepotřebovalo", zneužili svoji většinu a nemravným způsobem začali jednat se stěžovateli jako nežádoucími osobami ve prospěch "bydlících nečlenů družstva". Takovéto počínání podle stěžovatelů nezasluhuje právní ochranu. Investice stěžovatelů do majetku bytového družstva byla tak zmařena.

4. V řízení byly rovněž opomenuty důkazy navržené stěžovateli, na základě kterých mělo být prokázáno, že osoby, v jejichž prospěch bylo schváleno uzavření nájemních smluv, zaplatily toliko základní členský vklad a zápisné a nikoli již další členský vklad. Odůvodnění rozsudku dovolacího soudu schází jakákoli argumentace, proč jsou nedůvodné dovolací námitky stěžovatelů zaměřené na otázku platnosti dohody z 30. června 2002. Dovolací soud ani nevzal v úvahu, že je třeba upřednostnit v souladu se zásadou pacta sunt servanda takovou interpretaci právního úkonu, podle které se jedná o platný právní úkon.
5. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Obecné soudy v rámci své činnosti mohou v režimu čl. 90 Ústavy České republiky poskytovat ochranu jen takovým právům, která v souladu s právním řádem lze objektivně nalézt. Nikoliv taková, jejichž vznik například zamýšlel jen jeden z účastníků vícestranných právních vztahů, a to bez domýšlení toho, zda je možné k jejich vzniku v důsledku existující právní úpravy dospět. Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se shodly na tom, že obsahem dohody ze dne 30. června 2002 nebyl podle jejího obsahu závazek družstva předmětné byty stěžovatelům přidělit a uzavřít ohledně nich se stěžovateli nájemní smlouvu bez dalšího. Obecné soudy poukázaly na to, že se družstvo zavázalo ve skutečnosti "pouze" k poskytnutí součinnosti, aby za splnění zákonných podmínek mohli stěžovatelé předmětné byty užívat. Stěžovatelé přitom nezpochybňují, že předmětné byty na základě platných právních titulů od právního předchůdce družstva užívaly jiné osoby a netvrdí, že vznikl zákonný důvod k ukončení těchto právních vztahů. Již jen z toho plyne, že legitimní očekávání stěžovatelů stran nabytí užívacích oprávnění k předmětným bytům bylo vratké, bylo-li jaké. Pokud přitom stěžovatelé nebyli co do existujících práv ve stejném postavení jako uživatelé bytů - zakladatelé družstva a uživatelé bytů - nečlenové družstva, tak stěží mohla být porušena právní rovnost tím, že se jim nedostalo stejného naplnění. Investice stěžovatelů tak nesporně zůstala v té základní míře, že stejně jako ostatní členové mají i stěžovatelé členská práva a povinnosti k družstvu v příslušném rozsahu.

8. Návrh na provedení dokazování stran toho, že naposledy přijatí členové družstva neuhradili další členský vklad, odvolací soud zamítl výslovně s tím, že prokázání této skutečnosti nemělo vliv na rozhodnutí. Dovolací soud pak jasně vyložil, že pokud žalobě nelze vyhovět pro absenci stěžovateli tvrzeného závazku družstva (tady při upřednostnění platnosti dohody ze dne 30. června 2002), tak je nadbytečné zabývat se nadto zjištěnou neplatností této dohody pro rozpor s ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku, protože by se to na poměrech účastníků řízení nemohlo nijak projevit. Závěry obecných soudů lze považovat za jasné, logické, srozumitelné a legitimní, a jako takové i ústavně souladné.

9. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.