II. ÚS 2398/12
II.ÚS 2398/12 ze dne 20. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o návrhu L. S., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem 1. máje 535/50, Liberec a V. S., bytem tamtéž, právně nezastoupeného, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 367/2010-517 ze dne 15. 3. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 32 Cm 206/1999-368 ze dne 25. 8. 2010 a návrhu na vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatelé se podáním ze dne 20. 6. 2012, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, obrátili na Ústavní soud. Jejich podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a nebylo zpracováno advokátem.

Přípisem ze dne 27. 6. 2012 stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, neboť jí byl Českou advokátní komorou určen k zastupování před Ústavním soudem advokát. Dne 16. 7. 2012 obdržel Ústavní soud podání, označené jako doplnění ústavní stížnosti, zpracované advokátem stěžovatelky. V ústavní stížnosti advokát odkazuje na podání stěžovatelky a ze strany Ústavního soudu požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že vrchní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 32 Cm 206/1999-368 ze dne 25. 8. 2010 ve výrocích I. a II., III. a V. (výrok IV. nabyl samostatně právní moci, odvolání proti němu bylo odmítnuto usnesením vrchního soudu ze dne 29. 12. 2011) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí vrchního soudu není rozhodnutí konečné, neboť věc byla vrácena krajskému soudu, u nějž nadále probíhá řízení.

Shora uvedený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatelky.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k navrhovateli se jedná i o návrh, který nesplňuje základní požadavek kladený zákonem o Ústavním soudu na návrh na zahájení řízení, neboť navrhovatel není zastoupen advokátem. Navrhovateli je z předchozích řízení před Ústavním soudem přitom dobře známa podmínka povinného zastoupení advokátem a další náležitosti ústavní stížnosti, přičemž dle názoru Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích, neboť setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by bylo jen postupem formalistickým a neefektivním. Vzhledem k tomu Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu. Ostatně ani jejich odstranění, s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti a okolnost, že navrhovatel nebyl účastníkem řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, by nevedlo k projednatelnosti návrhu Ústavním soudem.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) a písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2012

Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.