II. ÚS 2396/09
II.ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012

N 137/66 SbNU 115
Náhrada nákladů právního zastoupení statutárního města

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. E. a A. E. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 188/2009-272 ze dne 10. 7. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 434/2005-245 ze dne 4. 12. 2008, jimiž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit částku, která představovala nedoplatek při vyúčtování vodného a stočného za roky 2003 a 2004, a jimž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů zaplatit náklady řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a městské části Praha 3, se sídlem Úřadu městské části Praha 3 Havlíčkovo nám. 9, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 434/2005-245 ze dne 4. 12. 2008 se ve výrocích II a VI ruší.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 188/2009-272 ze dne 10. 7. 2009 se ve výroku I ve slovech "II.," a "a VI.", jakož i ve výroku II ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění

I.

1. Návrhem došlým ve lhůtě určené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím veškeré formální podmínky [zejména ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají uvedená rozhodnutí s námitkami, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s právními předpisy, jestliže jim uložily zaplatit částku, jež představovala nedoplatek při vyúčtování vodného a stočného za roky 2003 a 2004. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 [(N 167/51 SbNU 65), dostupný též na http://nalus.usoud.cz] pak stěžovatelé poukázali na nesouladné výroky stran náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byli rovněž zavázáni. Tím měly obecné soudy porušit čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že se vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy domáhal po stěžovatelích zaplacení nedoplatku vzniklého mezi výší zaplacených záloh na vodné a stočné a výší nákladů, které byly na stěžovatele rozpočítány. Stěžovatelé vyúčtovanou částku odmítali zaplatit proto, že dle jejich názoru byla vypočítána špatně. Protože nešlo o metodu, jež by se opírala o náměry na měřidlech spotřeby přímo v bytech (tzv. podružných vodoměrech), nýbrž šlo o výpočet prováděný náhradním způsobem (podle směrných čísel potřeby vody), ustanovil soud znalce, aby se vyjádřil ke správnosti výpočtu nedoplatku, resp. k výši žalobou požadované částky. Znalec potvrdil, že výpočet nedoplatku byl proveden správně. Soudy vyšly z jeho závěrů, a protože spor byl veden o způsob a správnost výpočtu, žalobě vyhověly.

III.

4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

5. Městský soud v Praze ve svém podání odkázal na písemné odůvodnění (svého) napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že vlastníci domů nemusejí byty osazovat vodoměry, spotřeba vody, resp. náklady spojené s její spotřebou byly mezi nájemníky rozpočítány v souladu s právními předpisy, a stran zastoupení vedlejšího účastníka advokátem (a tím vzniklými náklady) uvedl, že není oprávněn zkoumat, zda šlo o zastoupení nezbytné či nikoli. Na závěr vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání pro případ, že by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl.

6. Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření uvedl, že stížnost považuje jen za výraz nesouhlasu s aplikací tzv. jednoduchého práva. Stran věcného posouzení žaloby a námitek stěžovatelů odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku. Ohledně nákladového výroku upozornil na další rozhodnutí Ústavního soudu, která naopak požadavek účelného zastoupení státu advokátem v řízení před soudy aprobovala. Zdůraznil, že vedlejší účastník vystupoval vůči stěžovatelům jako pronajímatel, a to v rámci své samostatné působnosti, přičemž účastníci jsou si v řízení před soudy rovni a ve věci samé se nejednalo o jednoduchý spor. Dodal dále, že kdyby ve sporu úspěšnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, byla by to pro něj svým způsobem sankce. Závěrem navrhl, aby byla stížnost odmítnuta, resp. zamítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

7. Rovněž vedlejší účastník se se závěry ústavní stížnosti neztotožnil. Dle jeho názoru bylo rozúčtování nákladů na vodné a stočné provedeno správně a k zastoupení advokátem přistoupil až po vyjádření žalovaných, kteří byli rovněž zastoupeni advokátem. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž jeho souhlas s upuštěním od ústního jednání byl v souladu s poskytnutým poučením a ustanoveními § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 o. s. ř. presumován.

8. Stěžovatelům byla uvedená vyjádření zaslána k replice. Stěžovatelé v ní reagovali tak, že se s argumenty účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení neztotožnili a setrvali na svých názorech vyjádřených v ústavní stížnosti. Zároveň vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

IV.

9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud posoudil, zda obecné soudy dodržely ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda bylo řízení před obecnými soudy vedeno v souladu s ústavními principy. Z hlediska ústavněprávního tak byla posuzována otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud zjistil, že v otázce posouzení aplikovatelnosti právního předpisu a stran správnosti výpočtu nákladů na vodné a stočné postupovaly obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a respektovaly procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu; odůvodnění jejich rozhodnutí shledal Ústavní soud transparentní a přesvědčivá. Procesní postup před obecnými soudy byl veden způsobem, který zajistil možnost spravedlivého výsledku. Ústavněprávní požadavek, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna, byl naplněn.

11. Pochybení však Ústavní soud shledal při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Podle ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 31. 12. 2008, "[m]ěstské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem.". Podle ustanovení § 35 odst. 1 až 4 téhož zákona "[m]ajetek hlavního města Prahy musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jeho zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Hlavní město Praha je povinno pečovat o svůj majetek, kontrolovat hospodaření s tímto majetkem ...", "[m]ajetek hlavního města Prahy musí být chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím ...", "[h]lavní město Praha a městské části jsou povinny chránit majetek hlavního města Prahy před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení", "[h]lavní město Praha a městské části jsou povinny trvale sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zabezpečit, aby nedošlo k promlčení nebo zániku práv z těchto závazků vyplývajících."

12. Z uvedeného plyne, že péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu nejsou ponechány obci (městské části) na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku.

13. V souzeném případě šlo o standardní soudní spor, který se vedl ohledně vyúčtování záloh skládaných na budoucí náklady spojené s plněními poskytovanými s užíváním bytu. Vzhledem k tomu, že k takovému vyúčtování dochází rok co rok a vedlejší účastník si k těmto činnostem najímá externí subdodavatele, musí být schopen správnost vyúčtování vysvětlit a obhájit sám; ostatně poskytnutá právní pomoc přímo neposloužila k řešení právní otázky. Není pochyb o tom, že kdyby vedlejší účastník instaloval do bytů tzv. podružné vodoměry, ke sporu by nedošlo; fakt, že se v domě nacházejí nebytové prostory, jejichž nájemci při provozu a podnikatelské činnosti též spotřebovávají vodu, a rovněž bez náměrů, přispěl k obavám stěžovatelů, že platí za spotřebu, kterou nemohli svým chováním ovlivnit. A v jistém směru mají pravdu, což prokázal mechanismus výpočtu, jak jej detailně popsal soudní znalec.

14. Ústavní soud se již vyjádřil k situaci, že samotná osoba účastníka řízení je způsobilá ovlivnit výrok o náhradě nákladů řízení: Je-li totiž účastníkem takového řízení stát, jemuž vznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, pak nelze tuto skutečnost ponechat bez vlivu na rozhodování o těchto nákladech. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc; na druhé straně není běžnou právnickou osobou. Stát se v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv, že jí ve skutečnosti je. Stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem [viz nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), dostupný též in http://nalus.usoud.cz].

15. Obdobně rozvíjí svoji judikaturu i obecné soudy, jmenovitě Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku č. j. 6 As 40/2006-87 ze dne 26. 4. 2007, uveřejněném ve Sbírce NSS, sv. 8, ročník 2007, str. 684, dovodil, že některým osobám veřejného práva není zpravidla namístě přiznávat v řízení před správními soudy náklady zastoupení advokátem, neboť nejde o náklady účelně vynaložené: "Česká advokátní komora jako orgán veřejné správy disponuje na svěřeném úseku veřejné správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit svůj veřejně mocenský akt v soudním řízení správním, včetně řízení o kasační stížnosti." Obdobně posuzoval podobnou otázku Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 6 A 7/99-39 ze dne 14. 6. 1999, kdy důvod hodný zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení bylo lze ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy.

16. Ústavní soud je toho názoru, že v otázkách náhrady nákladů řízení je nutné vůči státu, resp. subjektům veřejného práva, postupovat v rámci řízení vedených před soudy dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ale i v řízeních před správními soudy (v nich obzvlášť kvůli výslovnému znění ustanovení § 60 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) nanejvýš obezřetně. Nelze totiž odhlédnout od další funkce, kterou povinnost náhrady nákladů řízení též plní - nutí žalobce, aby zodpovědně vážil, zda vůbec má v případném soudním řízení naději na úspěch, neboť v opačném případě by na něj dopadlo jařmo v podobě povinnosti finančního plnění k náhradě nákladů řízení. Samo vědomí tohoto "nebezpečí" přispívá k regulaci jinak (bohužel) rozšířeného puzení "žalovat kdekoho o kdeco".

17. Obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně, a to i za situace, kdy jí je stát, resp. jeho organizační složka, resp. hlavní město Praha, její městská část či jiné statutární město, a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§ 60 odst. 7 a 8 s. ř. s., § 150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně, resp. důvodně vynaložené (§ 60 odst. 1 s. ř. s., 142 odst. 1 o. s. ř.).

18. Vedlejší účastník má k plnění svých pravomocí, jakož i výkonu jiných (zejména majetkových) práv specializované orgány a odborný aparát; tuto skutečnost považuje soud za notorietu (§ 121 o. s. ř.). Vedlejší účastník byl před obecnými soudy účastníkem sporu (žalobcem), který tvořil jeho relativně běžnou agendu, k jejímuž obstarávání a vyřizování byl dostatečně vybaven. V řízení před obecnými soudy se neřešila žádná zásadní právní otázka; v řízení se tak nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování advokátem. Ostatně to vedlejší účastník ani netvrdil. Sluší se podotknout, že na uvedené skutečnosti stěžovatelé v řízení před obecnými soudy vehementně poukazovali.

19. Lze tedy uzavřít, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

20. Obecné soudy proto pochybily, jestliže přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, aniž by bylo zjištěno, že se jednalo o náklady účelně vynaložené.

V.

21. Ústavní soud z důvodů shora vymezených ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a ve zbytku ji zamítl, přičemž podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, jak je ve výroku uvedeno.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.