II. ÚS 2392/17
II.ÚS 2392/17 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Nusshartové, zastoupené Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 11. 2016, č. j. 6 C 88/2016-83, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2017, č. j. 56 Co 69/2017-106, za účasti Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Petra Mlnáříka jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I. rozsudku okresního soudu) z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobce plnil na výživném za žalovanou pro jejich společného, tehdy nezletilého syna. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Stěžovatelka namítá, že shora označenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") za současného nedodržení rovnosti účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny a současně bylo zasaženo do jejího vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.

2. Z obsahu připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 13.000 Kč spolu s příslušenstvím, neboť žalobce za stěžovatelku plnil na výživném pro jejich společného, tehdy ještě nezletilého syna v době od 8. 1. 2014, kdy stěžovatelka v době před rozvodem odešla ze společné domácnosti, do 13. 2. 2015, kdy se nezletilý přestěhoval ke stěžovatelce (matce), přičemž stěžovatelka se v uvedené době sice na vyživovací povinnosti syna podílela, avšak ne v takové výši, v jaké jí to dovolovaly její příjmy. Právě rozdíl částky, kterou mohla stěžovatelka na výživné syna přispívat a částky, kterou stěžovatelka v uvedeném rozmezí skutečně přispívala, představuje částku, o kterou se stěžovatelka ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") na úkor žalobce obohatila. Krajský soud v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že žalobce nijak neprokázal svá tvrzení ohledně požadované výše bezdůvodného obohacení a jeho tvrzení se opírala pouze o údaje uvedené v opatrovnickém spisu. Naopak to byla stěžovatelka jako žalovaná, kdo byl bez ohledu na břemeno tvrzení a břemeno důkazní nucen na svoji obranu prokazovat, jaká plnění na výživu nezletilého syna po uvedenou dobu poskytovala. Stěžovatelka tak namítá, že žalobce neprokázal výši bezdůvodného obohacení, o které mělo dojít ke zmenšení jeho majetku. Současně stěžovatelka poukazuje na tu skutečnost, že v předmětné době, za kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, byl jejich společný syn v péči obou účastníků civilního řízení. Na péči a výchově se prokazatelně podíleli oba rodiče, a to i navzdory tomu, že stěžovatelka opustila jejich společnou domácnost. V době, za kterou žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, byli stěžovatelka s žalobcem stále manželé a jejich příjmy, ze kterých byla hrazeno výživné na jejich společného syna, spadaly do společného jmění manželů. Za této situace nejen, že měl žalobce v rámci unesení důkazního břemene prokázat výši plnění za stěžovatelku, nýbrž měl i prokázat, že prostředky vynaložené na výživu syna spadaly do jeho výlučného jmění, nikoliv do společného jmění manželů. Nic z toho však nebylo žalobcem tvrzeno a prokázáno. Přesto obecné soudy žalobnímu návrhu částečně vyhověly.

4. S ohledem na uvedené stěžovatelka namítá, že ústavní stížností napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny za současného nedodržení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále pak bylo zasaženo do jejího vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, 3 Listiny. Porušení těchto základních práv spatřuje v tom, že obecné soudy projednaly návrh žalobce, který původně krajský soud označil za nedostatečný a jehož vady bylo nutno v souladu s ustanovením § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odstranit. S ohledem na to, že ani na výzvu soudu k odstranění vad návrhu žalobcem nedošlo, nemělo řízení vůbec probíhat. Namísto toho však bylo s ohledem na neúplná tvrzení v žalobním návrhu přeneseno v rozporu se zákonem a ústavně garantovanými základními právy důkazní břemeno a břemeno tvrzení na stěžovatelku jako žalovanou, čímž byly narušeny základní zásady sporného řízení a rovnost účastníků řízení, a tímto postupem byla žalobci poskytnuta výhoda v neprospěch stěžovatelky.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

6. V projednávané věci stěžovatelka uplatňuje námitky proti vedení důkazního řízení obecnými soudy. Povýtce je však nutno již na tomto místě uvést, že jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

7. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 o. s. ř. posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic zásadního vytknout. K obsahu samotné ústavní stížnosti je ostatně nutno kriticky uvést, že se po poměrně obsáhlé rekapitulaci předchozího řízení a obsahu napadených rozhodnutí omezuje na velmi povrchní a zcela nekonkrétní polemiku s průběhem provedeného dokazování, což je však oblast, která zdejšímu soudu zásadně nepřísluší.

8. Pozornosti Ústavního soudu ostatně neuniklo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla prakticky totožné námitky, které dříve uplatnila ve svém odvolání a jimiž se podrobně zabýval v napadeném rozsudku již krajský soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo odvolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí, k němuž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.

9. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.