II. ÚS 2386/09
II.ÚS 2386/09 ze dne 16. 3. 2010

N 55/56 SbNU 587
K domněnce správnosti a pravdivosti údajů na doručence a posuzování lhůty pro podání dovolání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 16. března 2010 sp. zn. II. ÚS 2386/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. F. a I. F. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009 č. j. 23 Cdo 1535/2009-138, kterým bylo odmítnuto jako opožděné dovolání stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009 č. j. 23 Cdo 1535/2009-138 se ruší.
Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. září 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelé brojili proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Domnívali se, že jím byli zkráceni na svých právech domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 178/2005, z něhož vyplynulo následující:

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 se stěžovatelé domáhali, aby soud uložil žalované KONSTRUKTIS, a. s., se sídlem Kolbenova 616/34, Praha 9, IČ 63080931, (dále jen "vedlejší účastnice") odstranit v žalobě specifikované vady díla na domě stěžovatelů č. p. 569 v k. ú. Střešovice, Praha 6, Špálova ulice. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. března 2008 č. j. 10 C 178/2005-95 žalobě ve výroku I. vyhověl, ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008 č. j. 35 Co 429/2008-116 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a ve výrocích II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání datované dne 18. února 2009, doručené osobně soudu prvního stupně dne 20. února 2009, navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. 23 Cdo 1535/2009-138 rozhodl dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v rozhodné době, (dále jen "občanský soudní řád") o odmítnutí dovolání stěžovatelů jako opožděného. V odůvodnění uvedl, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci stěžovatelů dne 19. prosince 2008, zákonná lhůta pro podání dovolání tedy uplynula dnem 19. února 2009.

S rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatelé nesouhlasí a v ústavní stížnosti mu vytýkají pochybení, kterého se měl dopustit při určení počátku lhůty pro podání dovolání a které vedlo k odmítnutí řádně podaného dovolání jako opožděného. Stěžovatelé namítají existenci zřejmé nesprávnosti v údaji o doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008 č. j. 35 Co 429/2008-116 (dále jen "rozsudek Městského soudu v Praze") jejich právnímu zástupci. Předně podle úředního razítka doporučené zásilky č. 11228 z pošty Praha 10, jejímž prostřednictvím soud prvního stupně odeslal rozsudek Městského soudu v Praze, je zřejmé, že k poštovní přepravě byla zásilka předána dne 19. prosince 2008, což byl pátek. Tentýž den nemohlo přitom dojít k převzetí zásilky ze strany právního zástupce stěžovatelů, jak je uvedeno na doručence. O tomto byl právní zástupce ujištěn i pracovníky doručující pošty, tj. České pošty, s. p., pobočky Praha 5, Preslova ulice č. 73/12. Ze soudního spisu rovněž vyplývá, že straně žalované byl rozsudek Městského soudu v Praze doručen až v pondělí dne 22. prosince 2008, tj. první pracovní den po dni, kdy byla zásilka předána k poštovní přepravě. Stěžovatelé poukazují dále na skutečnost, že na téže doručence, v části označené jako "prohlášení doručujícího orgánu", je viditelný otisk úředního razítka, který neodpovídá datu 19. prosince 2008. Z uvedených skutečností následně dovozují, že údaj o doručení zásilky ze dne 19. prosince 2008 je údajem nesprávným a mylným. Odmítl-li dovolací soud jejich dovolání jako opožděné, zkrátil svým postupem stěžovatele v možnosti přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze v rámci dovolacího řízení, s přihlédnutím i k okolnosti, že dovolání bylo v tomto případě přípustné ze zákona. Závěrem proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud, zastoupený předsedkyní senátu 23 Cdo JUDr. Kateřinou Hornochovou, navrhl zamítnout ústavní stížnost s tím, že ústavní práva stěžovatelů nebyla jeho rozhodnutím porušena. Vyjádřil přesvědčení, že dovolání stěžovatelů z hlediska lhůty pro jeho podání posoudil řádně. V dalším již odkázal na ústavní stížností dotčené rozhodnutí.

Vedlejší účastnice dané možnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě nevyužila.

Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka řízení neobsahovalo žádné nové skutečnosti ani právní argumentaci, Ústavní soud nepokládal za potřebné jej zasílat stěžovatelům k replice a při svém rozhodování z něj nijak nevycházel.
III.

Úvodem, jako již mnohokrát v minulosti, Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Podstatou námitek stěžovatelů proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je posouzení otázky včasnosti jimi podaného dovolání, kdy dle jejich přesvědčení podmínky pro jeho odmítnutí nebyly splněny.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 178/2005 se podává, že dovolací soud vycházel z dat o doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu obsažených na doručence založené na čísle listu 121 spisu. Svůj závěr o opožděnosti podaného dovolání pak opřel o údaj uvedený na této doručence, konkrétně datum 19. prosince 2008, které je otištěno jak u podpisu právního zástupce stěžovatelů, stvrzujícího převzetí zásilky, tak i v části doručenky nazvané "prohlášení doručujícího orgánu", a to u jména, příjmení a podpisu doručovatele stvrzujícího předání obálky s písemností. V té samé části doručenky se dále nachází otisk úředního razítka doručujícího orgánu s poněkud obtížněji čitelným, přesto seznatelným datem 22. prosince 2008. K němu Nejvyšší soud již nepřihlédl.

Dle § 50f odst. 9 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. června 2009, nyní § 50f odst. 3 věta třetí občanského soudního řádu), není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé. Toto zákonné ustanovení zakotvuje vyvratitelnou domněnku správnosti a pravdivosti údajů na doručence, která dopadá na každý jednotlivý údaj na ní uvedený (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, komentář - 1. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck 2006, str. 253).

Právě v této souvislosti je nepřehlédnutelné, že předmětná doručenka obsahuje dvě rozdílná data vztahující se k doručení zásilky, na něž v souladu s výše uvedenou zásadou dopadá presumpce správnosti, a současně tak zakládá zcela zjevný rozpor v údajích na doručence.

Poněvadž běh lhůty k podání dovolání počíná od doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, správný závěr o odmítnutí dovolání jako opožděného logicky zahrnuje nutnost zjištění, kdy bylo toto rozhodnutí účastníkům řádně doručeno. Vzhledem k existenci shora zmíněného rozporu v doručovacích údajích není v dané věci možné toliko na podkladě doručenky spolehlivě určit datum, kdy byla předmětná zásilka právnímu zástupci stěžovatelů odevzdána, a tudíž kdy bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu. V takovém případě je pak třeba vycházet ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které soud provede.

Dle ustanovení § 243b odst. 5 občanského soudního řádu platí pro řízení u dovolacího soudu obdobně mimo jiné ustanovení § 218a občanského soudního řádu. V citovaném ustanovení je zakotveno pravidlo, podle něhož nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně podle § 208 odst. 1 občanského soudního řádu o odmítnutí odvolání (dovolání), ačkoliv bylo podáno opožděně, rozhodne o odmítnutí odvolání (dovolání) pro opožděnost odvolací soud (dovolací soud). Je-li to třeba, provede potřebná šetření buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného. Ze spisového materiálu ani ze samotného napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom nevyplývá, že by byly učiněny jakékoliv kroky vedoucí k zjištění správného data doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud naopak zcela selektivně odvíjel lhůtu pro podání dovolání od data 19. prosince 2008, aniž by jakkoliv zohlednil existenci otištěného úředního razítka doručujícího orgánu obsahujícího z tohoto hlediska odlišný údaj, který nadto svědčí ve prospěch stěžovatelů, neboť je zde otištěno datum pozdější oproti datu 19. prosince 2008, přičemž na jeho základě by podané dovolání bylo možno posoudit jako včasné.

Nejvyšší soud se dopustil pochybení, které má o to závažnější důsledky, neboť účastníkům řízení (zde stěžovatelům) nebyl dán reálný prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. V řízení podle občanského soudního řádu rozhoduje o odmítnutí odvolání pro opožděnost soud prvního stupně (§ 208 občanského soudního řádu) a proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání. Totéž platí i pro dovolání (§ 241b odst. 1 občanského soudního řádu). Podle § 208 občanského soudního řádu opožděně podané odvolání (dovolání) předseda senátu soudu prvního stupně odmítne. Proti usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl opožděné odvolání (dovolání), je přípustné odvolání; protože jde o usnesení procesní povahy, platí pro jeho přezkoumání systém úplné apelace. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, pro tento případ ještě připadá v úvahu žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu). V daném směru je tedy zřejmé, že účastník řízení má obecně možnost obrany cestou opravných prostředků.

V posuzované věci považoval předseda senátu soudu prvního stupně dovolání stěžovatelů za podané ve lhůtě, což v souladu s ustanovením § 210 odst. 3 občanského soudního řádu uvedl i v předkládací zprávě (ve spise založena na č. l. 136). O odmítnutí dovolání jako opožděného tedy rozhodoval až Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutí již není žádný opravný prostředek přípustný, pokud pomineme podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, který není součástí obecné soudní soustavy.

Na tomto místě je také příhodné zmínit, že skutečnost, že právní zástupce stěžovatelů podpisem stvrdil převzetí zásilky, ještě neznamená automaticky správnost údaje data doručení otištěného u jeho podpisu na doručence a naopak. Musí být brána v úvahu i praxe doručování zásilek, kdy údaje do doručenky doplňuje doručovatel, často nikoliv za aktivní účasti adresáta, jenž může dokazovat nesprávnost údajů prakticky jedině ex post. Možnost jakékoliv obrany stěžovatelům dovolací soud svým postupem v uvedené věci ovšem vzal.

S přihlédnutím k veškerým pro věc podstatným zjištěním dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo skutečně stěžovatelům znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dovolací soud také postupoval mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Ústavní soud závěrem dodává, že nikterak nepředjímá, k jakému rozhodnutí v nastalé procesní situaci Nejvyšší soud dospěje, neboť by tím v rozporu s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu zasahoval do jeho rozhodovací činnosti. Bude záležet výlučně na Nejvyšším soudu, jakým způsobem posoudí otázku včasnosti dovolání, učiní-li tak na podkladě řádně provedeného šetření o okolnostech doručení rozhodnutí odvolacího soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.