II. ÚS 2379/09
II.ÚS 2379/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 6 Nt 52/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. 9 To 400/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti napadl stěžovatel shora uvedená usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 5 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl napadeným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou k návrhu státního zástupce podle ust. § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a) a b) tr. řádu vzat do vazby s tím, že v dané věci je s ohledem na vysokou trestní sazbu trestného činu, ze kterého byl stěžovatel obviněn, a na vazby na zahraničí dána důvodná obava, že se nebude zdržovat v místě současného bydliště a bude se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Soud dovodil i existenci koluzního důvodu vazby, neboť stěžovatel měl působit na vyslechnutou svědkyni, kterou se měl snažit přimět ke změně výpovědi a tím mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stížnost proti usnesení soudu I. stupně. Stížnostní soud dospěl k závěru, že soud I. stupně rozhodl zcela v souladu s konkrétním stavem věci a v souladu s podmínkami trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že není dán důvod pro jeho vzetí do vazby. Útěková vazba je podle jeho názoru namístě zejména tehdy, kdy z konkrétních skutečností vyplývá reálná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. On od počátku plně spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení a ke všem úkonům se vždy dostavil. Při projednání prvého návrhu státního zástupce na vzetí do vazby složil příslušný slib, kterým se řídil. Trestnímu stíhání se nevyhýbal, s policejním orgánem spolupracoval a bezezbytku uplatňoval své právo na obhajobu. Tyto okolnosti obecné soudy při posuzování nezbytnosti tzv. útěkové vazby vůbec nezohlednily, přičemž právě chování obviněného vedle jeho osobních poměrů lze považovat za okolnosti rozhodující ve vztahu k možnosti jeho útěku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že pro vzetí do vazby z vazebního důvodu podle ust. § 67 písm. b) tr. řádu je nutné takové rozhodnutí podložit konkrétní argumentací ohledně povahy důkazů, které je třeba provést, a analýzou okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky či spoluobviněné, příp jiného maření objasňováni skutečností závažných pro trestní stíhání. Soud se omezil na konstatování, že stěžovatel kontaktoval svědkyni, která vystupuje v trestním řízení a měl se snažit přimět ji ke změně její procesní výpovědi, čímž měl mařit objasňováni skutečností důležitých pro trestní stíhání. Koluzní důvod vazby je dán tehdy, kdy hrozí nebezpečí, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nikoliv v případech, kdy výslechy byly již provedeny, avšak trvá rozpor mezi obhajobou a usvědčující výpovědí svědků. Stěžovatel nepovažuje závěr soudu o existenci vazebního důvodu dle ust. § 67 písm. b) tr. řádu za důvodný a věcně správný, neboť soud vykládá příslušné ustanovení tr. řádu zcela nepřípustným extenzivním způsobem. Takový postup nelze považovat za ústavně konformní.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

V nyní posuzovaném případě obecné soudy v souladu se shora uvedenými zásadami pro rozhodování o vazbě postupovaly. Stěžovatel je trestně stíhán pro závažnou trestnou činnost (včetně trestného činu znásilnění, vydírání a loupeže). Při prvém projednávání návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby dne 28. 5. 2009 byl sice shledán vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu, soudce však přijal slib stěžovatele dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, že povede řádný život, zejména se nedopustí trestné činnosti, na výzvu se dostaví, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a nebude kontaktovat jakoukoli osobu zúčastněnou na jeho trestním stíhání. Státní zástupce podal nový návrh na vzetí do vazby poté, co bylo prokázáno porušení shora uvedeného slibu stěžovatele tím, že dne 14. 7. 2009 kontaktoval poškozenou, vůči níž se měl dopustit trestného činu znásilnění a požadoval od ní změnu výpovědi. Soud I. stupně posoudil jednání stěžovatele jako neplnění povinností vyplývajících z písemného slibu a dle § 73 odst. 4 tr. řádu rozhodl o jeho vzetí do vazby, neboť shledal, že důvody vazby i nadále trvají (§ 67 písm. a) tr. řádu) a je dán i důvod vazby dle § 67 písm. b) tr. řádu, neboť ovlivňování jednoho svědka představuje nebezpečí ovlivňování i svědků dalších. Tento důvod vazby je dán, jestliže jsou v dané věci shledány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností důležitých pro náležité objasnění věci. Způsoby, kterými o to obviněný může usilovat, jsou v citovaném ustanovení uvedeny pouze příkladmo. Jestliže soud I. stupně a poté i soud stížnostní takový důvod shledaly a odůvodnění napadených usnesení není pouze paušální, ale vychází z konkrétních okolností posuzovaného případu, není žádného důvodu pro kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem.

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů proto dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů v dané věci nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.