II. ÚS 2372/09
II.ÚS 2372/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupeného Mgr. Hanou Vincourovou, advokátkou se sídlem Svinařov, Družstevní 227, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 39 To 32/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2009 a doplněnou dne 11. 10. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to výroku, jímž mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva|"), čl. 1 bod 1. Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 32 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl, mj. z podnětu odvolání stěžovatele, zrušen ve vztahu k němu výrok o trestu odnětí svobody a výrok o trestu propadnutí věci a stěžovatel byl nově odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a dvou měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o trestu vyhoštění podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ve výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. zůstal napadený rozsudek ohledně stěžovatele nezměněn.

Jak bylo ověřeno u Okresního soudu v Ostravě, stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností dovolání z důvodu podle ustanovení § 256b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., o němž dovolací soud doposud nerozhodl. Z obsahu tohoto dovolání, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že oba dovolací důvody se týkají uloženého trestu vyhoštění, přičemž stěžovatel uplatňuje stejné argumenty, které použil v ústavní stížnosti.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost, podaná souběžně s dovoláním, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 věta druhá za středníkem).

V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Stanislav Balík soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.