II. ÚS 237/05
II.ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006

N 48/40 SbNU 433
K moderační pravomoci soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 2. března 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 ve věci ústavní stížnosti městské části proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198, jímž nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198 se zrušuje.
Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. 4. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tvrdí, že tím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud odůvodnil nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení tím, že důvodem sporu a jeho délky je její nedostatečná péče o bytový fond. Poukazuje na to, že důvodem pro podání žaloby bylo, že vedlejší účastnice řízení nevyklidila byt smírnou cestou, a na to, že průtahy v řízení jí nelze přikládat k tíži. Obecný soud rovněž neuvedl, jak by stěžovatelka měla správně svůj bytový fond spravovat. Odvolací soud ostatně ani jinak svůj závěr neopřel o žádné konkrétní v řízení provedené důkazy. Závěr soudu tudíž nemá oporu v obecně závazných právních předpisech a je v rozporu s dobrými mravy.

Ze stěžovatelkou předložených listin a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 82/2002 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka po vedlejší účastnici řízení domáhala žalobou podanou dne 20. 3. 1998 vyklizení bytu. Ten byl přidělen jako služební (domovnický) jejímu manželovi, s nímž se rozvedla v roce 1993 a poté se z bytu odstěhovala, přičemž poté dne 26. 10. 1996 její bývalý manžel zemřel a ona se do bytu znovu nastěhovala. Žalobě bylo vyhověno nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 1999 č. j. 11 C 100/98-21. Ten byl k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000 č. j. 12 Co 692/99-40. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2000 č. j. 11 C 100/98-69 bylo žalobě vyhověno s tím, že povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001 č. j. 12 Co 191/2001-79 tak, že žalobě bylo zcela vyhověno. K dovolání vedlejší účastnice řízení byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2002 č. j. 28 Cdo 1574/2001-94. Následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 8. 2002 č. j. 11 C 82/2002-119 bylo žalobě vyhověno s tím, že povinnost vyklidit byt byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003 č. j. 12 Co 241/2003-143. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 8. 2004 č. j. 11 C 82/2002-178 bylo konečně žalobě zcela vyhověno. K odvolání vedlejší účastnice řízení byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005 č. j. 21 Co 471/2004-198 potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a zároveň nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Zaujal zcela nově názor, že vedlejší účastnice řízení v předmětném bytě nebydlela ani před smrtí svého bývalého manžela a ani poté, a ani to neměla v úmyslu, neboť byt chtěla vyměnit. Z toho dovodil, že vedlejší účastnice řízení nesplňuje podmínky pro nárok na bytovou náhradu podle § 713 odst. 1 občanského zákoníku. O nákladech odvolacího řízení rozhodl za použití § 150 občanského soudního řádu tak, že nepřiznal stěžovatelce jejich náhradu, "a to především z toho důvodu, že z obsahu spisu je zřejmá nedostatečná péče žalobce (nyní stěžovatelky) při správě bytového fondu, která byla také jedním z důvodů tohoto sporu a jeho délky." Dovolání stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 28 Cdo 2376/2005-208 odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých základních právech. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplnil, že z obsahu spisu je zcela zřejmé, že stěžovatelka podala návrh na vyklizení bytu až dva roky po smrti jeho nájemce za situace, kdy nájemné nebylo placeno a v bytě nikdo nebydlel, což považoval za důvody hodné zvláštního zřetele.

Vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nijak nereagovala.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10) Ústavní soud rozvedl podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva. O případ svévolné aplikace jednoduchého práva jde i v posuzovaném případě.

Soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny (podrobněji například v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 65).

Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I díl, 6 vydání, Praha 2003, str. 555).
Ústavní soud považuje za přípustné, aby se soud při posuzování možnosti aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu zabýval okolnostmi, které vedly k podání žaloby nebo které měly vliv na délku řízení a tyto shledal za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladů řízení. V posuzovaném případě se však konkrétní důvody (tak jak byly popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí) jeví jako ryze obecně pojaté (byť jsou ve vyjádření k ústavní stížností mírně rozvedeny) a zcela nepřípadné.

V posuzovaném případě není zřejmé (a to ani z odůvodnění napadeného rozsudku), jaký vliv měla na počátek řízení a jeho průběh skutečnost, že žalobou uplatněné právo na vyklizení bytu bylo uplatněno až dva roky poté, co vzniklo. Evidentní je pouze to, že ke konečnému závěru o meritu této věci, kterou nelze považovat z pohledu právního či skutkového posuzování za složitou, dospěl odvolací soud až v rozsudku, který je nyní napaden. Ten byl vynesen po téměř sedmi letech řízení. Je příznačné, že z jeho odůvodnění vyplývá, že důvody pro vyhovění žalobě byly již na samém počátku řízení a že neshledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Důvody, pro něž muselo být o věci rozhodováno soudy třech stupňů celkem devětkrát (samotný odvolací soud čtyřikrát) přitom byly ve zrušovacích rozhodnutích vždy vymezeny procesně a výhradně vůči postupu soudů nižších stupňů, bez jakékoliv souvislosti s plněním či neplněním procesních či jiných práv a povinností stěžovatelky.

Ustanovení § 150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud žalobce musí čekat na konečné přiznání svého práva v právně a skutkově nikoliv obtížné věci téměř sedm let, nelze to považovat za přiměřenou ochranu jeho základních práv. V tomto světle je nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému žalobci, navíc z obecných a nepřesvědčivých důvodů, svévolné.

Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že byl při posuzování jeho nároku na náhradu nákladů řízení svévolně aplikován § 150 o. s. ř., aniž pro to byly podmínky a aniž by relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány. Pro konstatování tohoto ústavně zaručeného práva se případným porušením dalších základních práv stěžovatelky Ústavní soud již nezabýval, neboť to považuje za nadbytečné.

Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl zrušen napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Přitom Ústavní soud upustil od ústního jednání, které nemohlo vést k dalšímu objasnění věci a stěžovatel i Městský soud v Praze s tímto postupem výslovně souhlasili. Vedlejší účastnice řízení byla spolu s výzvou k vyjádření k ústavní stížnosti vyzvána i ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž byla upozorněna, že její mlčení bude považováno za souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože vedlejší účastnice řízení na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovala je třeba považovat podmínky pro upuštění od ústního jednání za splněné.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.