II. ÚS 2368/16
II.ÚS 2368/16 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Zábojové, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, č. j. 33 Cdo 4259/2015-512, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 25 Co 443/2014-456, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. dubna 2014, č. j. 121 C 128/2010-407, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. dubna 2014, č. j. 121 C 128/2010-407, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 3 012 146 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Žalovaná částka představovala cenu za dílo (dokončení stavby rodinného domu), které žalobce (resp. firma, jejímž je vlastníkem) pro žalovanou (bývalou manželku žalobce) zhotovil.

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2015, č. j. 25 Co 443/2014-456, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení účastníků, jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), jejímž předmětem bylo dokončení rodinného domu žalované. Vzhledem k tomu, že účastníci se nedohodli na ceně díla, vycházely soudy z ceny přiměřené, což by po odečtení žalovanou uhrazených částek činilo 3 552 623 Kč. Jelikož však žalobce požadoval pouze částku uvedenou v žalobním návrhu, přiznal mu ji v této nižší částce. Námitky žalované týkající se aktivní legitimace žalobce, případného započtení žalobci půjčených peněz žalovanou, jakož i námitky procesního charakteru (zejména neprojednatelnost žaloby a porušení zásady koncentrace řízení), neshledal odvolací soud důvodnými.

4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, č. j. 33 Cdo 4259/2015-512, odmítnuto jako nepřípustné. K tomu uvedl, že pokud dovolatelka zpochybňovala skutkový základ sporu v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy uvěřil-li by skutkové verzi žalované, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, nejednalo se o relevantní námitky, neboť skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem [viz § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a contrario]. Rovněž nemohla úspěšně zpochybnit hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku), neboť taková argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost a věrohodnost. K tomu Nejvyšší soud dále dodal, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jak který důkaz z hlediska věrohodnosti i závažnosti vyhodnotil. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkami ve vztahu k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces, když nemělo být správně nakládáno s poučením podle § 118a o. s. ř., ani dodržena koncentrace řízení, neboť touto argumentací dovolatelka nenapadala žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkala odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však - pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo - dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumentací k namítaným vadám řízení, doprovázenou odkazy na judikaturu, se Nejvyšší soud nezabýval.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě zpochybňuje, jak bylo naloženo se znaleckým posudkem, na jehož základě bylo stanoveno, jaké plnění má stěžovatelka zaplatit žalobci. Především se zaobírá tím, z jakého důvodu byl předmětný znalecký posudek soudem nařízen, když žádný z účastníků návrh na jeho provedení nevznesl. Žalobce ani po opakovaném poučení ze strany soudu a koncentraci řízení svá žalobní tvrzení podle stěžovatelky nikterak nekonkretizoval a nechal úvahu ohledně typu znaleckého posudku na soudu prvního stupně, který tak v rozporu s procesními předpisy převzal na sebe břemeno tvrzení i břemeno důkazní, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel provedené označení důkazu jako "důkaz znaleckým posudkem, který nechť si soud vyžádá" nepovažuje stěžovatelka procesně relevantní důkazní návrh. Postoj odvolacího soudu, který důkazní návrh žalobce v tomto směru akceptoval, když uvedl, že již ze žaloby vyplynulo, že bude třeba dům ocenit znalecky, není přijatelný. Ohledně požadavku na určitost důkazního návrhu poukazuje stěžovatelka např. na nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2007 sp. zn. I. ÚS 705/07. Další procesní pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v překročení poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve prospěch žalobce, a to zejména ohledně tvrzení týkajících se rozsahu prací vykonaných žalobcem a použitého materiálu, které žalobce specifikoval toliko odkazem na (poměrně rozsáhlé) přílohy a nevtělil je do textu žaloby, v čemž spatřuje rovněž porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Podle stěžovatelky tak žalobce opět přenesl své břemeno tvrzení na soud, který musel selektovat relevantní tvrzení z předkládaných příloh. Stěžovatelka v této souvislosti namítá nezákonnost poučení ze strany soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud nevypořádal, resp. vypořádal se s ní tak, že jeho závěr je absurdní. Odvolacímu soudu a zejména pak soudu dovolacímu konečně vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí.
III.

6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Kladně příslušný spis. Na základě argumentace stěžovatele a posouzení obsahu spisu, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatelka si je toho dobře vědoma, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Nicméně stěžovatelka i přes toto vědomí svojí argumentací, byť se jí snaží přenést do ústavněprávní roviny zejména poukazováním na procesní nedostatky, pouze zpochybňuje výsledky sporu, přičemž na pozadí takto formulované ústavní stížnost stojí snaha o polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

8. Stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení rovnosti účastníků řízení, které mělo spočívat v tom, že soud prvního stupně si v podstatě sám dovodil potřebu provedení důkazu znaleckým posudkem, aniž by byl tento návrh žalobcem učiněn. V obecné rovině lze samozřejmě dát zapravdu stěžovatelce, že povinnost tvrzení a důkazní je ve sporném řízení věcí účastníků řízení, přičemž soud nesmí ve sporném řízení "pátrat" po důkazech. Je to především účastník, kdo je odpovědný za výsledek sporu, a této odpovědnosti se nemůže alibisticky zbavovat, resp. ji přenášet na soud. Soudce je povinen pouze "napomáhat" procesně méně aktivnímu účastníkovi tím, že jej poučí podle § 118a odst. 3 o. s. ř., a nikoliv tím, že sám obstará důkazy. Taková situace ovšem v nyní projednávané věci nenastala. Jak se podává z vyžádaného spisu, žalobce sice v samotné žalobě explicitně nenavrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, nicméně z jejího obsahu, jakož i z obsahu jeho dalších podání [zejména pak z jeho repliky ze dne 7. února 2012 k vyjádření stěžovatelky (viz č. l. 119 vyžádaného spisu)] potřeba vyhotovení znaleckého posudku, jakož i žalobcem uplatněný návrh na provedení daného důkazu, jednoznačně vyplývá. Jak se přitom podává z § 41 odst. 2 o. s. ř., posuzuje soud každý úkon účastníka především podle jeho obsahu. K této otázce, jakož i k dalším procesním námitkám stěžovatelky, které se týkaly zejména porušení zásady koncentrace řízení a překročení poučovací povinnosti soudem prvního stupně se ostatně vyslovil poměrně podrobně i odvolací soud (viz č. l. 458 - 459 vyžádaného spisu). V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení, ani porušení práva na spravedlivý proces.

9. Snad jen pro doplnění lze v této souvislosti uvést, že z konstantní judikatury Ústavního soudu, která se vztahuje k posuzování procesních úkonů účastníků, vyplývá, že obecné soudy jsou v pochybnostech povinny při posuzování obsahu podání z důvodu zachování základních práv volit vstřícnější postup k účastníkům řízení [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. března 2012 (N 66/64 SbNU 749) či sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. října 2014 (N 196/75 SbNU 211), bod 13].

10. Ústavní soud rovněž nesdílí námitky stěžovatelky ohledně překročení rozsahu poučovací povinnosti soudu stran žalobcových tvrzení o vykonaných pracích a použitém materiálu, které nebyly součástí tvrzení v žalobě, nýbrž byly specifikovány pouze v přílohách. Stěžovatelka zde zřejmě zaměňuje povinnost tvrzení s důkazním břemenem. Žalobce totiž již v žalobě, resp. dalších podáních tvrdil, že stěžovatelce dostavěl dům spolu s garáží, a třebaže původně požadoval plnění z bezdůvodného obohacení, svá tvrzení o svém nároku na plnění dokládal (prokazoval) položkovým rozpočtem a fakturami za provedené práce, které k žalobě přiložil, z čehož soudy následně dovodily, jaké konkrétní práce byly na stavbě domu provedeny. Ostatně z těchto podkladů vycházel posléze i znalecký posudek. Pokud tedy odvolací soud považoval za nadbytečné, aby bylo třeba v žalobě uvádět jednotlivé stavební práce, které byly při déletrvající stavbě domu prováděny s tím, že na doložení rozsahu těchto prací postačuje navržení důkazu, nelze v jeho postupu spatřovat exces, kterým by vybočoval z pravidel řádného procesu.

11. Pokud stěžovatelka dále namítala nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, lze připomenout, že dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat; dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. § 239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14). V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. Nejvyšší soud sice stručně, nicméně jasně a srozumitelně, uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, přičemž odkázal na svoji dosavadní judikaturu. Ani v tomto tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti téměř doslovně opakuje argumentaci, kterou již uplatňovala v rámci dovolacího řízení.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.