II. ÚS 2368/13
II.ÚS 2368/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Ing. Ivana Seyčka, zastoupeného Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 36/2013 ze dne 3. června 2013, spojenou s návrhy na vydání předběžného opatření a na projednání věci mimo pořadí, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 1. srpna 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Městského soudu v Praze č. j. 40 T 9/2012-5580 ze dne 20. května 2013 a znovu bylo rozhodnuto tak, že je předseda senátu JUDr. Jiří Říha, Ph.D., vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele a dalších osob, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2012. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem stížnostního soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že je proti němu a několika dalším osobám vedeno trestní stíhání pro pokračující trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona. Přípisem ze dne 5. dubna 2013 upozornil předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Jiří Říha, Ph.D., účastníky řízení, že jeho manželka je činná jako obhájkyně jednoho z obviněných ve věci mediálně označované jako "OPENCARD II". Sám se sice neshledal podjatým, nicméně vzhledem k návaznosti některých smluv a skutkových okolností na předmětnou věc tuto skutečnost sdělil k možnému vznesení námitky jeho podjatosti. Stěžovatel dospěl k závěru, že předmětná věc s věcí označovanou jako "OPENCARD II" (jež byla v mezidobí ukončena) souvisí toliko okrajově - posuzovaná věc se týká procesu vývoje a realizace multifunkční Univerzální Karty Pražana, z níž se teprve po roce 2007 vyvinula jednočipová Opencard s omezenými funkcemi. Proto on ani ostatní obžalovaní námitku podjatosti nevznesli. Tuto námitku však podala státní zástupkyně, o jejíž následné stížnosti bylo rozhodnuto usnesením, které je napadeno ústavní stížností.

3. Stěžovatel namítá, že v důsledku napadeného rozhodnutí dojde k průtahům, protože nový předseda senátu bude muset nově nastudovat věc. Především však bude v neprospěch stěžovatele v podstatě zafixován skutkový stav popisovaný státním zástupcem, který neodpovídá stavu věci ani dalším okolnostem. Argumentace stížnostního soudu nemůže obstát zejména s ohledem na to, že je zde zasaženo do základního práva v neprospěch stěžovatele jen pro obavy z toho, že by mohlo dojít k pochybnostem o nepodjatosti, aniž by k tomu byly shledány konkrétní zákonné okolnosti. Podle stěžovatele to byla státní zástupkyně, dozorující jak tuto věc, tak současně věc mediálně označovanou "OPENCARD II", v níž od rané fáze vystupovala jako obhájkyně manželka JUDr. Jiřího Říhy, Ph.D., která hrozícímu konfliktu zabránila. Ta by ostatně za konfliktní věc podle časového sledu událostí měla označovat spíše "OPENCARD III". Postup dozorující státní zástupkyně, který vyústil ve vyloučení předsedy senátu, považuje za účelový. Nelze totiž podle něj předjímat, že závěr o vině ve věci "OPENCARD II" bude úzce souviset s nyní posuzovanou věcí, jak vyvodil stížnostní soud, když ani případné porušení zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, není samo o sobě trestné.

4. Stěžovatel současně navrhuje, aby bylo vydáno předběžné opatření, kterým by bylo Městskému soudu v Praze zakázáno přidělit danou trestní věc jinému soudci.

5. Konečně stěžovatel s ohledem na okolnosti tohoto případu navrhuje, aby byla projednána přednostně mimo pořadí.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem na vydání předběžného opatření. S ohledem na to, že vlastní ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, a nikoliv proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, návrhu nebylo možné vyhovět (srov. sp. zn. III. ÚS 440/2000, N 185/20 SbNU 285; aj.).

7. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (nález sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53). Pokud jde o objektivní test, je třeba určit, zda, zcela mimo chování soudců, existují ověřitelné skutečnosti, které by mohly vzbudit pochybnosti, pokud jde o jejich nestrannost. To znamená, že pro rozhodnutí, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že určitý soudce nebo senát tvořený skupinou soudců postrádá nestrannost, je hledisko dotčené osoby důležité, nikoliv však rozhodné. Rozhodné je, zda tato obava může být považována za objektivně odůvodněnou. V tomto ohledu má určitý význam i to, jak daný případ působí, neboli "nestačí jen, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí jí být viditelně učiněno zadost". V sázce je totiž důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí ve veřejnosti vzbuzovat (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice č. 42856/06 ze dne 9. února 2012, § 85; aj.). Z tohoto pohledu vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. nepozůstává pouze z pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (nález sp. zn. II. ÚS 475/99, N 182/16 SbNU 321).

9. Stížnostní soud si evidentně byl shora vyložených zásadních východisek vědom, když na jedné straně nepominul subjektivní vyjádření soudce Říhy a na straně druhé nepominul objektivní skutečnosti, které by mohly být způsobilé jej při projednávání předmětné věci ovlivnit. Učinil jasný závěr, že jak v nyní posuzované věci, tak v navazující trestní věci bude rozhodným závěr, zda byl v nyní posuzované věci porušen zákon o veřejných zakázkách. S ohledem na to shledal pravděpodobným narušení důvěry v nestrannost soudce Říhy, jehož manželka obhajuje jednoho z obviněných v navazující trestní věci. Z argumentace stěžovatele přitom vyplývá, že i on považuje za nesporné toto angažmá manželky soudce Říhy i význam porušení zákona o veřejných zakázkách pro danou trestní věc. Pokud v jedné či druhé věci bude pravomocně rozhodnuto, že v důsledku určitého porušení zákona o veřejných zakázkách došlo ke spáchání trestného činu, tak to nepochybně bude pro ostatní soudy v dalším řízení závazné ve smyslu § 9 odst. 1 trestního řádu. Napadené rozhodnutí přitom pro další průběh procesu již jen z povahy věci nemůže být závazné co do posouzení skutkových okolností a z jeho odůvodnění taková ambice ani nevyplývá. S ohledem na konkrétní podobu rozvrhu práce Městského soudu v Praze přitom nemohla dozorující státní zástupkyně zásadně ovlivnit, komu daná trestní věc bude na soudu prvního stupně přidělena. To, že se stěžovatel s hodnocením rozhodných skutečností ze strany obecného neztotožňuje, pak samo o sobě není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Akcesorické návrhy na vydání předběžného opatření a na projednání věci přednostně mimo pořadí byly odmítnutím ústavní stížnosti rovněž odmítnuty.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.