II. ÚS 236/17
II.ÚS 236/17 ze dne 13. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 1. 2016, č. j. 103 C 33/2011-240, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 1. 6. 2016, č. j. 27 Co 148/2016-274, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5174/2016-309, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu o zaplacení 6.500.000 Kč s příslušenstvím.

2. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že na základě písemné smlouvy ze dne 17. 10. 2008 půjčil T. Peškovi (dále jen "vedlejší účastník") v hotovosti částku 5.000.000 Kč, avšak ten mu ji nevrátil. Obecné soudy následně konstatovaly, že se stěžovatelovi nepodařilo prokázat, že by s vedlejším účastníkem uzavřel smlouvu o půjčce, na základě které by mu vedlejší účastník byl povinen vrátit 6.500.000 Kč. Proto okresní soud danou žalobu zamítl a odvolací soud tento jeho rozsudek potvrdil. Dovolací soud následně odmítl podané dovolání pro nepřípustnost.

3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Stěžovatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, kdy dochází k závěru, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť nehodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatel se věnuje jednotlivým důkazům, které prý soudy chybně hodnotily, a představuje oponentní argumentaci vůči jejich závěrům. Navíc soudy údajně nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, v důsledku čehož jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud musí předně odmítnout povšechné námitky stěžovatele směřující proti skutkovým závěrům obecných soudů. Ústavní soud totiž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv, zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což však jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].

7. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)].

8. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatele v nyní projednávané věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí dostatečně plyne, že se obecné soudy danou věcí pečlivě zabývaly a vyložily, z jakých skutkových důvodů dospěly k učiněným závěrům. Takto se především již okresní soud dostatečně zabýval okolnostmi žalobou uplatněného nároku, kdy však shledal, že se stěžovatelovi nepodařilo prokázat, že by vedlejšímu účastníkovi skutečně půjčil v žalobě požadovanou částku. Zároveň konstatoval, jaká skutková zjištění vyplynula z provedeného dokazování, jaké skutečnosti vzal za prokázané, včetně toho, proč některé provedené důkazy považoval za nevěrohodné (včetně těch, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti). Podobně odvolací soud k námitkám stěžovatele přezkoumal napadený skutkový stav, avšak neshledal žádná pochybení v procesu dokazování a zjištění skutkového stavu věci, přičemž se v odůvodnění napadeného rozsudku věnoval též konkrétním stěžovatelovým námitkám, které opakuje nyní v řízení před Ústavním soudem. Obecné soudy tak dle přesvědčení Ústavního soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí naprosto jasně a zřetelně vyložily, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Odůvodnění a skutkové závěry vyřčené v napadených rozhodnutích tedy považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelná a nemá důvod je zpochybňovat.

9. Podobně musí Ústavní soud odmítnout námitky stran tvrzených pochybení při provádění jednotlivých důkazů. Jestliže takto stěžovatel zpochybňuje především způsob účastnické výpovědi vedlejšího účastníka, ztotožňuje se nyní rozhodující senát se závěry krajského soudu, dle nichž způsob tohoto slyšení nemohl mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí okresního soudu, včetně toho, že vedlejší účastník byl v daném případě přítomen pouze prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy nelze odhlédnout od skutečnosti, že to byl právě stěžovatel (a nikoliv vedlejší účastník), kdo neunesl důkazní břemeno. Pokud se pak jedná o stěžovatelem zpochybňovanou důkazní sílu účastnické výpovědi, musí Ústavní soud souhlasit, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by - v rámci hodnocení důkazů - poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně být pro soud a priori méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod., nežli poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku. Výslech účastníka je totiž dle ustanovení § 125 občanského soudního řádu jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako každý jiný důkaz ad hoc s tím, že eventuální závěr o míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. Přesto však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k chybným skutkovým závěrům na základě opomenutí účastnické výpovědi, neboť se podává (jak již bylo řečeno), že jejich skutková zjištění plně odpovídají provedenému dokazování v celé jeho komplexnosti, přičemž především okresní soud jednoznačně uvedl, z jakého důvodu shledal, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k prokázání svých žalobních tvrzení.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by se postup obecných soudů vyznačoval libovůlí, pro niž by byl nezbytný jeho kasační zásah. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Nadto musí Ústavní soud konstatovat, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují toliko pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, kdy jím vznášené námitky byly posouzeny již odvolacím soudem (a částečně též soudem dovolacím). Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.